Jak nemocný onemocnění prožívá, zahrnuje tedy:

Jak nemocný nemoc prožívá, ovlivňuje řada faktorů. Můžeme je rozdělit do 3 skupin:

Ráz onemocnění

Subjektivní prožívání nemoci ovlivňuje, zda se jedná o onemocnění akutní nebo chronické. Akutní onemocnění šokuje náhlým vznikem, chronické onemocnění je náročné dlouhým trváním. Prožívání onemocnění je ovlivněno způsobem léčby, lépe je přijímána konzervativní léčba než léčba chirurgická, která je spojena často s negativními emocemi, strachem, úzkostí, nejistotou. Lépe je akceptována léčba ambulantní než léčba spojená s hospitalizací. Svou roli hraje i „společenská hodnota onemocnění“. Lépe prožívají nemocní onemocnění, o kterých se ve společnosti hovoří. Onemocnění, o kterých se nemluví, jsou subjektivně prožívána hůře. Do této skupiny můžeme zařadit kožní onemocnění, pohlavní nemoci a psychiatrická onemocnění.

Jak nemocný prožívá onemocnění, záleží na tom, kde onemocnění vzniklo (doma nebo v cizině), v jakém období (dovolená, zkouškové období, před důležitou událostí), jestli má nemocný sociální zázemí, jaké mu onemocnění přinese finanční starosti. V případě úrazu hraje velkou roli míra zavinění.

Na prožívání nemoci má vliv osobnost nemocného, kterou byl před onemocněním. Z hlediska věku bývá problematické prožívání u dětí a starých lidí. Dospělý člověk se staví k nemoci více racionálně, chápe nemoc jako součást života a snaží se o rychlé vyléčení. U starých lidí a dětí převládají emoce. Děti obtížně přijímají odloučení od rodiny, nedostatek aktivity. Staří lidé mají často strach ze závislosti nebo osamělosti, kterou by nemoc mohla přinést.

Rozdílné prožívání souvisí i s pohlavím jedince a celkovou citlivostí (jak jedinec vnímá bolest, jaký má práh bolesti). Negativní emoce doprovázející onemocnění citlivost ještě zvyšují.

Z charakterových vlastností osobnosti se do popředí dostávají vlastnosti jako egocentrismus nebo naopak přátelskost, míra dominance, podezřívavost, odpovědnost vzhledem k dodržování léčebných pokynů.

Z temperamentových typů bývá pro zdravotníky problematickým pacientem cholerik, jehož emoce bývají nevyrovnané, často dochází k problémům v komunikaci, objevuje se afekt a agrese. Nejhorším temperamentovým typem pro zdravotníky je melancholik, který vše velmi intenzivně prožívá, ale své pocity neventiluje. Extroverti dokážou o problémech a pocitech mluvit a lépe se s onemocněním vyrovnávají.

Prožívání onemocnění ovlivňuje inteligence nemocného, jeho schopnost správně přijímat a chápat informace o léčbě. Nepříjemné je, když mají nemocní zkreslené informace nebo jsou příliš sečtělí, „všechno vědí a znají“.

Hodnotová orientace, zda nemocný přikládá význam vnitřním kvalitám nebo vnějšímu vzhledu, jestli si váží zdraví natolik, aby nezanedbával prevenci, je dalším významným faktorem. Někteří egoisté dokáží nemoci zneužít, získat pro sebe výhody.

Významnou roli ovlivňující subjektivní prožívání nemoci je také sociální postavení nemocného, kdo je v životě, jaké zaujímá role. Náročné přijmout roli pacienta bývá pro dominantní osobnosti, zvyklé z pracovního života rozhodovat, rozkazovat. Nemoc je někdy žádaným únikem pro lidi nezaměstnané nebo z problematického manželství.

Prožívání onemocnění ovlivňuje osobní zkušenost a zdravotní uvědomění – jak si člověk váží zdraví, jak posuzuje zdravotní problémy, kdy vyhledává lékaře, jak s ním spolupracuje. Vliv na zdravotní uvědomění má rodina, přístup zdravotníků, zkušenost s předcházejícími onemocněními, s úspěšností léčby, formou onemocnění.

Postoj, který nemocný zaujímá ke své nemoci, vychází z toho, jak nemocný onemocnění hodnotí, jestli převažují obavy nebo nemoc přináší úlevu a výhody. Rozlišujeme tyto postoje:

Racionální postoj je postoj rozumný, odpovídá skutečnému stavu nemocného. Nemocný se na nemoc přiměřeně adaptuje a dodržuje lékařská doporučení, spolupracuje se zdravotníky, důvěřuje jim, nezanedbává prevenci a snaží se o brzké vyléčení.

Bagatelizující postoj je typický pro lidi „nepostradatelné“. Podceňují příznaky, závažnost nemoci, neléčí se, nerespektují prevenci, nešetří se. „Ono to přejde, to není tak hrozné.“ Mají nepřiměřený optimismus.

Agravující postoj je opakem bagatelizace. Nemocní pociťované příznaky zveličují za účelem získání výhody nebo jen pro to, aby si jich okolí všímalo.

Postoj spojený se simulací znamená, že nemocný vědomě příznaky předstírá většinou za účelem získání výhody.

Při disimulaci nemocný vědomě příznaky onemocnění zastírá a zapírá. Důvodem bývá stud nebo strach nemocného. Někdy nemocný přeceňuje vlastní možnosti léčení, jindy nedůvěřuje lékařům.

Repudiační postoj je nevědomou disimulací, nemocný nebere na vědomí příznaky, které pociťuje, „zapuzuje je“, nejde k lékaři. Může dojít až k poškození nemocného.

Nosofobní postoj je spojen s nepřiměřeným strachem z nemoci, nemocný se opakovaně nechává vyšetřit, střídá lékaře, vyhledává další odborníky. Ví, že se jedná o přehnané obavy. Nejčastěji bývá popsána karcinofobie (tj. nepřiměřený strach z rakoviny) nebo kardiofobie (tj. nepřiměřený strach z onemocnění srdce) nebo AIDS fobie.

Hypochondrický postoj souvisí s představou nemocného, že má závažnou nemoc, nemocný zveličuje příznaky, přičemž si neuvědomuje, že přehání, a ve svém zoufalství může spáchat i sebevraždu. Opakovaně se nechává vyšetřit, střídá lékaře. Tento postoj je typický pro pacienty s neurózou.

Nosofilní postoj zaujímají lidé, kterým onemocnění přináší uspokojení a využívají jeho příjemných stránek. Například si odpočinou, dodělají činnosti, které jinak nestíhají. Děti využívají toho, že se mohou dívat na televizi, rodiče o ně víc pečují, nemají žádné povinnosti.

Účelový postoj je vystupňovaným nosofilním postojem. Nemoc se stává prostředkem, jak získat soucit, ohled, lepší péči. Jiní nemocní využívají nemoc k získání důchodu, lázní, více volného času. [1][4][5][14]