3.1
Abeceda, výslovnost, přízvuk
3.1.1
Abeceda
Souhrn
Latinskou abecedu, latinku používá čeština i řada evropských jazyků. Odlišnosti jsou v grafickém systému (písmu). Na rozdíl od češtiny latina nemá souhlásky s háčky (Š, Ž, Č, Ř), nemá K, Z, Y, popř. J.. To vede k různé podobě, a tedy i výslovnosti psaného textu.
- Písmeno C čteme jednak jako K (caput, čti kaput – hlava, corpus, čti korpus – tělo), jednak jako C, a to před E, AE, OE, I (cerebrum, čti cerebrum – mozek, medicīna – lékařství).
- Písmeno S čteme jednak jako S (na začátku a na konci slova vždy: sapiēns – moudrý), jednak jako Z, a to uprostřed slova v pozici a) mezi samohláskami, b) před samohláskou a po souhlásce M, N, R, L (nāsus, čti názus – nos, dorsum, čti dorzum – záda).
- Písmeno I ve skupinách DI, TI, NI čteme tvrdě: DY, TY, NY (medicus, čti medykus – lékař), ale ve skupině TI+samohláska (nejčastěji TIO) čteme CI (resp. CIJO) (operātiō, čti operácijó – operace).
- Písmeno I čteme jinak jednak jako I, jednak jako J, a to před samohláskou (iniectiō, čti injekcijó – injekce).
Poznámka
Pravidlo o I má v podrobnější verzi více podpravidel.
Řecká abeceda, alfabeta na rozdíl od latiny písmena K, Z, Y, F zná, stejně jako čeština, proto v medicínském názvosloví, jak je užíváno v českém prostředí může docházet k různým psaným podobám:
- C/K, např. kardia/cardia – srdce
- S/Z, např. os zygomaticum – kost lícní
- I/Y, např. dyspnoē – dušnost
Poznámka
V tomto materiálu používáme přepisy řeckých slov do latiny tak, jak jsou obvykle užívány ve slovech složených, tj. celkově latinizovaných. Důvodem je častý výskyt této latinizované podoby řeckých slov ve slovech složených, či jinak do celkově latinského prostředí medicínské terminologie převzatých.
3.1.2
Délka slabik
Jak čeština, tak i latina má slabiky krátké – obsahují krátkou samohlásku – a slabiky dlouhé – obsahují dlouhou samohlásku, popř. dvojhlásku. Dvojhlásky v latině jsou AE, OE (obě čti é). Kromě toho zná latina i tzv. délku polohovou: za slabikou s krátkou samohláskou následují dvě a více souhlásek. Délka slabik ve slově je pak důležitá pro kladení přízvuku.
Poznámka
Ale pozor!
V latinském textu se délky nepíší. V učebnicích se píší jen z učebních důvodů, a to ležatou čárkou nad samohláskou.
3.1.3
Přízvuk
U dvojslabičných (tj. výslovnostně krátkých) slov je přízvuk na začátku slova, stejně jako v češtině. U víceslabičných slov se přízvuk přesouvá ke konci slova, tj. odlišně od češtiny. O umístění přízvuku rozhoduje 2. slabika od konce slova, je-li krátká, je přízvuk na 3. slabice od konce (medicus, čti MEdicus – lékař, ventriculus, čti venTRIculus – žaludek, komora), je-li dlouhá, a to i jen polohou, je přízvuk na této 2. slabice od konce (medicīna, čti mediCĪna – lékařství, medicāmentum, čti medikáMENtum – lék).
V praxi platí, že nepočítáme slabiky u každého slůvka, ale u dlouhých slov (a pro češtinu jsou na vyslovení dlouhá právě již trojslabičná s délkou uprostřed) klademe přízvuk ke konci slova, na předposlední slabiku. Protože se našeho českého přízvuku na 1. slabiku asi úplně nezbavíme, klademe v takových slovech přízvuky vlastně dva, jako kdybychom vyslovovali dvě slova rychle za sebou (např. medi CĪna, ven TRIculus).