Úlohou všeobecné sestry je poskytovat základní a specializovanou ošetřovatelskou péči na co nejvyšší úrovni. Všeobecná sestra je rovnocenným členem zdravotnického týmu, je schopná pracovat se zdravým i nemocným člověkem, zaměřuje se na prevenci chorob a upevňování zdraví jedince. Vykonává činnosti, ke kterým využívá psychomotorické, afektivní a kognitivní zručnosti. Ošetřovatelský tým tvořený sestrami různého stupně kvalifikace a ošetřovatelkami, sanitáři zajišťuje individuální ošetřovatelskou péči. Při praktické aplikaci rehabilitačního ošetřování spolupracují členové multidisciplinárního týmu, především sestry a fyzioterapeuti a ergoterapeuti. Tato činnost musí být v souladu s ordinací lékaře, musí respektovat denní režim nemocného, neměla by narušovat ostatní terapeutický plán. Důležité je předávání informací o schopnostech a stavu pacienta.

Všeobecná sestra poskytuje ošetřovatelskou péči metodou ošetřovatelského procesu. Klade velké nároky nejen na znalosti sester, ale také na tvůrčí přístup, přizpůsobivost, zaujetí pro vztah k práci, umění vycházet s lidmi a interakci s dalšími osobami. Ošetřovatelský proces v rehabilitačním ošetřování respektuje všech pět částí, posouzení a zhodnocení nemocného, diagnostiku, plánování, realizaci a vyhodnocení výsledků péče.

Klasifikace funkčních schopností tvoří následující řetězec: disease (nemoc) – impairment (porucha) – disability (neschopnost) – handicap (nevýhoda). Nemoc je projevem morfologické a funkční poruchy, která od určitého rozsahu může omezovat člověka v běžných aktivitách. Omezení výkonu a dosavadní aktivity může být dočasné nebo trvalé a může vést až ke společenskému dopadu, společenskému znevýhodnění. Pojem participace (participovat - podílet se, účastnit se) vyjadřuje schopnost osoby zapojit se do různých životních situací vzhledem ke zdravotním problémům. Pro získání potřebných údajů slouží řada testů a měření zacílených na oblasti motorických funkcí, každodenních činností, posouzení vědomí, neuropsychologických funkcí, komunikace a chování. Najít vhodnou metodu může být občas náročné. Z pohledu všeobecné sestry se zaměříme na hodnocení funkční soběstačnosti, prostřednictvím testu Barthelové. Vznikl v roce 1955 a zaměřuje se na zvládání základních denních činností. Pokud pacient získá 96 - 100 bodů, je považován za soběstačného, 40 a méně body je ohodnocen pacient nesoběstačný, mírná nesoběstačnost je v rozmezí 61 – 95 bodů, střední nesoběstačnost je v rozmezí 41 – 60 bodů. Mezi hodnocené oblasti patří příjem potravy, pohybová aktivita, hygienická péče, oblékání a vylučování. Hodnocení se může průběžně měnit a je vhodné jej s časovým odstupem opakovat.