Hlavní domovní vedení se také někdy označuje jako vedení stoupací. Zřizuje se proto, aby na něj bylo možné připojit všechna odběrná místa objektu (obvykle v domech, kde je více bytů). Není nutné ho zřizovat v budovách nejvýše se třemi odběrateli, v takových objektech se odbočky k elektroměrům připojí přímo z přípojkové skříně.

Vedení musí být umístěno tak, aby bylo zabráněno nedovolenému odběru, musí vést pouze společnými prostory domu odděleně od ostatních měřených vedení. Nejčastěji bývá uloženo ve zdi, nebo v trubkách. Referenční způsoby uložení vodičů udává tab. 10. Provádí se obvykle izolovanými vodiči, ale lze použít i vodiče holé, které by se pak izolačně uložily v prefabrikovaných dostatečně pevných krytech se zajištěním dostatečné ochrany před nebezpečným dotykem.

HDV se jistí v HDS příslušně dimenzovanými pojistkami.

Pro správné určení průřezu HDV je nutné znát počet bytů v domě a jejich stupeň elektrizace. Od toho se odvíjí výpočtové zatížení.

Podle toho, o jaký byt se jedná, je stanoven maximální soudobý příkon příslušného bytu (hodinové maximum) P_b, viz tab. 1. Tento příkon je uvažován jako příkon symbolického spotřebiče.

Pokud známe počet bytů v domě a jejich stupeň elektrizace, je možné spočítat potřebný průřez vodiče pro HDV. Minimální průřezy HDV pro byty stupně elektrizace A a B uvádí norma [1]. Zde jsou v tab. 2. Můžeme též předpokládat, že všechny byty nebudou dosahovat maximálního příkonu ve stejném čase, proto se počítá s určitou soudobostí β.

¹⁾ Vodiče s jádry z Al se používají pro opravy stávajícího HDV

Průřez HDV lze určit z výpočtového zatížení P_p. Výpočtové zatížení spočítáme jako součet všech maximálních soudobých příkonů jednotlivých bytů násobený soudobostí dle vztahu:

${\mathit{P}}_{\mathit{p}}=\left(\sum _{i=1}^n{\mathit{P}}_{\mathit{b}\mathit{i}}\right)\cdot {\mathit{\beta }}_{\mathit{n}}$  [kW], kde

P_b je maximální soudobý příkon jednoho bytu, viz tab. 1 [kW],

n je počet bytů v domě napájených z HDV [-],

β_n je soudobost pro n-bytů [-], viz tab. 3, nebo je možné ji určit výpočtem:

${\beta }_n={\beta }_{\infty }+(1-{\beta }_{\infty })\cdot \frac{1}{\sqrt{n}}$ , přičemž β_∞ = 0,15 – 0,2 je soudobost pro nekonečný (velmi velký) počet bytů. V tab. 3 jsou hodnoty soudobosti spočítány pro β_∞ = 0,2.

Z výpočtového zatížení spočítáme výpočtový proud: ${\mathit{I}}_{\mathit{p}}=\frac{{\mathit{P}}_{\mathit{p}}\cdot {10}^3}{\sqrt{3}\cdot \mathit{U}\mathit{c}\mathit{o}\mathit{s}\mathit{ }\mathit{\phi }}$  [A; kW, V], kde

P_p je výpočtové zatížení [kW],

cos φ je průměrný účiník spotřebičů, které jsou v chodu v době maxima, u bytového odběru se bere cos φ = 0,9.

Pak se najde vodič, který vydrží toto zatížení při použitém referenčním způsobu uložení, viz tab. 11 pro měděné vodiče, případně tab. 12 pro hliníkové vodiče. Též je nutné spočítaný průřez porovnat s minimálními průřezy vodičů hlavního domovního vedení v bytových domech uvedenými v tab. 2, aby byla dodržena ustanovení normy [1]. Takto stanovený průřez se ještě kontroluje na úbytek napětí.

Výtahy se připojí k HDV co nejblíže k HDS. Přívod pro napájení výtahu může být do strojovny výtahu veden výtahovou šachtou.

Odbočky k elektroměrům se provádějí jednofázové, nebo trojfázové, přičemž průřezy vodičů musí splňovat následující podmínky:

Úbytek napětí se počítá pro jednofázovou odbočku dle vztahu $∆{\mathit{U}}_{\mathit{f}}=\frac{2\cdot \mathit{L}\cdot {\mathit{P}}_{\mathit{b}}\cdot {10}^3}{\mathit{\gamma }\cdot \mathit{S}\cdot {\mathit{U}}_{\mathit{f}}}$  [V],

pro trojfázovou odbočku: $∆\mathit{U}=\frac{\mathit{L}\cdot {\mathit{P}}_{\mathit{b}}\cdot {10}^3}{\mathit{\gamma }\cdot \mathit{S}\cdot {\mathit{U}}_{\mathit{s}}}$  [V],

L je jednoduchá délka vedení [m],

P_b je soudobý příkon bytu [kW],

γ je měrná elektrická vodivost jádra vodiče [S.m.mm^-2],

S je průřez vodiče [mm²],

U_f je jmenovité napětí fázové [V],

U_S je jmenovité napětí sdružené [V].