Nabízí přímou spojitost mezi strukturou keramiky (podílem amorfní a krystalické fáze) a jejími vlastnostmi. Při využití tohoto dělení můžeme na keramiku pohlížet jako na kompozit, kde skelná fáze tvoří matrici a je z větší nebo z menší části vyplněna krystalickými nebo skelnými částicemi.

Keramiku tak lze rozdělit do čtyř kategorií:

1. Skelná keramika (živcová)

2. Skelná keramika vyztužená krystalickou fází – sklokeramika (leucitová, fluorapatitová, lithium-disilikát a zirkonem zesílená lithium silikátová keramika)

3. Krystalická keramika vyplněná skelnou fází (infiltrovaná keramika)

4. Polykrystalická keramika (aluminiumoxid, zirkonsilikát a zirkonoxidová keramika) [5,17]

Silikátové keramiky jsou tvořeny živcem a křemenem, což je řadí mezi tradiční dentální keramiky. Sestávají ze skelné fáze, v níž jsou uloženy leucitové krystaly. V literatuře se pojmy silikátová keramika, sklokeramika a keramika živcová používají často synonymně.

Vlastnosti:

Původní přírodní živcová keramika je závislá na složení přírodního živce a její vlastnosti lze modifikovat pouze přidáním oxidů a úpravou zpracování přírodních materiálů.  Ze živcové fáze (draselného živce) vznikají během sintrovacího procesu leucitové krystaly, které jsou zodpovědné za stabilitu během vypalování, zvyšují konečnou pevnost a způsobují zakalení transparentní skelné fáze. Stability je dosaženo vazbou k materiálu konstrukce. Mechanické vlastnosti této keramiky jsou v porovnání s ostatní keramikou horší. Důvodem je vysoký podíl skelné fáze.

Vlastnosti:

Indikace:

Způsob zpracování:

Tato kategorie pokrývá široké rozpětí podílů krystalické a amorfní fáze. Nazývána je také dříve hojně užívaným termínem sklokeramika. Navazuje složením na přírodní živcovou keramiku, které se velmi podobá, primárně je však tvořena pouze skelnou fází. Krystalické struktury vznikají teprve sekundárně za přívodu tepla během vypalovacího procesu. Někdy mohou být krystaly přidány uměle. Tím se zvyšuje stabilita keramiky a svým striktně syntetickým složením překonává nevýhody živcové keramiky.

Podle hlavních typů krystalů rozlišujeme tedy keramiky na leucitovou, fluorapatitovou, lithium-disilikátovou a zirkonem zesílenou lithium silikátovou. [5,17]

Mezi základní složky patří oxid křemičitý, oxid draselný, oxid sodný a oxid hlinitý. Jejich skelná fáze je již v surovém výrobku doplněna o krystaly leucitu. Množstvím krystalů leucitu lze ovlivnit translucenci (estetiku) a teplotní roztažnost. Teplotní roztažnost materiálu hraje důležitou roli pro fazetování, kdy teplotní roztažnost konstrukce a fazetovacího materiálu musí být stejná nebo velmi podobná, aby nedocházelo mezi oběma materiály k pnutí a prasknutí fazety. Mechanické vlastnosti této keramiky závisí především na způsobu zpracování a výroby. [5]

Konkrétní složení je výrobním tajemstvím a liší se tedy dle výrobce.

Vlastnosti:

Indikace:

Způsob zpracování:

Fluorapatitové krystaly (Ca₁₀(PO₄)₆OH₂) jsou v podstatě stavební látkou skloviny, proto jsou optické vlastnosti této keramiky sklovině nejvíce podobné. Mechanické vlastnosti jsou na podobné úrovni jako u živcové a leucitové keramiky. [9]

Jedná se o skupinu keramických materiálů s nízkým obsahem skla. Jejími charakteristickými vlastnostmi je průměrná pevnost, nadstandardní estetika a podpora adhezivní fixace. Díky svým vlastnostem stoupá její obliba a patří mezi běžně používané keramiky. Přidáním oxidu lithia (Li₂O) do standardní živcové keramiky vzniká krystalická fáze lithium-disilikátu (Li₂Si₂O₅). Tento oxid také snižuje její teplotu tání a má zpevňující účinek. Lithium-disilikátové skelné keramiky mají daleko lepší mechanické vlastnosti než leucitové. Tento materiál je velice průsvitný i s vysokým podílem krystalické fáze díky poměrně nízkému indexu lomu krystalů lithium-disilikátu.

Vlastnosti:

Indikace:

Způsob zpracování:

Zirkonem zesílená lithium silikátová keramika (ZLS) je vysoce pevná dentální keramika s podporou adhezivní fixace. Je využívána pro techniku presování pod tlakem i CAD/CAM technologií. Obsahuje kromě oxidu lithia a oxidu křemičitého (SiO₂), také cca 10% oxidu zirkoničitého (ZrO₂), který je disperzně rozptýlený ve skleněné fázi keramiky. Tím je zabráněno úplnému vykrystalizování oxidu zirkoničitého. Materiál je díky tomu vysoce translucentní a opalescentní, a liší se tím od konvenční opákní zirkonoxidové keramiky. U ZLS představuje skleněná fáze větší podíl, než jaký obsahují současné lithium-disilikátové keramiky.

Vlastnosti:

Indikace:

Způsob zpracování:

V případě oxidových keramik se jedná o jednofázové keramické materiály tvořené oxidy. Podíl skla je zpravidla velmi nízký. Typickými oxidy jsou Al₂O₃,  MgO, ZrO₂,  MgAl₂O₄ a TiO₄.

Základem je částečně slinutá keramika na bázi oxidu hlinitého (Al₂O₃) infiltrovaná sklem. Zprvu porézní konstrukce z oxidové keramiky je následně za vysokých teplot vyplněna skelnou fází. Výsledkem je keramika, která má až čtyřikrát vyšší hodnoty ohybové pevnosti než dříve používané keramiky. Příčinou dobrých mechanických vlastností je dobrá odolnost vůči propagaci trhlin, které musejí růst skrze odolnější krystalovou strukturu. [8,9] Snaha vytvořit bezkovovou keramiku pro nosné konstrukce vedla k vyvinutí tzv. infiltrované keramiky. Výroba náhrad se však v tomto procesu ukázala nejen značně časově i ekonomicky nevýhodná, ale i mechanická odolnost se ukázala být nedostatečná.

Vlastnosti:

Indikace:

Kontraindikace:

Způsob zpracování:

Je tvořena hutnou polykrystalickou strukturou, bez pórů a skelných fází. Má nejvyšší potenciál pevnosti a houževnatosti. V průběhu vysokoteplotního slinování materiál výrazně sníží svůj objem  (přibližně o 25 %). Tento materiál se také používá například u náhrad kyčelních kloubů. V současné době se oxidové keramiky frézují pouze z továrně zhotovených keramických bloků a puků různých tvarů a velikostí. Jsou značně opákní, proto se používají převážně jako konstrukční materiály. Polykrystalické keramiky dále dělíme na aluminiumoxidy, zirkonsilikáty a zirkonoxidové keramiky.

Výhodou této keramiky je kvalitní povrch a velmi vysoká tvrdost. Je však nedostatečně průsvitná a tedy neestetická. Pro náhradu předních zubů se používá Al₂O₃/Mg₂O₃ keramika, která má poloviční pevnost oproti Al₂O₃/Zr₂O₃ , avšak má lepší průsvitnost. Přesto i tato keramika bývá často pokrývána běžnými sklokeramikami (v zubní laboratoři se též Al₂O₃ používá v jiné formě jako abrazivní prostředek k pískování).

Vlastnosti:

Indikace:

Způsob zpracování:

Jedná se o bílou dvoufázovou keramiku, u které nedochází během sintrovacího procesu ke kontrakci. To je zajištěno kompenzací založenou na nárůstu objemu způsobeném oxidační reakcí zirkoniumdisilicidu (ZrSi₂) na zirkon (ZrSiO₄) a oxid křemičitý (SiO₂), který je podstatně vyšší než u kovových prvků. Vzniká křemíkový polymer, který má význam pro tvar a stabilitu. [5]

Vlastnosti:

Indikace:

Kontraindikace:

Způsob zpracování:

Vysoce tvrdá a odolná polykrystalická keramika neobsahující sklo byla dlouhou dobu charakteristická vysokou opacitou a tedy i poněkud horší estetikou. V poslední době se výrobci úspěšně  snaží zlepšit její estetické vlastnosti výrobou  probarvených bločků zohledňujících plynulý přechod barev od krčkové partie k incizi. Tento materiál se vyznačuje  neschopností adhezivní fixace.

Zpracovává se pouze frézováním. Svými vlastnostmi a hlavně jednodušší metodou výroby postupně vytlačuje kovy z výroby korunkových náhrad. [5]

Vlastnosti:

Indikace:

Kontraindikace:

Způsob zpracování:

Ve stomatologii používáme tři základní typy oxidu zirkoničitého:

1.  3Y-TZP (yttrium cation-doped tetragonal zirconia polycrystals) je oxid zirkoničitý s obsahem 3 mol % Y2O3, který slouží jako stabilizátor. Obrábí se z předsintrovaných bločků a sintruje se při teplotě od 1 350 do 1 550 °C. Má pevnost v ohybu 800–1 000 MPa.

2. Sklem infiltrovaný oxid zirkoničitý tvrzený aluminou (ZTA – zirconia-toughened alumina) je typ označovaný jako biokeramika. Skelná fáze tvoří asi 23 % konečného produktu. Spojení obou oxidů je provázeno určitou mikroporozitou (8–11 %), která je větší než porozita u prvního typu zirkonie.

3. Mg - PSZ – hořčíkem částečně stabilizovaný oxid zirkoničitý (magnesia partially stabilized zirconia) není příliš v biomedicíně používán vzhledem k větší velikosti zrn a s tím související značné porozitě. Vzniká při vysoké sintrovací teplotě (1 680–1 800 °C). [10]