Na třetí úrovni Maslowovy pyramidy je umístěna potřeba lásky a sounáležitosti. Potřeba lásky a sounáležitosti v sobě zahrnuje potřebu lásky, náklonnosti, jako pozitivního vztahu a potřeby sounáležitosti, být někým akceptován a milován, shody a ztotožnění, potřebu někam patřit, být sociálně integrován. Společenství lze chápat ve smyslu rodiny, ve které jedinec vyrůstá, ve smyslu sociální skupiny, která vzniká ve škole, školní třídě a následně při vstupu do zaměstnání, pracovní kolektiv. Potřeba být přijat a spjat se skupinou, být pozitivně přijímán, podílet se na týmové práci a být v týmu užitečný, přináší jedinci uspokojení. Obecně v mezilidských vztazích existuje tendence dominance a submise, potřeba vládnout, ale zároveň nechat se vést, podílet se na spolupráci a navazovat nové vztahy. Abychom byli schopni setrvávat v některé z výše uvedených sociálních skupin, potřebujeme se cítit její součástí, patřit tam, být přijímáni, musí nám zde býti příjemně. To motivuje další vyšší potřeby, např. potřebu uznání. V souvislosti s potřebou sounáležitosti hovoříme o potřebě afiliační, vztahové, potřeby lásky, touze vyhledávat a navazovat kontakty a vztahy mezi lidmi. V procesu socializace navazujeme vztahy s konkrétními jednotlivci, jsme členy sociální skupiny nebo součástí davu, který nás zbavuje individuality a unáší svou živelností, tzn. začleňujeme se do společnosti, přejímáme hodnoty a pravidla společnosti. „Potřeba afiliace vyjadřuje touhu člověka vyhledávat, navazovat, udržovat, případně obnovovat pozitivně emočně laděné vztahy s jinými lidmi. Síla této potřeby je u každého poněkud jiná a je proměnlivá v závislosti na situaci, ale v nějaké míře se projevuje u každého člověka po celý život.“ (Slaměník, 2011, s. 86) I když jsme sami, naše myšlenky jsou často směřovány na osoby druhé, s kterými jsme něco prožili nebo plánujeme zažít. Mezilidské vztahy lze rozlišit na povrchní a těsné. Povrchní vztahy vyplývají ze situace, mohou pominout a nezanechají na jedinci žádnou vážnou újmu. Těsné vztahy jsou charakteristické hloubkou, vzájemným respektem, odpovědností a důvěrou. Provází je také nějaká míra intimity. Mezi těsný vztah řadíme lásku. Maslow charakterizuje dva typy lásky. D-láska vychází z nedostatku něčeho (sebeúcty, hrdosti, sexu, pocitu osamělosti). Je láskou sobeckou, která chce pouze brát a ne dávat. B-láska nesobecká je založená na uznávání a vážení si druhých lidí, navzdory jejich nedokonalosti. Souvisí s přijímáním sebe sama a s pocitem nutnosti zasloužit si lásku druhých. Láska je v životě velkou hodnotou, nejsilnějším emočním stavem, kdy mezi dvěma jedinci dochází k souznění. Podle toho, na jakém vztahu je láska založena, rozlišujeme citově-sexuální vztah (láska milenecká, partnerská, manželská, romantická), vztah rodiče a dětí (láska mateřská, otcovská, sesterská, bratrská), vztah hlubokého přátelství a vztah k bližnímu (láska křesťanská, sousedská apod.). Jsou situace, kdy toužíme po samotě, většinou ale převáží touha být s někým, vstoupit někam, kde jsou lidé. Dlouhodobá osamocenost způsobuje velké utrpení, osamocenost po smrti jednoho z partnerů, dlouhodobé odloučení v průběhu nemoci apod. Vyčleňování jedince ze skupiny „bolí“, lidé, kteří jsou sociálně odmítáni, prožívají bolest srovnatelnou se silnou fyzickou bolestí. Vyloučení jedince ze společnosti je považováno za nejtěžší formu trestu. V případě nenaplnění potřeby lásky a sounáležitosti jedinec trpí nedostatkem zájmu, může prožívat smutek, lítost, osamocení, pocity stesku a nejistoty, zbytečnosti a prázdnoty. Zisk pozornosti okolí lze získat také agresivním chováním, verbálním např. skákáním do řeči, nedochvilností, hněvem a agresí apod. Extrémní sociální izolace může vést k poruchám osobnosti, vyvolat deprese, halucinace, panickou úzkost, může vést až k sebepoškození a sebevražedným tendencím. Frustrace, neuspokojení potřeby vzniká porušením vnitřní a vnější homeostázy (rovnováhy) nejen u vyšších potřeb, ale také u nižších (potřeba kyslíku, tekutin, výživy apod.). U vyšších psychosociálních potřeb je signalizace frustrace složitější, člověk tyto potřeby hůře vyjadřuje, může je i popírat, stydět se za ně. Reakce na frustraci může být projevována agresí, fyzickou nebo verbální, asertivitou, naučeným chováním, nebo únikem, chováním, které hledá cestu od nebezpečí, únikem do nemoci, fantazie, užívání látek, vyvolávajících závislost apod. Dlouhodobá frustrace vede k citové plochosti a neschopnosti vcítit se do pocitů druhých. Dlouhodobé neuspokojení některých lidských potřeb může vyvolat nevědomé, ochranné chování nazývané maladaptivní. Maladaptivní chování může mít dvě podoby, agresivní formu a únikovou formu. Agresivní formy jsou např. projekce (přenášení svých nedostatků na jiné lidi), popření, odmítnutí nepříjemného zážitku (znásilnění, ublížení), egocentrismus (pozornost je zaměřena na vlastní osobu, bez ohledu, zda může poškodit druhé). Únikové formy maladaptivního chování jsou např. negativismus (podceňování se, nepřijímání zpětné vazby druhých pozitivně), bagatelizace (zlehčování situace), rezignace (vzdávání se), fixace (ustrnutí v určitém bodě, i při změně situace) až sociální izolace. V kontextu zdravotnického povolání můžeme zmínit potřebu důvěry, komunikace, péče o druhé, vlastní identity apod. Důvěra nemocného k jeho ošetřujícímu lékaři a dalším pracovníkům ošetřovatelského týmu je jedním z faktorů významně ovlivňujících kvalitu i výsledek poskytované péče. Předpokladem pro vznik důvěry je dodržování mlčenlivosti, sdělování informací o zdravotním stavu a poskytované péči pacientovi, respektování pacienta, ochota zdravotníků s pacienty komunikovat apod.

V rámci ošetřovatelského procesu všeobecná sestra tyto projevy sleduje u hospitalizovaných pacientů, nebagatelizuje subjektivní pocity nemocných a spolupracuje s lékařem v případě podezření známek maladaptivního chování a frustrace. V případě dlouhodobé hospitalizace nemocných, se sestra snaží vytvářet takové podmínky, aby byl umožněn prostor a kontakt s osobami blízkými a došlo tak k uspokojení potřeby sounáležitosti. V případě hospitalizace dítěte je respektována Charta práv dítěte, zajišťující neustálý kontakt rodiče s dítětem. [1, 5, 7, 15, 16, 29]