Maslowova pyramida má na čtvrté pozici potřeby úcty a sebeúcty, které zahrnují potřebu sebedůvěry, sebeúcty, sebekoncepce, dosažení úspěšného výkonu, prestiže, ocenění. Týká se uznání od okolí, být respektován, získání vlastní sebeúcty a vysokého sebehodnocení. Potřebu sám si sebe vážit, mít pocit, že jsem v nějaké oblasti úspěšný, vnímá každý člověk. K dosažení úspěchu není vždy nutné soutěžení a soupeření, základem naplnění této potřeby je dělat věci tak, jak nejlépe umíme. Sebeúcta je ovlivněna chováním lidí, kteří jsou v našem okolí, jak vnímáme jejich chování. Naplnění potřeby uznání přináší jedinci pocit užitečnosti a potřebnosti. Neuspokojení této potřeby má za následek vznik pocitu méněcennosti, slabosti a beznaděje, závislosti a pasivity. Sebeúcta a sebekoncepce se často nahrazuje pojmem sebevědomí. Sebevědomí se tvoří od útlého dětství, umožňuje člověku najít štěstí v životě a čelit náročným životním situacím, např. nemoci, kdy je nemocný neschopen pozitivně vnímat sám sebe, mít se rád (např. stav po amputaci končetiny, vyvedená stomie po resekci tlustého střeva apod.). Sebekoncepce je kognitivní složkou systému ega, sebeúcta je emocionální složkou. Sebekoncepce je složena ze čtyř propojených systémů: obrazu těla, výkonu role, osobní identity a sebeúcty. Obraz těla představuje vnímání fyzického „já“, vnímání fyzických odlišností (jsem malý, velký, krásný, ošklivý apod.), ale také sebestylizace (jak se oblékám). Pod pojmem výkon role si můžeme představit postavení jedince ve společnosti, jeho sociální roli. Vyjádření vlastního „já“ – osobní identity představuje ztotožnění se s obrazem vlastního já. Sebeúcta představuje míru „líbivosti“ a akceptace sama sebe. Sebekoncepci a sebepojetí ovlivňuje věk, atmosféra v rodině a vztahy s rodiči (hlavně bezpodmínečné přijetí ze strany matky), fyzický vzhled a zdravotní stav. Mezi další potřeby úcty a sebeúcty patří též potřeby moci, dominance a dále potřeba autonomie (podrobněji tyto otázky specifikuje projekt Sociologie). „Autonomie je potřeba zachování schopnosti vést život podle vlastních pravidel. Být autonomní znamená zůstat pánem svého možného způsobu života. Pacientská autonomie znamená zachování identity, tzn. ponechat pacienta tím, kým je a kým chce být, tzn. nebýt pohlcen pacientskou rolí. Autonomii jedince zajistíme tím, že budeme respektovat jeto vyslovená přání, názory a předchozí zkušenosti s nemocí. (opakem autonomie je heteronomie, kdy je člověk ve zdraví nebo v nemoci veden a kontrolován bez možnosti podílet se na dané situaci.“ (Šamánková, 2011, s. 38, 39) Významným zdrojem zdravého sebevědomí a dostatečné sebeúcty jsou pozitivní emocionální stavy např. radost, spokojenost a vztahy jako přátelství a láska. Parametrem sebehodnocení jedince může být postavení v zaměstnání, výše intelektu, atraktivita a výkonnost, nezávislost apod. Socializací se jedinec začleňuje do společnosti, ve které zaujímá sociální role, které vyžadují určitý očekávaný způsob chování respektující soubor práv a povinností spojených s určitou společností (student ve škole se chová slušně k učiteli, rodič se stará o své dítě, všeobecná sestra se chová empaticky apod.). Každý člověk zaujímá ve společnosti určité místo, pozici, s určitou hodnotou, privilegii, označovanou pojmem společenská prestiž. Tato společensky uznávaná hodnota působí jako celoživotní motiv. Usměrňuje člověka k vyššímu sociálnímu postavení.

Mezi poruchy sebekoncepce a sebeúcty řadíme typické formy myšlení např. katastrofizaci (tendenci myslet na nejhorší), minimalizaci a maximalizaci (tendence přehlížet pozitiva a dávat velký význam negativním pochodům), černo-bílé myšlení (extrém na straně pozitivní nebo negativní), generalizace problému (zevšeobecnění) a vztahovačnost k vlastní osobě. Takový jedinec se často vyjadřuje větou: „Je to moje chyba, měl bych se stydět“ apod., často se vyhýbá kontaktu se sestrou, uhýbá očima, odvrací se od ostatních na pokoji, nevychází z pokoje. Z ošetřovatelských diagnóz vztahujících se k dané problematice lze formulovat poruchy sebekoncepce ve smyslu narušeného obrazu těla, změny v plnění rolí a narušené osobní identitě a sebeúctě. Další možné diagnózy jsou strach, úzkost, beznaděj a bezmocnost, poruchy přizpůsobení, změny v myšlenkovém procesu (katastrofizace apod.), porucha společenské interakce a sociální izolace.

V rámci ošetřovatelského procesu si všeobecná sestra si všímá negativních projevů spojených s potřebou uznání, např. úzkostí, strachem, hněvem, nepřátelským chováním, je si vědoma, které situace jsou pro pacienta velmi náročné (onkologická diagnóza, amputace, operace prsu u žen apod.). Všeobecná sestra citlivě reaguje a snaží se navodit důvěryhodný vztah s nemocným. K nemocnému by měla přistupovat s respektem, podporovat sebeúctu jedince. V případě negativní sebekoncepce všeobecná sestra vhodnou komunikací pomáhá nemocnému vytvářet pozitivní náhled na sebe samého, podporuje sociální interakci. Podporuje nemocného, aby byl schopen přijmout pomoc od druhých, aby byl schopen spolupracovat s rodinou. Podle potřeby aktivuje další členy ošetřovatelského týmu, odborníky v oblasti psychologie, psychoterapie. [1, 5, 7, 15, 16]