Nejprve posoudíme vzhled event. zápach moči. Žluté zbarvení může způsobit nižší koncentrace bilirubinu, ale i vitamin B₂ (riboflavin). Vyšší koncentrace bilirubinu vyvolá až hnědé zbarvení moči („jako kofola“), po protřepání pozorujeme žlutou pěnu. Krev v moči se projeví růžovou až červenou barvou, za určitých okolností může způsobit až hnědou barvu moči. Změnu barvy moči mohou způsobit některé složky potravy, vzácně i léky.

Hustota moči se již neměří, byla významně ovlivněna především přítomností bílkoviny. Dnes se místo hustoty měří osmolalita moči.

Osmolalita je veličina, závislá na počtu částic v roztoku bez ohledu na jejich velikost. V moči tedy udává její „zahuštění“. Jednotkou, v které se osmolalita vyjadřuje, je mmol/kg rozpouštědla. K měření slouží osmometr; měření je založeno na faktu, že čím více je částic v roztoku, tím nižší je bod jeho tuhnutí (tzv. kryoskopická metoda).

Osmolalita moči během dne kolísá v závislosti na příjmu tekutin, vymizení tohoto kolísání může být prvou známkou poškození ledvin. Vstřebávání vody v tubulech ledvin zajišťuje antidiuretický hormon (ADH), produkovaný v hypothalamu a skladovaný v neurohypofýze. Vylučuje se při žíznění. Test žízněním dříve patřil k funkčním zkouškám ledvinových tubulů. Nyní se tzv. koncentrační pokus provádí bez žíznění: po podání syntetického analogu ADH (jako nosní kapky nebo tableta vložená pod jazyk) se sleduje ve čtyřech hodinových intervalech nárůst osmolality moči. Nedosáhne-li požadované hodnoty (závisí na věku pacienta, s věkem klesá), usuzujeme na poruchu tubulů ledvin.

Jak již bylo uvedeno, k vyšetření se dnes vesměs užívají diagnostické proužky; vyšetření „ve zkumavce“ je určeno pro ojedinělé případy, které budou popsány u konkrétních složek moči.

Hodnota pH moči se obvykle pohybuje v rozmezí 5 – 6. Rostlinná strava moč alkalizuje, živočišná (maso, tuky) naopak acidifikuje; extrémní hodnoty jsou 4,5 – 7,5. Změny pH moči mohou být rovněž projevem kompenzační činnosti ledvin u chronických poruch acidobazické rovnováhy, mohou být způsobeny i některými léčivy.

Políčko pro vyšetření pH obsahuje směs acidobazických indikátorů, které plynule mění barvu v celém rozsahu možných hodnot pH moči.

Za patologické lze považovat alkalické pH moči. Kromě vlivů stravy může být způsobeno:

Zdravým glomerulem prochází do primární moči malé množství albuminu (molekulová hmotnost M_r 66,5 kDa) a něco mikroproteinů, tj. bílkovin o menší M_r, než má albumin. Tubulární buňky pak všechny mikroproteiny a většinu albuminu vychytají, takže u zdravého člověka neprokážeme v moči větší ztráty bílkovin než 0,15 g/d, a to převážně albuminu.

Bílkovinu v moči obvykle prokazujeme diagnostickým proužkem; test je založen na schopnosti bílkoviny vyvolat vazbou na acidobazický indikátor, přítomný v reakčním políčku v kyselém prostředí, jeho ionizaci, a tedy i změnu barvy, jakou by měl v prostředí alkalickém (tzv. proteinová chyba acidobazického indikátoru). Silně alkalické moči (pH > 8) mohou dávat falešně pozitivní výsledek, proto je nezbytné pozitivní nález bílkoviny v tomto případě ověřit klasickým zkumavkovým testem. Ten je založen na denaturaci bílkoviny činidlem s kyselinou sulfosalicylovou; jeho výsledek není alkalickou reakcí moči ovlivněn. Nejcitlivěji reaguje s proužkem albumin, pro mnohé globuliny glykoproteinové povahy je test méně citlivý. Další alternativou ověření výsledku diagnostického proužku je změření koncentrace bílkoviny automatickým analyzátorem.

Protože ústředním orgánem při vylučování bílkoviny močí jsou ledviny, rozlišujeme typy proteinurie podle vztahu jejich příčiny k ledvinám a jednotlivým složkám nefronu. Jejich rozlišení je založeno na posouzení velikosti molekul bílkovin v moči, obvykle elektroforézou v gelu, který vytváří molekulové síto.

Nejčastější bílkovinou, která se při závažných chorobných stavech (diabetes mellitus, hypertenze) objeví v moči, je albumin. Jeho citlivé stanovení tak může včas ukázat na hrozící poškození ledvin u těchto chorob. Středně zvýšená albuminurie (dříve zvaná mikroalbuminurie) je mírný vzestup exkrece albuminu do moči, který není prokazatelný indikátorovými proužky ke stanovení proteinurie a dá se prokázat jen citlivější metodou, např. imunochemickou.

Pro ovlivnění hydratací pacienta, a tedy i různým zahuštěním moči, se výsledek nevyjadřuje v mg/l, ale jako poměr mezi vylučovaným albuminem a kreatininem, nazývaný albumino-kreatininový kvocient (albumin-creatinine ratio, ACR). Za středně zvýšenou albuminurii se považuje hodnota mezi 3 – 30 g albuminu/mol kreatininu.

Albuminurie by měla být vyšetřována jednou ročně u všech diabetiků; u diabetiků 1. typu se začne 5 let po stanovení diagnózy, u diabetiků 2. typu, kde choroba často probíhá bez potíží a diagnóza je stanovena pozdě, se začne hned po stanovení diagnózy.

Albuminurie má i vztah k prognóze nemocných s diabetem. I u nemocných s chronickým selháním ledvin ukazuje rostoucí albuminurie spolu s klesající glomerulární filtrací horší prognózu pacienta.

V převážné většině prokazujeme v moči glukózu, u podezření na dědičnou poruchu metabolismu i jiné cukry (galaktózu, fruktózu, pentózy aj.).

Stanovení pomocí diagnostických proužků je založeno na oxidaci glukózy vzdušným kyslíkem na δ-glukonolakton a peroxid vodíku; ten je pak štěpen na vodu a kyslík, který oxiduje bezbarvý chromogen na barvivo. Reakce katalyzují enzymy glukózaoxidáza a peroxidáza:

glukóza + O₂ → δ-glukonolakton + H₂O₂ (katalyzuje glukózaoxidáza)

H₂O₂ + chromogen → H₂O + barvivo (katalyzuje peroxidáza)

K uvedenému principu je třeba uvést následující poznámky:

Glukóza jakožto nízkomolekulární látka je volně filtrována glomerulem a její koncentrace v primární moči je stejná jako v plazmě. Prakticky všechna glukóza je reabsorbována buňkami proximálního tubulu. Resorpce glukózy tubulárními buňkami je aktivní proces: je-li dosaženo tubulárního maxima, dojde ke glykosurii. To nastává, přesáhne-li koncentrace glukózy v plazmě, a tedy i v glomerulárním filtrátu hraniční hodnotu, tzv. renální práh pro glukózu. Jeho hodnota je silně individuální a v průměru činí 9 až 10 mmol/l.

K příčinám glykosurie tedy patří:

Ketolátky se prokazují reakcí s nitroprusidem sodným v alkalickém prostředí; reakce se projeví fialovým zabarvením.

Základní ketolátkou je kyselina acetoctová; její nevratnou neenzymovou dekarboxylací vzniká aceton, vratnou redukcí pak kyselina β-hydroxymáselná. Ketolátky vznikají všude tam, kde tkáně získávají energii převážně z mastných kyselin (tuků). Je to např.:

Jedná se o průkaz bilirubinu a urobilinogenu; testy pomocí diagnostických proužků jsou založeny na jejich reakci s diazoniovou solí za vhodných podmínek.

Protože obě žlučová barviva jsou na vzduchu snadno oxidována, je správný výsledek podmíněn užitím čerstvé moči; bilirubin se navíc rozkládá na přímém světle (slunce, zářivka). Hodnocení nálezu žlučových barviv v moči bude probráno v kap. 18.

Diagnostický proužek je založen na průkazu hemu; pozitivní reakci tedy dává nejen hemoglobin v erytrocytech, ale i hemoglobin volný či dokonce myoglobin, pocházející ze svalů. Erytrocyty můžeme samozřejmě prokázat i mikroskopicky.

Je-li změněna barva moči (růžová až červená u čerstvé příměsi krve, hnědá u starší hematurie, zejména v alkalické moči), hovoříme o makroskopické hematurii. Menší příměs krve okem nepostřehneme: tzv. mikroskopickou hematurii prokazujeme v močovém sedimentu (mikroskopicky) nebo chemicky.

Princip chemického průkazu hematurie je následující: hem katalyzuje štěpení organického peroxidu a uvolněný kyslík oxiduje bezbarvý chromogen na modrozelené barvivo. Z tohoto principu vyplývá, že stejné látky jako u glykosurie mohou způsobit falešně negativní, resp. falešně pozitivní reakci i při průkazu hematurie.

Podle příčiny rozlišujeme následující typy hematurie:

Zřetelná hematurie často doprovází velkou fyzickou námahu a působení chladu (např. při plavání ve studené vodě). Na její příčině se podílí snížení průtoku krve kůrou ledvin a v druhém případě asi i přímé působení chladu na ledviny. Do následujícího dne tato hematurie vymizí.

Průkaz leukocytů diagnostickým proužkem je založen na stanovení esteráz v neutrofilních granulocytech. Příčinou leukocyturie bývá bakteriální zánět močových cest či ledvin.

Většina baktérií vyvolávajících močové infekce je schopna redukovat dusičnany (nitráty) na dusitany (nitrity); průkaz nitritů tedy svědčí pro uroinfekci. Vyšetření je třeba provádět v prvé ranní moči a v předchozí dietě podávat dostatek zeleniny (obsahuje dusičnany). Vyšetření se hodí spíše ke kontrole účinku léčby.

Proužek pro odhad hustoty moči (specifické hmotnosti) reaguje s močovými kationty (Na⁺ a K⁺), močovina, glukóza a jiné neionizované látky výsledek neovlivňují. Test má pouze orientační charakter.

Dříve běžné určení průměrného počtu elementů v jednom zorném poli mikroskopu při definovaném zvětšení a zahuštění moči by mělo být bez výhrad nahrazeno údajem o počtu elementů v 1 µl nativní moči; tak je vyšetření lépe standardizováno. Přispívá k tomu i dnes již v mnoha laboratořích běžná automatizace morfologického vyšetření moči s vyhodnocením digitálních snímků částic počítačem. Druhou možností je analýza pomocí průtokové cytometrie, která se však v praxi již skoro neužívá.

Moč na morfologické vyšetření, starším názvem vyšetření močového sedimentu, musí být zcela nezbytně čerstvá (do 1 h po odběru), aby nedošlo k rozpadu buněk a válců; ten hrozí zejména v močích hypotonických a alkalických.

Hodnocení nálezu erytrocytů a leukocytů bylo uvedeno u chemického vyšetření moči. Nález dlaždicových epitelií pocházejících z okolí ústí močové trubice, buněk přechodného epitelu močových cest a baktérií vzhledem k nesterilnímu odběru moči nemá klinický význam. Stejně tak nález urátové drtě a krystalů je běžný a nehodnotíme jej. I zde však existují výjimky. Epitelie ledvinových tubulů jsou vždy patologickým nálezem a svědčí o vážném poškození ledvin. Kvasinky se častěji vyskytují u diabetiků a pacientů s poruchou imunity včetně osob léčených imunosupresivy.

Na závěr uvedeme stručné zhodnocení nálezu válců. Válce jakožto odlitky tubulů jsou vždy renálního původu. Jsou-li v moči erytrocytární válce, je hematurie renálního původu. Stejně tak leukocytární válce svědčí o tom, že zánět postihuje ledviny (pyelonefritida). Epiteliální a zejména voskové válce ukazují na závažnou nefropatii. Stejně tak nález granulovaných válců, jejichž jemná či hrubá granula mají původ v denaturovaných bílkovinách při proteinurii a na jejichž tvorbě se nejspíše podílejí i degenerované tubulární epitelie, byl vždy považován za známku poškození ledvin. Množství granulovaných válců jsme však pozorovali i v moči sportovních otužilců po plavání ve studené vodě. I když nález do druhého dne vymizel, je diskutabilní příznivý efekt tohoto způsobu otužování na organismus. Konečně ojedinělý nález hyalinních válců je běžně pozorován u nemocných dehydratovaných, s horečkou a v acidóze; tyto stavy vytvářejí vhodné podmínky k vysrážení Tamm-Horsfalova mukoproteinu, produktu tubulárních buněk, který tvoří základ těchto válců.

Nález krystalů cystinu má význam pro diagnostiku cystinurie. Najdeme-li záplavu krystalů oxalátu vápenatého u pacienta v bezvědomí a s těžkou metabolickou acidózou neznámého původu, musíme myslet na možnost otravy etylenglykolem.