Označení pro část osobnosti, která umožňuje řídit jednání člověka podle společenských, především morálních požadavků, je těsně spjata s ostatními složkami osobnosti, hlavně s temperamentem. Formuje se působením výchovy a dalších společenských vlivů, jedná se o složitý celek, ve kterém lze rozlišit složky: vztah k lidem, vytrvalost a odolnost vůči zátěži, kontrola a regulace temperamentových vlastností, sebehodnocení, svědomí, společenské postoje a světový názor. [11]

Kladný vztah k lidem, láska a úcta se projevuje v ochotě pomáhat. Kladný postoj k druhému – schopnost vidět kladné i záporné stránky, neodsuzovat, nemoralizovat. S ochotou pomáhat se pojí altruismus, což je jednorázový akt pomoci druhému, kdy nečekáme odměnu, je to spontánní reakce, která vychází z aktuální nálady. Prosociální chování je obecnější zaměření jedince pomáhat druhým, jakýkoliv akt chování vykonaný ve prospěch druhého, cílem je přinést užitek druhým. Záporný vztah k lidem se projevuje sobectvím, bezohledností, agresí, pomlouváním. Takového jedince považujeme za egoistu. [10]

Vytrvalost, vůle je potřebná tehdy, pokud musí člověk překonávat překážky, anebo chce něčeho dosáhnout. Je těsně spjata s rozhodováním a vědomím vlastního rozhodnutí, to znamená, že člověk ví, co chce, i když nezná konkrétní prostředky k dosažení cíle. Dalším aspektem, který se podílí na volním procesu, je samotná volba prostředků a poslední krok tvoří samotná realizace rozhodnutí. V tomto procesu se uplatňuje motivace a především vytrvalost jedince k dosažení cíle. [13]

Odolnost vůči zátěži charakterizuje stabilitu osobnosti. Vysoká odolnost umožňuje jedinci zvládnout obtíže spojené s překážkami, jedinec s nízkou odolností v zátěžových situacích selhává. Hodnocení zátěže je dáno temperamentovou a volní složkou, formuje se výchovou a sebevýchovou. Stres znamená zátěž. Všechny situace, které na nás kladou zvýšené nároky lze označit za zátěžové situace. Pojem zátěž je obecně chápán negativně, avšak zátěžové situace jsou velmi významným činitelem našeho růstu a vývoje. Vnímání zátěžových situací je subjektivní a individuální, proto stejnou situaci prožívají jedinci s jinou intenzitou. Zátěžové situace lze obecně rozdělit do tří základních kategorií – konflikt, frustraci a stres. Konflikt je střet zájmů. Intrapsychické konflikty jsou vnitřní; konflikty motivů mezi potřebou a přáním. Např. žena chce být skvělou matkou a zároveň úspěšnou v zaměstnání. Vzniká konflikt mezi rolí matky a pracovní rolí. Interpersonální konflikt je střet mezi dvěma nebo více jedinci, kteří nejsou schopni navzájem splnit svá očekávání. Frustraci lze charakterizovat jako reakci jedince na jednorázové neuspokojení potřeby – např. nezvládnutí zkoušky, nebo se s nadšením věnuji činnosti, která se nepodaří. Synonymem frustrace je stav zmaření. Stres je reakce organismu na působení stresorů. Stresory jsou jednotlivé situace, stavy, které v organismu vyvolají reakci. Každý jedinec má odlišné strategie zvládání stresu a jinou míru odolnosti vůči zátěži, která v konečném důsledku vede ke stresu. V našem životě hraje stres významnou úlohu při vytváření odolnosti, ale na druhé straně může mít jeho dlouhodobé působení negativní vliv na naše zdraví. [6]

Na vytváření charakteru se podílí také temperament, který projevuje se v reakcích jedince, v jeho emočním prožívání a vegetativních reakcích. Volní složka obsahuje vůli a motivaci. [13] Podrobněji se těmito aspekty zabývá text v dalším oddílu.

Sebehodnocení je vztah k sobě. Vše, co člověka dělá a jak se chová, závisí na tom, jak se zná a hodnotí. Jedinec může srovnávat sebe s ostatními. Sebepoznání vede k určitému sebehodnocení, ve výsledku je to představa o svých možnostech v aktuální situaci. Pozitivní hodnocení vede k sebedůvěře, negativní vede k podceňování sebe sama. Jedním z projevů snížené sebedůvěry je naučená bezmocnost, jedinec si nevěří a rezignuje. Pokud se dostaví úspěch, považuje jej za náhodu. Myslí si, že za nic nestojí. Sebelásku lze charakterizovat jako ocenění sebe sama na emoční úrovni. Sebehodnocení se rozvíjí celý život a může mít kolísavý průběh. Velmi záleží na dalších osobnostních charakteristikách jedince, výchově a mimo jiné také na temperamentu. [13]

Svědomí je složka osobnosti, která hodnotí a řídí člověkovo jednání z morálního hlediska. Vyvíjí se od dětství převzetím, zvnitřněním norem společnosti. Posuzujeme, zda je člověk svědomitý a odpovědný, anebo nesvědomitý, neodpovědný.

Postoje jsou predispozice (předpoklady) k určité reakci na vymezené skupiny sociálních objektů ovlivněné osobní zkušeností. Vztah mezi předpokladem k reakci a reakcí je očekávaný, ale ne nutný. Postoj se projeví tehdy, jestliže situace bez výrazného rizika dovolí se tak chovat nebo omezí-li člověk racionální kontrolu a chová se autenticky. Postoje se v průběhu života vyvíjí, mohou se měnit. Postoje se utvářejí na základě zkušeností a vlivů okolí. Společenské postoje jsou postoje k vlasti, zřízení, k událostem ve společnosti, ve světě. Ukazují na schopnost orientace jedince nejen na sebe samého. [10]

Schopnosti lze definovat jako potencialitu, možnost, učenlivost pro určitou činnost. Schopnost je předpokladem pro rozvoj dovedností, návyků potřebných k činnosti. Jedinec má svůj osobní strop, který je dán vrozenou výbavou. Schopnosti vznikají a rozvíjejí se v prostředí, které člověka modeluje, proto je velmi významný vliv rodiny.

Vloha – biologický předpoklad pro utváření schopností. Nadání – soubor schopností, které umožní jedinci dosáhnout nadprůměrných výkonů. Talent – vysoce rozvinutý soubor schopností, které umožní jedinci dosažení vynikajících výsledků. Genialita – mimořádně rozvinutý talent. [11]

Faktory ovlivňující rozvoj vlohy: „včasná stimulace vlohy, systematické a intenzivní cvičení již v dětství, navození a udržování příslušné motivace.“ [11]

Vlohy mohou být specifické a jedinec může mít některou více rozvinutou. Rozeznáváme vlohy umělecké, senzomotorické, kreativita neboli tvořivost, rozumové.

Specifické rozumové schopnosti: verbální, numerické, paměťové, prostorová představivost, psychomotorické, umělecké, abstraktní myšlení.

Verbální schopnosti označují schopnost používat jazyk, chápat text, numerické umožňují schopnost pracovat s čísly. Paměťové schopnosti umožňují snadno si pamatovat text, důležitá je například v práci herců. Prostorová představivost je schopnost orientovat se v prostoru, určení polohy jedince v okolí. Psychomotorické schopnosti umožňují vyniknout například ve sportu.

Umělecké schopnosti umožňuji dosahovat vynikajících výsledků v umělecké sféře: hudba, divadlo, výtvarné umění.

Inteligence

Inteligence obecná zahrnuje důvtipnost, chápavost, „schopnost číst mezi řádky“, schopnost adaptovat se. Inteligenci lze hodnotit pomocí testů inteligence. Řadí se zde také inteligence sociální, emoční.

Praktická inteligence neboli zdravý rozum, je založená na znalostech, které se člověk naučí ve škole a jsou důležité v životě. [9]

Sociální inteligence je schopnost vcítit se do potřeb jiných lidí, porozumět jim, umění taktně jednat s lidmi a posoudit výraz jejich citů.

Emoční inteligence zahrnuje schopnost vnímat vlastní emoce, umět s těmito emocemi zacházet, využít je ve prospěch nějaké věci, sám sebe motivovat, vnímat emoční nastavení ostatních jedinců. Schopnost vcítit se do ostatních lidí (empatie), umění správně nakládat se vztahy. [11]

Slovo motivace pochází z latiny: movere – hýbat, pohybovat. Vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal/nekonal. Jakýkoliv vnitřní činitel, který člověka nebo jiný organismus vede k aktivitě. Motivace je souhrnné označení pro motivy a jejich působení. Motiv – faktor, který uvádí do pohybu. Jednání člověka je řízeno jak vnějšími činiteli (pobídky, cíle, perspektivy), tak vnitřními činiteli (motivy, návyky postoje, citové vztahy, hodnotová orientace).

Motivacemi bývají potřeby, pudy přání, zájmy, návyky a postoje.

Potřeba – pocit nedostatku nebo přebytku, organismus reaguje buď touhou vlastnit anebo vzdát se. Maslowova teorie potřeb vyjadřuje a dělí potřeby na základní, které musí být uspokojeny primárně a potřeby růstové, které vedou k rozvoji osobnosti. Instinkt je vrozený motiv, pevně daný sled reakcí v konkrétní situaci. Pud – vnitřní příčinný faktor (pud agrese, sexuální pud). Zájmy jsou získané motivy, projevují se vztahem jedince k určité skutečnosti a soustředěním pozornosti v určitém směru, prováděním určité činnosti, pocitem uspokojení nebo nelibosti. Vytvářejí se v různých oblastech lidské činnosti. Jsou základem pro koníčky, které se mění věkem. Návyky jsou získané způsoby reagování a chování v určitých situacích. Člověk se chová navyklým způsobem, bezděčně. Například návyk používání určitých slov automaticky, návyk svádět vinu na někoho jiného. [13]

Postoj lze charakterizovat jako vztah jedince k určité skutečnosti, věcem, lidem, činnostem. Zahrnuje poznání objektu, jeho citové ohodnocení, pobídku k jednání. Postoj může být kladný nebo záporný. Postoje nám pomáhají při řešení problémů, dodávají pocit jistoty a bezpečí při řešení svízelných situací v životě. Hodnotové orientace, postoje a cíle jsou u každého jedince jiné. Závisí na prostředí, výchově, vlivu médií. Postoje jednotlivců k hodnotám určité společnosti se projevují v oblasti sociální, morální, ideové. Postoje se vytvářejí prostřednictvím sociálního učení, vlastními zkušenostmi, přejímáním postojů v sociální skupině. Postoje se v průběhu života vyvíjí, mohou se měnit a odráží se zásadním způsobem v životě jedince. Významným faktorem při utváření postojů jsou potřeby a emoce, patří k prostředkům, které vedou ke vzniku i udržení postoje. Cíle lze chápat i jako výsledky jednání člověka a jsou spojeny s motivací a vůlí. Jsou to podněty nebo události, které mohou vyvolat u člověka určitou potřebu a které ji mohou uspokojit. [13]

Soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chováním a prožíváním člověka. Temperament především určuje, jak rychle vznikají city, jak jsou silné, živé, jakým způsobem se projevují navenek a jak rychle se střídají.

Dle tělesných tekutin

Krev – sangvinik: čilý, veselý, společenský, nestálý. Žluč – cholerik: dráždivý, vzteklý, snadno se rozčílí, ale rychle se uklidní. Hlen – flegmatik: klidný, lhostejný, netečný, pomalý, spolehlivý

Černá žluč – melancholik: smutná nálada, pomalý, citové projevy jsou menší, jeho city jsou hluboké a trvalé.

Založena na morfologii jedince. Kretschmer tvrdil, že temperamentové vlastnosti a nejdůležitější psychické poruchy souvisí se stavbou těla, rozlišil tělesné typy. Pyknický, temperament cyklotymní, nízké zavalité postavy. Lidé s veselou i smutnou náladou, realisté, otevření, přizpůsobiví. Tento typ je spojován s bipolárními poruchami nálad. Astenický, štíhlý, hubený s malou hlavou, vyšší postavy, dlouhé končetiny, schizotymní temperament. Složitá osobnost, jeho chování nemusí být v souladu s prožíváním. Mlčenliví, nedružní, vážní podivíni, uzavření, nespolečenští. Atletický, silná kostra, viskózní temperament. Pomalý, neflexibilní, mají malou fantazii.

Extravert – družný, rád chodí do společnosti, má mnoho přátel, potřebuje mít kolem sebe lidi, nerad čte nebo studuje o samotě, má rád vzrušení, často riskuje, impulzivní bezstarostný, optimistický, veselý, stále je v pohybu, sklony k agresivitě, snadno ztrácí náladu a trpělivost.

Introvert – tichý, stahuje se do sebe, introspektivní, má raději knihy než lidi, rezervovaný, drží si odstup od všech, kromě nejbližších, sklony k plánování dopředu, nedůvěřuje okamžitým impulzům, nemá rád vzrušení, každodenní záležitosti pojímá vážně, má rád v životě určitý řád, city drží pod kontrolou, zřídka se chová agresivně, spolehlivý, pesimistický.

Eysenck zkombinoval Jungovu a Hippokratovu typologii. Na základě výzkumu dospěl Eysenck ke třem základním faktorům – superfaktorům: extraverze, introverze, neurotismus, stabilita x labilita, dominance x submise, hostilita x láska. Faktory jsou vrozené. Podle zastoupení jednotlivých faktorů se vytváří tempramentový profil jedince. Podle toho v jaké míře se faktory kombinují (labilita nebo stabilita, otevřenost, uzavřenost vůči společnosti) charakterizuje jedince stejně jako Hippokrates (sangvinik, melancholik, flegmatik, cholerik). Z Jungovy typologie využil rozlišení jedince na extraverty a introverty.

Faktor psychoticismu – souhrn vlastností, které mají vztah k adaptabilitě, lze ji označit jako tvrdost. Zahrnuje vztah k lidem, k okolnímu světu, vztah okolí k tomuto jedinci. Obecně lze říci, že jsou to lidé chladní, lhostejní, samotáři, nepřizpůsobiví, ignorují nebezpečí, vyhledávají neobvyklé předměty.

Labilita a stabilita – jsou určeny mírou neuroticismu. Člověk s vysokým neuroticismem bývá neklidný, úzkostný, dělá si zbytečně starosti, chová se nedospěle, snadno se podráždí, chybí mu sebedůvěra, mívá pocity méněcennosti. Objevuje se u něj somatizace psychických obtíží – trpí závratěmi, omdlívá, má poruchy spánku, noční běsy. Opakem stabilita. Stabilní jedinec reaguje přiměřeně podnětům, je schopen své emoce ovládat, chová se klidně, je citově zralý, je schopen se přizpůsobit okolnostem, je spolehlivý, sám sebe adekvátně hodnotí.

Velká pětka, je další typologie osobnosti, která zahrnuje typologii založenou na pěti superfaktorech: Otevřenost ke zkušenosti, tento faktor se vztahuje k temperamentu, charakteru, schopnostem. Obsahuje kreativitu, zvídavost, aktivní vyhledávání zkušeností. Svědomitost spolehlivost, sebekontrola, je významný faktor při začlenění se do pracovního procesu. Projeví se v přístupu k práci, ve vytrvalosti, v zaměření na cíl, v motivaci. Extraverze je součástí temperamentu, sociální otevřenosti. Projeví se v přístupu k lidem, v mezilidských vztazích, v potřebě sociálních kontaktů. Přívětivost, faktor, který se vztahuje k sociálně vymezené osobnostní charakteristice. Je synonymem pro přátelskost, vstřícnost. Neuroticismus patří k temperamentu, představuje emoční nestabilitu, nedostatečnou sebedůvěru. [13]