Do ošetřovatelství pronikají filosofické směry, ze kterých čerpají autorky ve svých ošetřovatelských koncepcích. V ošetřovatelské teorii se objevuje idealismus, materialismus, humanismus, holismus, racionalismus a mnoho dalších směrů.

Je to filozofický směr, který vznikal asi před více než 2000 lety. Za prvotní považuje vědomí, myšlení, psychiku, duchovno a jako druhotné pak vnímá hmotu, fyzický svět a přírodu. Rozumové poznání upřednostňuje před smyslovým, duchovní před tělesným a věčné před dočasným. [1] Za představitele idealismu je považován např. Platón.

Je protikladem idealismu, podle něj je veškerá skutečnost hmotné povahy a poznatelná smysly, prvotní všeho je hmota. [6] Ve starověku se tento směr odvracel od duchovních a náboženských hodnot, a proto byl v zájmu kritiky. Později se objevuje materialismus v souvislosti s mechanistickými názory a s rozvojem vědy a techniky. Příroda, hmota je prvotní a myšlení, vědomí je pouze vlastnost hmoty. Neuznává duševní pochody a smyslové vnímání jako hlavní zdroj poznávání. Myšlenky materialismu se promítají ve 20. století do oblasti medicíny v souvislosti s rozvojem technické vybavenosti. Zdravotní péče se zaměřila hlavně na biologickou stránku lidského těla a ostatní oblasti (psychologická, duševní, spirituální a sociální) byly opomíjeny. Sestra se může setkat s pacienty, kteří jsou přesvědčeni, že jejich vědomá existence končí, protože myšlení a prožívání je závislé jen na hmotné činnosti mozku. Tento názor má vliv na jejich smíření, či naopak nesmíření s případnou smrtí. [3]

Patří mezi hlavní filosofické směry v oboru ošetřovatelství. V centru zájmu stojí člověk jako svébytná bytost s vlastní vůlí a schopnostmi. V průběhu vývoje ošetřovatelství se humanismus objevoval v období, kdy převažovalo neprofesionální ošetřovatelství. V nejstarších dobách se projevoval formou útěchy nemocným a příbuzným. Ve středověké Evropě humanistický přístup k ošetřovatelství tradičně zaštiťovala římsko-katolická církev. Od 18. století je humanismus vystřídán materialismem a později se objevuje dehumanizace v souvislosti s rozvojem vědy a techniky. Ošetřování je zaměřeno na správné provedení výkonu a lidská bytost je chápána převážně jen z biologického pohledu. Humanistické pojetí ošetřovatelství se dočkalo oživení až v 80. letech 20. století, kdy odborná veřejnost začala upozorňovat na nedostatky materialismu. [12]

Lékaři a sestry se snaží zachovávat k životu nemocné, slabé, aby i oni dostali šanci stát se člověkem v celé jeho lidskosti. Humanisticky zaměřená sestra vědomě podporuje jednotlivce a skupiny tak, aby dosáhly vyšší úrovně kvality života. Souhrn těchto sesterských činností a chování se nazývá filantropie. Humanistické jednání není vrozené, ale převážně naučené chování. Sestra, která je v neustálé interakci s dalšími jedinci v daném prostředí, získává nové zkušenosti vedoucí ke zlepšení empatie, ochotu pomoci druhému. Humanistické ošetřovatelství je založené na touze být druhému k službám a klade důraz na pozici pacienta jako účastníka péče (nikoli jak pasivní objekt). Humanistický postoj vychází ze snahy naplňovat potenciál člověka a dát mu prostor pro plnohodnotný život. Na principech humanismu, jako je soucit, empatie, úcta k člověku, respektování svobody jedince, jsou založeny i některé modely a teorie v ošetřovatelství. Humanistické pojetí ošetřovatelství se stalo jedním z významných pilířů prací autorek koncepčních modelů např. F. Nightingale, D. Orem, C. Roy, M. Gordon. [12]

Je to filosofický směr objevující se v 17. a 18. stol., který považuje za zdroj veškerého poznání smyslovou zkušenost, a nejlepším zdrojem poznání je experiment. [10] Jedná se o směr popírající racionalismus. Empirismus zdůrazňuje, že to, co nebylo předtím ve smyslech, se nemůže nacházet v rozumu. Mezi hlavní představitele patří např. F. Bacon, J. Locke. Empirismus ovlivnil zkoumání F. Nightingale, která ve svých pracích používala metody pozorování.

V podobném období racionalismus pokládá za významnější zdroj poznání rozum, nikoli smysly. [10] Klade důraz na kognitivní procesy, mysl je charakterizována nezávislostí na zkušenostech. Smyslová zkušenost není žádoucí, naopak vytváří klamné představy. Hlavní tezí je, že skutečnost se může poznat úplně a pravdivě. Racionalismus byl kritizován pro jeho výklad světa. Příroda se popisovala na základě myšlení jako účelná, přehledná, jednoduchá a spočitatelná. Představiteli tohoto směru se stali např. R. Descartes, G. W. Leibnitz.

Na počátku 19. století se začíná rozvíjet pozitivismus, který zdůrazňuje lidský rozum. Uznává dokázané, nezpochybnitelné vědění, pojmy staví na základě ověřených faktů a zákonitostí. [6] Nesnaží se hledat příčinu a podstatu věcí, neuznává abstraktní spekulace. Využívá metody pozorování, experiment, vyvozování, klasifikace, atd. Vliv tohoto směru je patrný např. u využití statistiky v práci F. Nightingale.

je filosofický směr zdůrazňující prioritu celku, celistvosti oproti částem, klade důraz na vzájemnou souvislost. Usiluje o komplexní chápání světa, člověka. Pojem holismus se poprvé vyskytuje v knize Holismus a evoluce jihoafrického politika a generála J. CH. Smutse z roku 1926. [7] Holistická teorie vnímá všechny živé organismy jako jednotlivé celky skládající se z částí, které jsou ve vzájemném vztahu propojenosti a ovlivnitelnosti. Porušení funkčnosti jedné části vede k narušení celého systému. Jakákoliv změna v části daného celku způsobí, že celek pak dostává zcela odlišný charakter oproti původnímu. Holistická teorie se objevuje i v ošetřovatelství a medicíně s cílem zachovat rovnováhu mezi technickým rozvojem a potřebami jedince. Holismus zdůrazňuje myšlenku, že zdraví člověka zahrnuje jeho celou osobnost, včetně jeho životního stylu a interakce s prostředím. [13]

Holistická medicína se zapisuje do povědomí s koncem 20. století a soustředí se na myšlenku péče člověka o vlastní osobu, jejíž součástí je správná výživa, dostatečný spánek, pohyb aj. Kromě správně zvolené léčby se uplatňuje princip vytvoření atmosféry důvěry a spolupráce. Od klasické medicíny se holistická medicína odlišuje zaměřením na předcházení nemocem, hledáním příčin, chápáním souvislostí a uzdravováním celého člověka, nikoliv jen jeho částí. V profesionálním ošetřovatelství jsou principy holistické péče základním předpokladem k úspěšnému ošetřování. Lidská bytost je složená ze dvou základních dimenzí: psychiky a těla. Psychika v sobě zahrnuje oblast kognitivní, emocionální a duchovní. Tělo obsahuje oblast biologickou. Všechny tyto složky jsou propojené a vzniká mezi nimi psychosomatický vztah.

Stresové situace jsou pak příčinou psychické i somatické nerovnováhy. Příčina jednotlivých nemocí nemusí být jen původu somatického, ale často bývá spojena s psychickými a sociálními faktory. Proto každá plánovaná ošetřovatelská péče by měla být zaměřena nejen na všechny složky jedince, ale také by se měla vztahovat k okolí, které je v interakci s osobou. [14]