Bolest patří k životu ve své negativní i pozitivní zkušenosti, pro člověka je subjektivním pocitem a pro lékaře a všeobecnou sestru je informací, která ovlivňuje rozhodování o následných intervencích. WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje bolest jako nepříjemnou senzorickou a emocionální zkušenost spojenou s akutním nebo potencionálním poškozením tkáně, nebo je popisována výrazy takového poškození. Snášení bolesti je individuální a je ovlivněno řadou faktorů. Nejdůležitějším z nich je práh bolesti, vnitřní subjektivní pocit jedince, který má každý jedinec v sobě nějak nastaven. Může být ovlivněn např. momentální životní pohodou či nepohodou, psychickou stabilitou, denní dobou nebo motivací apod. Většina lidí má z bolesti větší strach než z trvalého poškození, nebo dokonce ze smrti. V roce 1973 vznikla Mezinárodní společnost pro studium bolesti a v roce 1987 Česká lékařská společnost založila sekci pro studium bolesti. Je bolest účelná? Bolest má ochranný význam, vede postiženého k ochrannému chování. Omezuje pohyb a působení škodlivých vlivů, člověk vyhledá pomoc u odborníka, laika nebo léčitele, může změnit životní styl a hodnotovou orientaci. Význam signální je důležitý pro odborníky i laiky, bolest je základním příznakem poruchy zdraví, pomáhá určit diagnózu odborníkovi, pomáhá vstřícnému chování lidí, poskytnutí laické pomoci. Negativní stránka bolesti přináší utrpení, intenzivní nebo dlouhodobě působící bolest má složku senzorickou, ale též složku afektivní, vyvolává negativní psychickou reakci na bolest, nejčastěji spojenou se strachem, úzkostí, ohrožením a dalšími pocity, nevyspáním, únavou a vyčerpáním. Bolestivost může působit negativní stresové reakce a změny v chování jedince. Podle konceptuálního modelu bolesti je základem bolestivého vjemu nocicepce, výsledkem nocicepce je bolest jako senzorický vjem. Dalším stupněm je psychická reakce na bolest, utrpení a posledním stupněm modelu je bolestivé chování. Utrpení nemusí notně vycházet z bolesti, ale bolestivé chování je již významným intervenčním prostředkem. A právě správná diagnostika a nastavená intervence je nejsložitějším problémem v léčbě bolesti, hlavně té chronické. Faktory ovlivňující potřebu být bez bolesti rozdělujeme na fyziologicko-biologické, psychicko-duchovní, sociálně-kulturní a faktory životního prostředí. Reakce organismu na bolest je komplexním procesem a odpověď organismu probíhá na několika úrovních. Sympatikoadrenální odpověď vyvolává tachykardie, tachypnoe, pocení, bledost, rozšíření zornic, zrychlenou řeč apod., parasympatická odpověď se naopak projevuje bradykardií, nauzeou, zvracením, suchou a teplou kůží, synkopou až kolapsem, zúžením zornic. Bolest může ovlivnit chování a projevit se únavou, pláčem, neklidem, afektivní odpověď organismu se projevuje depresí, zlostí, vyčerpáním, projevy beznaděje apod. Při bolesti můžeme sledovat tělesné změny, v mimice obličeje, nemocný může mít sevřená ústa, kousat se do rtů, smutné oči, v posturice – nemocný vyhledává úlevovou polohu, může si ulevovat odlehčováním např. jedné končetiny kulháním, třesem části těla, ustrnutím v nějaké poloze. Paralingvistické projevy bolesti ve smyslu stesků, vzdechů, sténání, křiku a pláče. Vegetativní projevy při silné bolesti se mohou projevit jako zvracení, pomočení, změna krevního tlaku, pulsu, dechu. Psychosociální změny v chování jsou projevem maladaptivního chování, které se může vyznačovat agresí, únikem, egocentrickými projevy, negativismem, projekcí, sociální izolací apod. Bolest rozlišujeme podle časového průběhu na akutní, subakutní, chronickou a rekurentní. Podle vzniku bolesti identifikujeme bolest somatickou, viscerální, neurogenní, psychickou, myofasciální apod. Pacient může vnímat různou intenzitu bolesti, od bolesti mírné až po bolest nesnesitelnou. Podle postižené oblasti a charakteru lze rozlišit bolest kolikovitou, ischemickou, zánětlivou, úrazovou, klaudikační nebo fantomovou. Vyvolávající pocity specifikují bolest řezavou, tupou, pulsující, pálivou, škubavou s nástupem pozvolným nebo náhlým. Mezi poruchy spojené s potřebou být bez bolesti řadíme:

Ošetřovatelský proces vychází z hodnocení bolesti, určení intenzity bolesti. Všeobecná sestra má několik možností, jak monitorovat bolest. Nejčastěji se používají analogové stupnice např. vizuální analogová stupnice (VAS), která umožňuje sledovat aktuální stav a dynamické změny v čase na stupnici od jedné do deseti. Obrázkové vizuální škály (řada obličejů s mimikou od úsměvu k pláči) se využívají u hodnocení bolesti u dětí. Záznam průběhu bolesti je důležitý, evidence toho, za jakých okolností bolest vzniká nebo se zhoršuje, který podnět bolest vyvolává nebo zmírňuje, je významná v managementu léčby. Pro stanovení ošetřovatelské diagnózy, akutní, chronická bolest, je významným faktorem časový faktor, chronická bolest je bolest trvající déle než šest měsíců. Akutní bolest může doprovázet strach a úzkost, poruchy spánku, poruchy soběstačnosti, chronická bolest může být spojena se sociální izolací, únavou, beznadějí a bezmocností. Všeobecná sestra důsledně hodnotí bolest a ve spolupráci s lékařem směřuje své intervence k dosažení optimálního zmírnění bolesti. Farmakologické ovlivnění bolesti je podle WHO odstupňováno do tří rovin, od podávání neopioidních analgetik, přes podávání slabých opiátů a kombinací s neopioidy, k podávání silných opiátů a adjuvantních léčiv (antidepresiva, kortikosteroidy, centrální myorelaxancia apod). Všeobecná sestra musí znát účinky podávaných léků, v časovém rozpětí sleduje efekt účinku na pacienta. Mezi nefarmakologické postupy v léčbě bolesti řadíme neurochirurgické zákroky (přerušení senzitivních nervů, elektrickou stimulaci apod.). Významnou intervencí v léčbě bolesti je psychoterapie. Pozitivní psychoterapeutické účinky vyvolávají dobrý vztah zdravotnického personálu a nemocného. Harmonický vztah, dostatek informací, empatie, ochota vyslechnout, mnohdy zmírní strach a nejistotu a pozitivně ovlivní bolest. Z dalších technik psychoterapie se využívá sugesce (navození určitých představ, myšlenek, postojů k určité činnosti), autosugesce (člověk sám sebe přesvědčuje o tom, jak se věci mají) a relaxace (zbavení se napětí, odpočinek, navození klidu), aplikace tepla a chladu, akupunktura, apod. [5, 6, 7, 8]