Socialistická republika Vietnam je oficiální název pro zemi, která leží v jihovýchodní Asii a neformálně je nazývána Vietnam. Charakteristická pro Vietnam jsou rozsáhlá rýžová pole a tropické lesy, také většina příjmů obyvatel vychází ze zemědělství. Hlavním produktem je rýže, která se zde pěstuje již od 1. století před naším letopočtem, káva, pepř a kešu ořechy. Celá země má dlouhou historii, hlavním náboženstvím je buddhismus, který byl dlouhá léta potlačován. Velký vliv na Vietnamce měli Číňané, kteří novými technologickými postupy pomohli v produkci rýže a přivedli do Vietnamu další náboženství jako např. konfucianismus a taoismus.[1, 14, 19]

Vietnamské ošetřovatelství poznamenaly války, v období válek se sestry připravovaly na ošetřování válečných zranění v rámci první pomoci. Následně z řad lékařů vychází myšlenka vzdělávat sestry na vysokých školách, které by následně také vzdělávaly ostatní pracovníky v ošetřovatelství. V současné době jsou zde tři školy s bakalářským stupněm vzdělání v oboru ošetřovatelství, výuku zajišťují ze 70% lékaři. Od roku 1990 se o zájmy sester stará Vietnamská asociace sester. V roce 1992 byla viceprezidentka asociace zvolena do čela odboru ošetřovatelství Ministerstva zdravotnictví Vietnamu.[19]

Vietnamská imigrace do České republiky začala v roce 1956, v rámci rozvoje komunistického bloku. Uplatnění nacházeli v provozních závodech jako učni, na školách jako stážisté, procházeli těžkými zkouškami a společnost vyžadovala špičkové výkony a disciplínu. Po roce 1989 se struktura menšiny mění, vznikají živnostníci, Svaz vietnamských podnikatelů, školící instituce pro děti narozené v České republice, které doučují děti česky. Většina Vietnamců jsou v ČR na základě dlouhodobého povolení k pobytu, státní občanství má minimum Vietnamců. Mladší generace se snaží o integraci do české společnosti na rozdíl od generace starší. Charakteristickým rysem této skupiny obyvatelstva je tělesná konstituce, jsou menšího vzrůstu, štíhlé postavy, s černými, rovnými vlasy a typickýma šikmýma očima. Obezitu považují za projev spokojenosti a dobrého socioekonomického postavení, tlustý znamená blahobytný, daří se Vám dobře, děti bohatých jsou často překrmované. Hlavou rodiny je muž, žena se stará o domácnost, od dětí se očekává úcta k rodičům, starším osobám a předkům, rodinné vazby jsou pevné. Důležitou hodnotou v jejich životě je nezávislost, úspěšnost a vzdělání. Rodiče děti hodně nutí k výkonům, ve škole jsou ctižádostiví a spolehliví. Těhotenství berou zodpovědně, dodržují zdravou výživu s dostatečným množstvím masa, vitamínů a vajec, dostatečně odpočívají. Preventivní prohlídky využívají jen v případě, že je lékař zdůrazní. Rodina je těhotné velkou oporou. Preferován je přirozený porod, ideálně v domácím prostředí, vzhledem k možným rizikům porod ve zdravotnickém zařízení akceptují. Prvorozený syn má právo na rodinné dědictví a po otci má v rodině hlavní slovo.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o vietnamského pacienta?

První specifické odlišnosti lze nalézt v komunikaci. Všeobecná sestra by se neměla dívat jedinci vietnamské národnosti do očí, pro Vietnamce to znamená povýšenost. Úsměv nemusí znamenat pouze radost, ale také omluvu nebo pocit nepochopení, proto je vhodné zpětnou vazbou ověřit, zda podané informace jedinec pochopil. Projevem neúcty je pro Vietnamce neverbální projev, pohlazení druhého člověka na hlavě za účelem útěchy nebo lásky, akceptuje se pouze ze strany rodičů a jejich dětí. Ve zdravotnickém zařízení by většina Vietnamců upřednostnila vietnamského nebo čínského lékaře, v péči o děti by uvítali rodinnou sestru a rodinného lékaře. Nemoc je pro ně vnímána jako porucha rovnováhy jin a jang, v počátku onemocnění se přiklánějí k domácímu léčení, do zdravotnického zařízení přicházejí po předchozí konzultaci v rodinném kruhu a často až ve vážném stavu, rodina nechce vystavit člena rodiny stresu z nemoci a léčby. U žen je nutné respektovat intimitu, vhodná je péče lékařem stejného pohlaví. Z hygienických návyků je vhodné respektovat ranní hygienu, ev. pomoc člena rodiny, pro ženy je typická stydlivost a ostych i při sběru anamnézy. Vietnamská minorita je specifická vysokým prahem bolesti, z obavy před nežádoucími účinky a možnosti návyku, při bolestech odmítají léky tišící bolest. Pokud je možnost nadstandardních služeb (pokoj, volba jídla apod.), Vietnamci tuto možnost vítají. Ve stravování preferují tři jídla denně, večeře je podávaná v rodinném kruhu, stolování je specifické hlučností (mlaskání, říhání znamená spokojenost), k jídlu používají hůlky a nemusí nutně mít vlastní talíř, jedí z talíře společného pro všechny u stolu. Kuchyně je velmi pestrá, hlavní potravinou jsou rýže a nudle, podávané nejen jako příloha, ale také jako hlavní jídlo. Kuchyně hodně pracuje s čerstvou zeleninou a čerstvými bylinkami, vyhýbá se mléčným výrobkům (častá intolerance mléčných výrobků), nepřesolují. Co se týká masa, Vietnamci jí „vše, co se hýbe“, konzumují tradiční maso a pro nás netradiční – žabí, psí, hadí, myší apod. Ovoce konzumují čerstvé, mají ho dostatek po celý rok. Složením je vietnamská kuchyně považovaná za zdravou. Během života je kladen důraz spíše na kvalitu než délku. V případě závažného onemocnění je rodina zvyklá být s nemocným pohromadě, Vietnamci dávají přednost umírání doma. Po úmrtí je zemřelý převlečen do civilního oblečení, ve kterém je také pohřben, preferován je kostrový pohřeb (pohřeb nespáleného těla do země). Kremace se volí u lidí žijících mimo Vietnam, aby mohli být pohřbeni ve své rodné zemi. Smuteční barvou je barva bílá a vzpomínky na zemřelého vrcholí na Den vzpomínek (Thanh Minh, připadá na 5. den 3. lunárního měsíce) nebo ve dni výročí úmrtí. [1, 14, 19]