Proces začleňování jedince do společnosti, osvojování poznatků, zvyků, postojů, víry, norem, ideálů dané společnosti, hodnot, způsobů nahlížení světa, které převládají ve skupině. Malá skupina – například rodina, velká skupina – například národ. Prostředí formuje specifické lidské rysy, osobností se člověk stává postupně vlivem různých činitelů. Jedná se o aktivní proces, který neprobíhá u všech stejně. Mezilidské vztahy mají dvě roviny, a to vztah k jinému člověku a vztah k malé skupině. Socializace patří k sociálnímu učení, výsledkem je daná osobnost. Můžeme ji chápat jako zkulturňování, člověk se učí své kultuře a normám. Asimilace znamená, že příslušníci cizí kultury se učí chování v kultuře, do níž se začleňují. Akulturace je přizpůsobení se nové kultuře. Je známo, že až třetí generace emigrantů se zcela vyrovná s emigrací. [10]

Primární socializace probíhá v rodině ve formativním období jedince. Vývoj dětí a mladistvých v rodině ústí do socializace dospělých. Dítě navazuje první sociální kontakty, vznikají citové vztahy. Zahrnuje rozvoj jazyka, osvojování kognitivních dovedností, rozvoj sebekontroly a sebeovládání, osvojování norem, vytváření morálních standardů, postojů, hodnot, sociálních rolí. Dítě si hraje, využívá nápodobu jako formu sociálního učení. Sekundární socializace začíná v období školní docházky. V této fázi dochází k rozlišení mezi světem dětí a dospělých. V průběhu procesu socializace je neméně významný podíl vlivu vrstevnické skupiny, k čemuž dochází v předškolním a školním období. Vliv vrstevnické skupiny dále sílí v období dopívání, a to v pubertě a adolescenci. Dítě se identifikuje s určitými pravidly, ale také vzory. Sekundární socializace probíhá i v dospělosti, jedná se o nepřetržitý proces. Připravuje jedince na role, které bude zastávat. Sekundární socializace souvisí s resocializací – učení se jinému náhledu na svět. Je to proces rychlé, dramatické změny chování například z důvodu nemoci. Výsledkem socializace je jedinec schopný žít ve společnosti a akceptovat její normy.

Socializace probíhá na úrovni jednotlivých psychických funkcí v oblastech – poznávání, prožívání, chování. Kontrola zvnějšku je postupně nahrazována kontrolou vnitřní, vytváří se svědomí, sebeuvědomění jedince, vytváření návyků, zvyků. Výsledkem je obraz vlastního já.

Sociální učení je získávání nových vzorců chování, upevňuje se sociálním odměňováním (pozitivní, posilování). Eliminace je sociální trestání. Výsledkem sociálního učení je přijetí platných sociálních norem. Činitelé, které se na socializaci podílejí, jsou: rodina, škola, vzájemné vztahy společnost. [15]

Je osvojování způsobu chování a jednání v určitých sociálních situacích. K formám sociálního učení se řadí asociace, imitace, identifikace, podmiňování a anticipace. Asociace neboli sociální podmiňování je spojeno s formami sociální stimulace a autostimulace. Imitace – nápodoba, dítě napodobuje matku v chování, činnostech, děti školního věku a dospívající napodobují své vzory. Identifikace je synonymem pro ztotožnění se vzorem, základem je citový vztah jedince ke vzoru. Rozdíl mezi imitací a identifikací je především v tom, že při imitaci dochází k účelnému napodobování pouze toho, co se nám líbí, kdežto u identifikace jedinec napodobuje vše. Identifikace má velký význam při formování charakteru, je významná pro morální vývoj jedince. Podmiňování je forma sociálního učení založená na využívání odměn a trestů. Observace neboli učení pozorováním je založena na zjišťování, jak reaguje okolí na mé chování. Anticipace je sociální očekávání toho, jak se jedinec bude chovat. [1]