Závisí na izolaci, na provozních podmínkách, na proudovém zatížení, teplotě prostředí. Je-li vodič venku, vliv má i sluneční záření. Pokud je více vodičů pohromadě, navzájem se oteplují.

Každý vodič musí být schopen trvale přenášet jmenovitý proud tak, aby nedocházelo k jeho nadměrnému oteplování. V důsledku průchodu proudu vodičem se vodič zahřívá. Teplo přitom přechází z vodiče i do okolního prostředí, takže se teplota zvyšuje i v okolí vodiče. Vodič se zahřeje tím více, čím větší proud jím bude procházet a čím více tepelně izolační látky brání v přechodu tepla do okolí. Míra toho, jak tyto látky brání v přechodu tepla do okolí, se vyjadřuje jako tepelný odpor T mezi jádrem vodiče a jeho okolím. Průběh oteplení okolí vodiče v závislosti na vzdálenosti od středu vodiče ukazuje obr. 28. Směrem od středu vodiče oteplení klesá, až v určité vzdálenosti je již teplota stejná jako teplota okolí (oteplení je nulové). Teplota vodiče se ustálí na bodě, kdy se vzniklé teplo rovná teplu odvedenému. Ztrátový výkon P_z můžeme vyjádřit jako:

${\mathit{P}}_{\mathit{z}}=\mathit{R}\cdot {\mathit{I}}^2=\frac{∆{\mathit{\vartheta }}_{\mathit{m}}}{\mathit{T}}$  [W], kde

∆ϑ_m je maximální dovolené oteplení vodiče, které můžeme určit jako rozdíl nejvyšší dovolené provozní teploty a teploty okolí, ∆ϑ_m = ϑ_m – ϑ₀ [°C],

ϑ_m je nejvyšší dovolená provozní teplota vodiče, hodnoty pro některé druhy plastové izolace a holé vodiče jsou v tab. 9,

ϑ₀ je teplota okolí [°C],

T je celkový tepelný odpor, který určíme jako součet tepelných odporů všech vrstev mezi středem vodiče a okolím T = T₁ + T₂ + T₃ + ...,

T₁, T₂, T₃ jsou tepelné odpory jádra vodiče, všech obalů kabelu a okolního prostředí.

Maximální proud I, kterým může být vodič zatěžován, lze spočítat:

$\mathit{I}=\sqrt{\frac{∆{\mathit{\vartheta }}_{\mathit{m}}}{\mathit{R}\cdot \mathit{T}}}$  [A],

R je elektrický odpor vodiče na jednotku délky [Ωm^-1].

Dále je proud I ještě ovlivněn způsobem uložení, které má vliv na možnost chlazení, a počtem aktivních žil, který souvisí s množstvím vzniklého tepla. V praxi se při stanovování dovoleného proudu vodičem využívají tabulky.

Výrobce udává vždy pro určitý typ vodiče jeho jmenovitou proudovou zatížitelnost I_Nv. Tato zatížitelnost ale platí pro základní způsob uložení vodičů a kabelů, které jsou dva:

Referenční způsoby uložení vodičů dle ČSN 33 2000 jsou v tab. 10.

Hodnoty jmenovitých proudových zatížitelností vodičů s měděným jádrem při způsobech uložení A, B, C, E a F jsou v tab. 11, vodičů s hliníkovým jádrem v tab. 12.

Tabulka 13 ukazuje jmenovité proudové zatížitelnosti pro vodiče uložené v zemi (referenční způsob uložení D).

Dovolené proudové zatížení vodiče (dovolený proud) při konkrétním způsobu uložení a místních podmínkách se určí ze jmenovité proudové zatížitelnosti I_Nv při daném referenčním způsobu uložení a přepočítávacích součinitelů k, které respektují odlišnost od základního způsobu uložení:

I_Z = k₁ . k₂ . … . I_Nv [A].

Příslušné přepočítávací součinitele k₁ až k_n hledáme v tabulkách (zahrnují vliv teploty, seskupení vodičů, měrného odporu půdy apod.) Tab. 14 shrnuje přepočítávací činitele pro teplotu odlišnou od základní pro vodiče ve vzduchu, tab. 15 pro vodiče uložené v zemi. V tab. 16 jsou přepočítávací součinitelé pro seskupení více než jednoho obvodu. Přepočítávací součinitele pro další vlivy by se našly v normě [14].

Musí platit podmínka: I_b ≤ I_Z ≤ I_Nv [A], kde

I_b je výpočtový proud určený z příkonu, účiníku a napětí spotřebiče [A],

I_Z je dovolené proudové zatížení [A],

I_Nv je jmenovitá proudová zatížitelnost vodiče [A].

Nejprve určíme z příkonu, napětí a účiníku spotřebiče výpočtový proud:

Pro jednofázový spotřebič: ${\mathit{I}}_{\mathit{b}}=\frac{{\mathit{P}}_{\mathit{p}}}{{\mathit{U}}_{\mathit{f}}\cdot \mathit{c}\mathit{o}\mathit{s}\mathit{\phi }}$  [A]

Pro třífázový spotřebič: ${\mathit{I}}_{\mathit{b}}=\frac{{\mathit{P}}_{\mathit{p}}}{\sqrt{3}\cdot \mathit{U}\cdot \mathit{c}\mathit{o}\mathit{s}\mathit{\phi }}$  [A], kde

P_p je příkon napájeného zařízení (případně výpočtové zatížení) [W],

U je sdružená hodnota napájecího napětí [V],

U_f je fázové napětí [V],

cosφ je účiník daného zařízení [-].

V tabulkách najdeme vodič pro daný způsob uložení, izolaci a počet zatížených žil, který má větší jmenovitou zatížitelnost I_Nv, než je proud I_b:

Vyhledáme přepočítávací součinitele k₁, k₂ atd. pro konkrétní případ (teplota, počet kabelů vedle sebe):

Spočítáme dovolené proudové zatížení I_Z = k₁ . k₂ . … . I_Nv.

Ověříme podmínku I_b ≤ I_Z ≤ I_Nv.

Pokud podmínka neplatí, musíme zvolit vodič většího průřezu s vyšší jmenovitou zatížitelností a znovu ověřit.

Takto postupujeme, dokud nenalezneme vodič, pro který podmínka I_b ≤ I_Z ≤ I_Nv platí.

Ke správně zvolenému vodiči patří i správně určené jištění, viz kap. 4.