2.2
Věcná a vztahová stránka komunikace
V praxi nelze nekomunikovat. I tím, že nic neříkáme, například pouze pasivně přihlížíme určité situaci, dáváme najevo svůj postoj a vztah k dané situaci. Při komunikaci je tedy třeba odlišovat věcnou a vztahovou stránku. Věcná stránka se zabývá obsahem komunikace, tzn. informací, kterou sdělujeme, vztahová se zabývá vztahem mezi účastníky a také významem, který účastníci danému sdělení přisuzují.
Důvody pro komunikaci mohou být různé. Obvykle sdělujeme [13]:
  • zprávy a informace,
  • jak chápat to, co říkáme,
  • jak nám je a jak se cítíme,
  • za koho se považujeme, tedy své „sebe pojetí“,
  • za koho považujeme druhého člověka, tedy „tebe pojetí“ (ratifikace),
  • postoj k věci, o níž se vyjadřujeme,
  • postoj k adresátovi našeho sdělování,
  • žádoucí pravidla,
  • co si přejeme.
Tyto okruhy se týkají jak samotného přenosu věcných informací, tak i toho, jak komunikující vidí sebe, druhé a jak chápou svůj vztah k situaci a ostatním.
2.2.1
Metakomunikace a vztahová stránka komunikace
Metakomunikace je nezbytnou součástí lidského komunikování. Přestavuje sdělení, které se vztahuje k jinému sdělení, je to tedy jakási komunikace o komunikaci, která upřesňuje nebo mění následující činnost. Význam poznáme z kontextu situace. Metakomunikací je například i poznámka: „Tato definice není přesná.“ nebo „Rozumíte mi?“
Metakomunikace doplňuje, posouvá nebo popírá význam sdělení. Může mít i neverbální formu [10], v takovém případě využíváme metasignály, například mrknutí okem na druhého při vyslovení lži nebo uniforma, která sama o sobě značí určitá pravidla.
Definice
Metakomunikace posouvá, popírá nebo doplňuje význam sdělení. Zahrnuje verbální i neverbální projevy, které upřesňují nebo mění význam sdělení. Při neverbální komunikaci využíváme metasignálů.
2.2.2
Temperament a komunikace
Temperament představuje dynamickou stránku osobnosti, je relativně stabilní dispozice k emocionálním reakcím člověka v životě. Vnitřním projevem temperamentu je vnímavost člověka k emocionálním podnětům (například intenzita citů, vnímaná délka prožitků). Vnějším projevem je rychlost reakce na podněty, ráznost, tempo pohybu a obvyklá nálada člověka. Podle svého temperamentu jsou lidé spíše uzavření v komunikaci vůči ostatním lidem a světu nebo spíše otevření. Lze tedy vymezit dvě základní skupiny: extraverty a introverty.
Extravert je družný, má rád setkání s ostatními lidmi, nebojí se mluvit na veřejnosti. Často prezentuje své myšlenky nahlas, umí rychle reagovat na otázky a formuluje závěry, při komunikaci z něj čiší energie. Občas potřebuje dát najevo, že i ostatní by se měli vyjádřit. Ke komunikačním chybám patří neschopnost rozmlouvání. Extravert začíná i ukončuje hovor, vypráví na zvolené téma, někdy dřív mluví, než myslí.
Introvert je spíše málomluvný, má rád samotu a ve vyjadřování opatrně zvažuje, co sdělí svému protějšku. Jeho komunikační projev může zdánlivě působit lhostejně. Introvert je často neprůbojný, působí zakřiknutě. City, které prožívá, nebude dávat najevo.
Každý člověk se pohybuje mezi těmito polaritami, vrozenou dispozicí je dáno, která je dominantní (v kombinaci s variantami cholerik, flegmatik, sangvinik, melancholik) [11].
Cholerici jsou velmi impulsivní, komunikují často výbušně, až agresivně. Jejich reakce jsou nepřiměřené situaci, na kritiku reagují protiútokem. Chybí jim empatie, zaměřují se především na fakta. Při komunikaci s těmi to osobami je vhodné použít asertivní techniky, kapitola 4.4.4, například selektivní ignorování.
Flegmatik obvykle komunikuje klidně, reaguje pomaleji a nevyjadřuje své emoce. Nenechá se vyvést z míry a jeho nadhled může působit až povrchně.
Sangvinici si rádi povídají, působí optimisticky, až lehkovážně. Umí improvizovat, bez problémů dokážou změnit směr komunikace, mohou být například dobrými obchodníky.
Melancholik komunikuje ohleduplně, pečlivě zvažuje, komu a jaké informace poskytne. Na jeho sliby se můžete spolehnout.
2.2.3
Bariéry v komunikaci
Bariéry v komunikaci jsou překážky, které komunikaci znesnadňují. Mohou být na straně mluvčího i na straně příjemce sdělení. Tyto překážky mohou mít různé příčiny. Kromě zdravotních důvodů to může být:
  • odlišnost postojů, názorů, znalostí a zkušeností (obvykle není dobré řešit s neznámým člověkem náboženství a politiku, naproti tomu se můžete bavit o ženách, o mužích),
  • selektivní vnímání (je ovlivněno naším subjektivním očekáváním),
  • špatná schopnost naslouchat,
  • hodnocení sdělení a předčasné závěry,
  • věrohodnost zdroje,
  • sémantické problémy (sémantická gesta by měla odpovídat vyřčenému, pozor na interkulturní rozdíly),
  • filtrování,
  • časová tíseň,
  • komunikační přetížení,
  • nezájem,
  • stydlivost a stres atd.
2.2.4
Komunikační zlozvyky
Problémy v komunikaci často vznikají z nepřesných interpretací partnerova chování, motivací a z málo rozvinuté schopnosti komunikovat. Na vině jsou často komunikační zlozvyky, které si ani mluvčí, ani příjemce sdělení neuvědomují. Čím více zlozvyků máme, tím více je ohrožena kvalita komunikace a mohou vznikat konflikty [11].
Komunikační zlozvyky na straně mluvčího
  • Verbální a neverbální projev není v souladu (tzv. dvojná vazba),
  • nejasnost a nekonkrétnost sdělení – nutí příjemce domýšlet si (často špatně), co chtěl mluvčí vlastně sdělit,
  • zobecňování,
  • neupřímnost a skrývání skutečných pocitů,
  • přehánění a překrucování,
  • odbíhání od tématu,
  • nekontrolované emoce.
Komunikační zlozvyky na straně příjemce sdělení
  • Přerušování a skákání do řeči,
  • neudržování očního kontaktu,
  • nesoustředěnost na mluvčího,
  • neposkytování zpětné vazby,
  • čtení myšlenek mluvčího.
2.2.5
Stresory v mezilidské komunikaci
Stresory jsou v kontaktu mezi lidmi velmi individuální. To, co může být pro jednoho člověka stresorem, může být pro druhého bezvýznamné, záleží na našem vnímání dané situace. Stresorem mohou být různí lidé kolem nás, kteří se projevují tak, jak je pro nás nepřijatelné.
Příklad
Kolega, který stále větrá nebo naopak kolega, který nechce vyvětrat, protože by nastydl, tchyně stěžující si na všechny možné nemoci, kamarádka nebo kamarád, který nám stále dokazuje, jak je dobrý, dítě, které používá vulgární slova, nespravedlivý učitel apod.
Stresorem mohou být i naše myšlenky, když nevíme, jak reagovat, co říct nebo jak odmítnout. Někteří lidé mají úzkost, když mají mluvit před ostatními, jiní zase pokud by se nemohli na veřejnosti projevit.
Stresovou situaci způsobují lidé, kteří [20]:
  • mají nepříjemný výraz v tváři – mračí se nebo jsou bez mimiky,
  • uhýbají pohledem,
  • stále se omlouvají,
  • snaží se vzbudit lítost, dělají chudáky,
  • na vše si stěžují (na své osobní problémy, na druhé lidi, na těžký osud, na nemoci),
  • nenaslouchají, mluví jen o sobě,
  • trhají sebou, příliš gestikulují, nadávají, používají vulgarismy,
  • jsou neomalení a netaktní,
  • nemají svůj názor, se vším souhlasí,
  • ponižují, urážejí a zesměšňují,
  • všechno vědí, neustále poučují, i když o jejich rady nestojíme,
  • mluví nesrozumitelně a tiše,
  • neumějí přiznat chybu,
  • ignorují druhé,
  • neustále jen slibují,
  • kritizují a pomlouvají druhé,
  • považují se za oběti,
  • stále musí být po jejich, permanentně vyžadují náš souhlas,
  • lžou a vymlouvají se,
  • vyvolávají hádky a konfliktní situace.