Kapitola1
Úvod do rehabilitačního ošetřovatelství
Souhrn
Všeobecná sestra se podílí na ošetřovatelské péči o pacienty, kteří mají problémy se soběstačností, mobilitou a potřebují pomoc sestry při uspokojování základních potřeb. Jednou ze složek komplexní ošetřovatelské péče je také rehabilitační ošetřovatelství. Činnosti spojené s aktivním ošetřováním, polohováním, vertikalizací pacientů po operaci, s těžkými poruchami hybnosti, s chronickými onemocněními, geriatrickými pacienty, s nácvikem běžných denních činností vykonává všeobecná sestra ve spolupráci se členy multidisciplinárního týmu. Aktivním ošetřováním se tak snaží dostupnými prostředky zamezit vzniku komplikací u pacienta. Znalost základních pojmů, rehabilitačních metod je přínosná pro praxi sester.
Pojem rehabilitace byl zmíněn v roce 1918 ve Spojených státech amerických v období první světové války v zákonu o rehabilitaci vojáků Soldiers Rehabilitation Act, běžně se užívalo pojmů „léčba mrzáků nebo válečných invalidů“. Zranění vojáci vracející se z fronty se rychle chtěli vrátit k aktivnímu životu a potřebovali pomoc. Následně v roce 1920 vzniká zákon pro všechny občany Civilian Rehabilitation Act. Po druhé světové válce se začíná prosazovat rehabilitace u nás, kdy byla potřeba léčit nemocné s poliomyelitidou. Jako první začal postupy rehabilitace aplikovat prof. MUDr. Jedlička v ústavu určeném původně pro pohybově postižené děti. V rehabilitačním ošetřování se proslavila irská sestra Elizabeth Kenny, která působila v Austrálii. Její metody se využívá při obrně periferních nervů dodnes. Pojem rehabilitace nemá význam jen praktický, ale také morální. Spojuje odpovědnost společnosti nejen za válečná zranění, ale i nemoci z povolání nebo postižení pracovním úrazem. V současnosti se většině z nás jako první vybaví moderní metody rehabilitace, které nemocného dají do pořádku po tělesné stránce. [1, 2]
Definice
Pojem rehabilitace pochází z latinského výrazu habitus – schopný a re – obnova. Světová zdravotnická organizace rehabilitaci definuje jako úsilí, které je včasné, koordinované a kontinuální, obsahuje co možná největší zapojení občanů se zdravotním postižením do všech běžných aktivit života lidské společnosti prostřednictvím léčebných, sociálních, pedagogických a zdravotnických prostředků. Cílem rehabilitace je znovuzískání co možná nejvyššího stupně funkční zdatnosti a samostatnosti. Znamená také výcvik nebo přecvičení jednotlivce k nejvyšší možné funkční schopnosti a ke společenskému začlenění postiženého. Paradigmata rehabilitace jsou orgán a jeho funkce, člověk limitovaný svým postižením v nejrůznějších situacích a prostředí, ve kterém žije, a které pro něj může být bariérové.[2, 3]
Vědní obor rehabilitace je zaměřen na specifický druh nemocných, netýká se pouze těch, kteří se vyvíjeli jako zdraví a následně v důsledku úrazu nebo onemocnění byli vyřazeni z každodenních činností, ale také těch, kteří se již s nějakým postižením narodili nebo s ním od útlého věku žijí. Předmětem oboru je sledování funkční kompenzace poškozených oddílů těla a orgánů a usilování o vypracování maximální možné kompenzace nepostižených částí těla a orgánů. Rehabilitace působí na jedince tak, aby každý co nejlépe zvládl adaptaci na aktuální zdravotní stav a znovu nebo nově nabyl určité dovednosti. Navrácení k co nejkvalitnějšímu samostatnému životu, získání pracovních dovedností a opětovné zapojení do pracovního procesu je pro nemocného motivující. Ucelenost rehabilitace přináší její včasné užití, návaznost jednotlivých složek rehabilitace a také komplexnost celého procesu, který je plynulý a koordinovaný, s minimalizací negativních důsledků. Rehabilitaci poskytují lékaři s atestací v oboru rehabilitace, fyzioterapeuti, ergoterapeuti. Všeobecné sestry a další členové týmu se aktivně účastní realizace rehabilitačního ošetřování.[4, 5]
+
Zdroj: MUDr. Rudolf Jedlička, licence Public domain.
Obr. 1. MUDr. Rudolf Jedlička