Po ukončení aktivní ortodontické léčby, kdy bylo dosaženo stanoveného cíle v předem naplánovaném léčebném plánu, nastupuje fáze retenční. Tato etapa je neméně důležitá, protože slouží k udržení dosaženého výsledku. Zuby mají totiž tendenci vracet se do původního postavení. Tato jejich schopnost je zapříčiněna výraznějšími posuny zubů za krátkou dobu při aktivní léčbě a potřebou přizpůsobit okolní tkáně na nový stav po jejím ukončení [5].

K udržení výsledků léčby se zhotovují v laboratoři snímací retenční aparátky. Je však také možné si výsledek léčby „pojistit“ fixním retenčním zařízením zhotoveným lékařem v ordinaci. Velmi často se používá kombinace obou možností. Při plánování retenční fáze je nutné zohlednit typ počáteční vady a délku aktivní léčby. Také v této fázi se musí lékař spolehnout na spolupráci pacienta a jeho důslednost v dodržení pokynů při nošení retenční desky. Jedná se totiž opět o snímací desku – její největší nevýhodu jsme si popsali v kapitole 13. Také nesmíme zapomenout na důležitost hygieny dutiny ústní a hygienu snímacího rovnátka [36].

V kapitole 4 jsme si vysvětlili možný vznik ortodontické anomálie. Nyní je nutné zdůraznit, jak důležité je zjistit příčinu vady. Jestliže totiž vada vznikla na základě exogenních příčin, na základě zlozvyku, je důležité současně v průběhu aktivní léčby tento špatný návyk odstranit. Pokud by přetrvával i v retenční fázi – přispělo by to opět k návratu do původního stavu. U mezičelistních anomálií je důležitá modifikace vztahů obou čelistí a správná artikulace. K tomuto účelu velmi dobře slouží retenční monobloky. Také v některých případech je nutno počítat s následnou protetickou rekonstrukcí.

Pacient v období retenční fáze chodí na pravidelní kontroly. V prvních měsících samozřejmě častěji, a to jedenkrát za tři měsíce, později jednou za půl roku.

Druhy retenčních zařízení (aparátků) jsou: retenční deska (snímací), retenční dlaha (snímací), retenční monoblok (snímací), retainer (fixní).

Při optimálním průběhu retenční fáze se druhý rok může začít s vynecháváním nošení aparátku i přes noc. Aparátek by měl být v ústech 4-6 nocí v týdnu. Třetím rokem se opět může zvýšit intenzita nošení, a to asi na 1-2 dny v týdnu. Samozřejmě celý tento retenční průběh může ovlivnit celá řada faktorů a musíme mít na paměti, že je vždy nutné dodržet veškerá doporučení lékaře. Retenční deska se skládá z báze a retenčních prvků – spon. V laterálním úseku to mohou být spony Adamsova (nejčastěji na prvních molárech), spony šípové, trojúhelníčkové – tak, jak tyto prvky byly popsány v kapitole 13. Ve frontálním úseku je nutný labiální oblouk typu Van den Linden.

V desce není žádný aktivní prvek. Je zhotovována v zubní laboratoři na základě modelů. Spony se zhotovují z tvrdého ocelového drátu o průměru 0,7 mm.

Báze je zhotovena buď metodou přímého nanášení těsta, nebo sypací technikou. Báze z metylmetakrylátu je nutno polymerovat v tlakovém přístroji.

Opracovává se pomocí zubotechnické vrtačky – mikromotoru, frézek, brousků, vrtáčků, disků a gum. Leští se na leštičce pomocí lešticích kotoučů, pemzy a lešticí pasty do vysokého lesku. Hotová retenční deska se opáruje, vydezinfikuje, nasadí na model a odešle do ordinace spolu s částí příkazového lístku.

Ke zhotovení těchto dlah potřebujeme přístroj na tepelné tvarování fólií a fólie o potřebné síle. Fólie se upne do rámu přístroje a zahřeje na předepsanou teplotu. Na stolek přístroje se položí naizolovaný model. Po uplynutí potřebné doby k nahřátí (digitální odečet) přistoupíme k jejímu přiadaptování na model pod tlakem či tlakem na model – podle typu přístroje. Nastává fáze chladnutí – opět digitální odečet. Po ukončení tohoto procesu se model s vytvarovanou fólií vyjme z přístroje, sejme z modelu a opracuje. Rozsah fólie je přes celé zubní oblouky, může zasahovat až na dáseň nebo může být zkrácena pouze po zubní krčky.