Elektromotory jsou stroje přeměňující elektrickou energii na energii mechanickou. U elektromotorů na střídavý proud je toho obvykle dosaženo točivým magnetickým polem rotačního magnetu.

Dle způsobu napájení se dělí na:

Dle konstrukce se dělí na:

Základní pojmy:

Skládá se ze statoru tvořeného permanentním magnetem a rotoru tvořeného elektromagnetem, na kterém jsou navinuté cívky. V případě, kdy se polarita proudu protékajícího cívkami rotoru bude shodovat s polaritou permanentního magnetu, který je cívce nejblíže, bude se cívka s magnetem vzájemně odpuzovat. Tím dojde k vytvoření momentu síly. Ve středu rotoru se nachází komutátor rozdělený na několik vzájemně izolovaných elektrod, na něž je připojen vždy jeden z přívodů zdroje. Při otočení rotoru dochází současně k otáčení elektrod a tím i k pravidelným změnám polarity proudu na cívkách (tzv. komutace). Na animaci 2 je znázorněn nejjednodušší příklad, kdy je rotor (a tedy i komutátor) tvořen pouze třemi sekcemi.

Nevyužívá mechanický komutátor. Základ tvoří čtveřice cívek a ložisko, na kterém je magnet. Magnet je rozdělen do čtyř sekcí, má tedy dva severní a dva jižní póly. Proti každé sekci je cívka. Každá z cívek je napájena stejnosměrným napájecím napětím. Protilehlé dvojice cívek jsou spínány přes vlastní tranzistor. Za jejich řízení je zodpovědná Hallova sonda. Ta je součástkou měřící magnetické pole. Otáčením ložiska s magnetem dochází k vytváření řídícího proudu bází obou tranzistorů. Magnetické pole magnetu je tedy zodpovědné za přepínání tranzistorů, které napájí cívky. Počet polí závisí na konstrukci motoru a může jich být více, viz obr. 17. Tyto motory zpravidla nalezneme u chladících ventilátorů výpočetní techniky.

Konstrukce sestává z cívky, magnetu se dvěma póly a rotorem s komutátorem. Díky rozdělení cívky na statorovou a rotorovou je možné obvod různě zapojovat. V případě zapojení do série (motor se sériovým buzením) bude mít při nízkých otáčkách velký moment, neboť cívkami protéká velký proud. Pokud budou cívky napájeny konstantní hodnotou proudu z cizího zdroje (motor s cizím buzením), je závislost momentu na hodnotě otáček menší. Podobné chování vykazuje i paralelní zapojení cívek (motor s paralelním buzením / derivační motor). Pokud se cívky zapojí sério-paralelně (motor se sériově-paralelním buzením / kompaudní motor), je možné poměrem závitů na obou cívkách ovlivňovat i záběrovou křivku.

Je podobné konstrukce jako komutátorový stejnosměrný motor (s kotvou tvořenou více sekcemi, viz poznámka výše a obr. 18). Oproti němu je však stator tvořen elektromagnetem. Napájení statoru a rotoru se periodicky mění podle přívodního střídavého proudu. V každém okamžiku tedy dochází k vzájemnému odpuzování částí elektromagnetu rotoru s elektromagnetem statoru. Střídavý motor nelze napájet stejnosměrným napětím, neboť impedance cívek je navržena pro provoz při střídavém napětí, motor by se tedy mohl nenávratně zničit, více v poznámce níže.

Elektromotor s odděleným pólem z hlediska konstrukce sestává z jedné statorové cívky, rotoru a odděleným závitem nakrátko (celkem 1/3 cívky). Ten je zodpovědný za zpožďování magnetického pole a vznik rotačního pole. Pokud tedy motor stojí a na oddělený závit přivedeme elektrický proud (např. z kondenzátoru), dojde k posunutí fáze, vzniku rotačního pole a tedy roztočení motoru navzdory tomu, že je motor napájen pouze jednou fází. Při rozběhu je potřeba, aby proud odděleným závitem byl vyšší, proto se často kondenzátory využívají dva – jeden připojený trvale a druhý připojovaný jen při rozběhu. Tento typ motoru nalezneme jako hlavní pohonný elektromotor v promítacím stroji MEO 5, ale také jako elektromotor radiálního ventilátoru xenonové výbojky v lampové skříni a jako motory v převíjecím stole.

Sestává z rotoru, kde magnetický obvod je válcový, hladký z vysoce koercitivní kobaltové oceli. Tento materiál při magnetizaci vyžaduje k obrácení pole velké magnetické pole, jde tedy o magneticky tvrdý materiál. Rotující pole statoru způsobuje, že rotor je vystaven obráceně orientovanému magnetickému poli. Díky hysterezi tedy zaostává fáze magnetického pole v rotoru za magnetickým polem statorovým. Zaostáváním se vytváří kroutící moment a vzniká dvoupólový magnet. Rotor se blíží rychlostí otáčení statorovému magnetickému poli, které dosáhne při vyšší vysoké rychlosti. Výhodou je jeho konstantní moment otáčení nehledě na rychlost otáčení a také přesná konstantní rychlost. Tento typ motoru nalezneme jako elektromotory odvíjecí a navíjecí jednotky v promítacím stroji MEO 5.

V jádře má vytvořené dutinky, jejichž počet je různý (aby se nemohly nacházet proti sobě), viz obr. 19. Velikost vzduchové mezery v magnetickém poli je při vyrovnání pólů s magnetickým polem statoru minimální. Vzniká tak kroutící moment, který rotoru umožňuje srovnat své magnetické pole s magnetickým polem statoru. Jde tedy o synchronní motor, který se podobně jako hysterezní motor při synchronních otáčkách uzamyká k magnetickému poli statoru. Aby se motor rozběhnul, je zpravidla vybavený vinutím nakrátko po vzoru asynchronního motoru.

Předpokladem je stejnosměrné napájení. Sestává z permanentního magnetu a cívek, které se napájí přepínačem. Jakmile je napájena jedna z cívek, je motor přiměn k otočení a tedy srovnání vlastního magnetického pole s magnetickým polem cívky. Napájení cívek je tedy přepínáno a otáčení rotoru je tedy krokové, o přesně dané úhlové velikosti. Permanentní magnet může být vybaven více póly tak, aby se zvýšil počet poloh (a tedy kroků), které rotor vykoná na jednu otáčku o 360 ° (viz ozubené kolečko na obr. 20). Je ideální pro řízení mikroprocesorovou technikou například pro ovládání oponového zařízení. Lze totiž snadno vypočítat, o jakou vzdálenost se opona posune, pokud do krokového motoru pošleme známý počet pulsů.