Zkumavkové testy s tekutými činidly se v běžném rutinním vyšetřování moče používají jen velmi vzácně a přednost se dává diagnostickým proužkům různých výrobců.

Vždy vyšetřujeme pouze čerstvou (ne starší 4 hodin) moč, dobře promíchanou, bez přítomnosti konzervačních prostředků, odebranou do čisté nádoby bez stop desinfekce a detergentů.

Z tuby vyjmeme potřebný počet proužků, aniž bychom se dotýkali prsty reagenčních zón proužků. Tubu s ostatními proužky uzavřeme originální zátkou se sušidlem. Proužek krátce (cca na 1 – 2 sekundy) ponoříme do moči, otřeme kapku o okraj nádoby a přebytečnou moč ještě odstraníme otřením hrany proužku o buničinu, aby se zabránilo smíchání činidel z jednotlivých reagenčních zón. Proužek položíme na vodorovnou podložku a srovnáme zabarvení příslušné zóny (zóny pH srovnáváme IHNED, zóny jiných patologických součástí pak podle návodu, zpravidla po 1 minutě) s barevnou stupnicí na štítku tuby nebo vyhodnotíme zabarvení jednotlivých zón pomocí reflexního fotometru.

POZOR! Zbarvení zkresluje přítomnost par amoniaku v ovzduší laboratoře.

Diagnostické proužky se skladují v uzavřených původních obalech na suchém místě při (+2 až +30) °C. Proužky je nutné chránit před účinkem vzdušné vlhkosti, přímého slunečního světla, zvýšené teploty a chemických výparů v laboratoři.

Udržování stálého pH, tj. udržování acidobazické rovnováhy je základní podmínkou životních procesů. Acidifikační a alkalizační funkce ledvin se odráží v pH moče. Stanovení pH provádíme co nejdříve, aby nedošlo k rozmnožení mikroorganizmů, které je spojeno s tvorbou amoniaku (vzniká rozkladem močoviny) a tím i ke zvýšení pH.

Pokud není moč infikovaná, je hodnota pH moči uchovávané v chladničce 4 i více hodin stabilní.

pH je ovlivněno potravou. Při bílkovinné stravě je pH nízké (kyselá moč), při vegetariánské stravě je pH neutrální až mírně alkalické.

nízké pH (acidurie): pH <  5

fyziologicky: při masité stravě

patologicky:

pH <  než 4,5 neznáme

vysoké pH (alkalurie): pH >  6,5 (někdy i vyšší než 9)

fyziologicky: laktovegetabilní strava, přechodně po vydatném jídle

patologicky:

Největší význam má stanovení pH moči pro diagnostiku a léčbu močové infekce a urolitiázy.

Zóny obsahují chromogeny (směsné acidobazické indikátory, tj. bromthymolová modř + methylčerveň), které se zabarvují nebo změní barevný odstín v závislosti na změnách koncentrace H⁺ od oranžové, přes žlutou a zelenou až do modré, rozmezí pH 5 – 9. Přesnost měření je pouze ± 0,5 pH.

Falešně pozitivní výsledky: přítomnost formaldehydu způsobuje falešně nižší pH, stará moč falešně vyšší pH

Proteinurie je stav, při kterém jsou běžné zkoušky na přítomnost bílkoviny v moči pozitivní.

<  0,2 g/24 h, což za normálních okolností běžnými zkouškami neprokážeme

Hlavní složkou fyziologické proteinurie je albumin.

Využívají proteinovou chybu speciálního indikátoru, který se při pH <  3,5 barví jasně žlutě. Při pH vyšším dochází ke změně zbarvení přes zelenou až do modré. pH <  3,5 zajišťuje pufr obsažený v indikační zóně. V přítomnosti bílkoviny uvolňuje indikátor (př. etylester tetrabromfenolftaleinu) H⁺,

bílkoviny se naváží na indikátor svými aminoskupinami, tím se posune přechodová oblast indikátoru ke kyselejšímu pH. Zbarvení indikátoru s navázanou bílkovinou při konstantním pH <  3,5 přechází ze žluté do zelena až modra jako při zvýšení pH.

Tzn.: pH <  3,5 zajišťuje pufr. Je-li moč bez bílkoviny ⇒ jasně žlutá zóna

s bílkovinou ⇒ zelená až modrá zóna (jakoby došlo ke zvýšení pH a nikoliv k přídavku bílkovin)

Hodnocení se provádí porovnáním s barevnou škálou na tubě nebo pomocí reflexního fotometru.

Citlivost proužků: 0,3 g/l

Proužky jsou citlivé hlavně na albumin, podstatně méně na globuliny, mukoproteiny, hemoglobin a Bence-Jonesovu bílkovinu.

Stanovení sice není ovlivňováno hodnotou pH, ale při pozitivním výsledku a pH >  8,0 okyselíme zředěnou kyselinou octovou na pH = 5 – 6 a stanovení opakujeme, protože někdy moče s vysokou tlumivou kapacitou nebo s extrémně alkalickým pH dávají falešně pozitivní výsledky i v nepřítomnosti bílkovin.

V případě pozitivního nálezu při pH > 8 provádíme pro ověření výsledku další zkoušku:

Bílkoviny se v moči vysráží kyselinou sulfosalicylovou, což se projeví zákalem ev. až sraženinou. Pokud není moč čirá, vzniklý zákal porovnáme se zákalem ve druhé zkumavce, ve které jsme nechali 1/2 z původního množství moči a kterou pouze okyselíme kapkou kyseliny octové.

Reagencie: 20% roztok kyseliny sulfosalicylové

Provedení: Ke 2 – 3 ml čiré nebo přefiltrované moči přidáme 3 – 5 kapek 30% kyseliny octové (upravení pH ≈ 4,6). Pak přidáme po kapkách asi 10 kapek 20% kyseliny sulfosalicylové. Vzniklý zákal hodnotíme proti tmavému pozadí a v bočním světle (jinak mohou vzniknout chyby).

Vadí: konzervace thymolem

Stanovení ruší: sulfonamidy, penicilin, kontrastní jodové preparáty (vyloučené do moči)

Glykoproteiny, k jejichž zvýšenému vylučování dochází u zánětlivých procesů, se však touto metodou nesráží a tedy nezachytí. Zachytí se však i fyziologická proteinurie (od 20 mg/den), která se projeví opalescencí.

Glukóza je nejčastějším cukrem v moči, ostatní cukry jsou méně časté. Do moče se dostává z krevního oběhu glomerulární filtrací. Většina glukózy je však v ledvinových tubulech vstřebávána zpět do krve. Kapacita tubulárních buněk pro resorpci glukózy je 8 – 11 mmol/l v plazmě, tzv. ledvinový práh pro glukózu. Je-li ledvinový práh překročen, glukóza se dostává do moče. Při posuzování výsledků je nutno mít na paměti, že renální práh pro glukózu má značné individuální kolísání. Jeho orientační vyšetření lze provést perorálním podáním glukózy, stanovením glykémie a zároveň průkazem glukózy v moči. U diabetiků může být renální práh zvýšen až na hodnoty 14 – 16 mmol/l.

Glykosurie = cukry v moči (správnější je rozlišovat: glukosurii, fruktosurii, laktosurii atd.)

Příčina:

Příčina:

Další příčiny glykosurie:

Referenční hodnoty glykosurie: 0,1 – 0,8 mmol/l v ranní moči

(někdy se uvádí do 0,56 mmol/l), což je pod prahem citlivosti většiny metod. Je-li koncentrace <  0,1 mmol/l, jde pravděpodobně o zvýšenou bakteriurii (přítomnost bakterií, které metabolizují glukózu).

Při stanovení glukózy ve sbírané moči se moč sbírá po dobu 6, 8, 12 nebo 24 hodin do sběrné nádoby bez přídavku konzervačních látek. Při sběru moče je nutné zabránit bakteriální kontaminaci, moč se uchovává v chladničce. Před odlitím vzorku moči ze sběrné nádoby se moč důkladně promíchá a změří se její objem s přesností na 10 ml (u velmi malých dětí s přesností na 1 ml).

Glukóza se oxiduje vzdušným kyslíkem na kyselinu glukonovou za katalytického působení glukózooxidázy. Při reakci se uvolňuje peroxid vodíku, který oxiduje nebarevnou formu chromogenu (tetrametylbenzidin) na oxidovanou zeleně zbarvenou formu (benzidinová modř). Reakci katalyzuje peroxidáza.

Srovnáme zbarvení se stupnicí na obalu po 1 min.

Citlivost: ≈ 2 mmol/l

Diagnostické proužky jsou pro glukózu specifické. Přítomnost jiných cukrů (galaktóza, fruktóza, pentózy) nevede ke zbarvení.

Při podezření na neglukózovou glykosurii (např. u novorozenců) se obvykle provádí orientační Benediktova zkouška, k upřesnění (galaktosurie, fruktosurie) se pak využívají složitější specifické metody.

Glukóza redukuje za varu měďnatou sůl v alkalickém prostředí za přítomnosti uhličitanu sodného a citronanu sodného na oxid měďný (Cu₂O), jehož disperze charakteristicky zbarví roztok. Po ochlazení se hodnotí modré a zelené zbarvení čirého obsahu zkumavky nebo zelená, oranžová až červená sraženina. Výsledek se uvádí v arbitrárních jednotkách (+, ++, atd.).

Před prováděním redukčních zkoušek je nutno zjistit, zda moč neobsahuje bílkovinu, která má také redukční vlastnosti. Jestliže je bílkovina v moči přítomna, je nutná deproteinace (např. varem) a bílkovinu následně odstranit např. filtrací nebo centrifugací. Další stanovení glukózy je prováděno ve filtrátu resp. v supernatantu.

Roztok a) a b) přefiltrovat do 1 000 ml odměrné baňky, promíchat a doplnit po rysku.

Pro deproteinaci se připraví:

60 ml ledové kyseliny octové p.a. smícháme se 125,2 g CH₃COONa . 3 H₂O a doplníme destilovanou vodou do 1 000 ml.

Benediktova zkouška není pro glukózu specifická, reagují i jiné redukující cukry a redukující látky. Nesprávně pozitivní výsledky jsou např. v přítomnosti zvýšené koncentrace kyseliny močové, vitaminu C, salicylátů a dalších redukujících látek.

Mezi žlučová barviva zařazujeme:

Za patologických stavů se v moči nachází bilirubin konjugovaný (přímý).

Nekonjugovaný bilirubin (nepřímý) stoupá v krvi u hemolytických žloutenek a parenchymatózního ikteru, ale do moči neproniká. V moči se vyskytuje vzácně, např. při kombinaci hemolytického ikteru se současnou poruchou ledvin, u které je zvýšená permeabilita glomerulární membrány.

Bílá zóna obsahuje činidlo (stabilizovaná diazoniová sůl) poskytující s bilirubinem v kyselém prostředí růžové až karmínově červené zbarvení.

Reakce není ovlivněna hodnotou pH moče. Interferují vysoké koncentrace urobilinogenu (nad 100 μmol/l) a látky, které jsou červeně zbarveny nebo se barví červeně vlivem kyselého prostředí reagenční zóny.

Vyšetřované vzorky nesmí být vystaveny přímému slunečnímu záření, které vyvolává oxidaci bilirubinu a způsobuje falešně nižší až falešně negativní výsledky.

Urobilinogen a sterkobilinogen se označují společným názvem „urobilinogen“. Označují se také jako Ehrlich pozitivní látky, neboť poskytují s Ehrlichovým aldehydickým činidlem (p-dimethylaminobenzaldehyd a HCl) červený komplex.

Urobilinogen vzniká redukcí bilirubinu působením bakteriální flóry střeva. Moč s vysokou koncentrací urobilinogenu má hnědočervené zbarvení, které se na vzduchu mění na oranžové (urobilin). Urobilinogen se netvoří při chybění střevní flóry (fyziologicky u novorozenců, při razantní ATB léčbě), naopak největší vylučování nastává asi za 4 h po větším jídle.

při uzávěru žlučových cest a při úplné zástavě odtoku žluči může urobilinogen úplně chybět (u obstrukčního ikteru je nález negativní!!!)

Reakční zóna proužku obsahuje aromatickou diazoniovou sůl v kyselém pufru, která reaguje s urobilinogenem za vzniku růžového až karmínově červeného azobarviva.

V přítomnosti bilirubinu se reagenční zóna barví žlutě. Toto zabarvení, které přechází po 1 minutě do modrozeleného zbarvení, v zásadě nebrání stanovení urobilinogenu za předpokladu dodržení odečítacího času. Z ostatních případných součástí moče interferují pouze látky, které jsou červeně zbarveny nebo se barví červeně vlivem kyselého prostředí reagenční zóny (př. některé léky).

Falešnou pozitivitu mohou způsobit dusíkaté metabolity bakterií u některých močových infekcí, falešnou negativitu pak vysoké koncentrace vitaminu C, zvýšení nitritů, pozdní dodání vzorku do laboratoře nebo vliv světla.

Urobilin i sterkobilin se močí nevylučují. Vznikají v ní oxidací urobilinogenu a sterkobilinogenu. Jsou přítomny v močích déle stojících na vzduchu a světle.

Označují se jako Schlesinger pozitivní látky.

Vylučování ketolátek močí se označuje jako „ketonurie“.

Ketolátky (podle nové nomenklatury oxolátky) jsou intermediární metabolity zahrnující kyselinu 3-hydroxymáselnou (tvoří 60 – 70 % všech ketolátek), kyselinu acetoctovou (30 – 35 % ketolátek) a aceton (zastoupen jen několika procenty).

Vznikají v játrech jako meziprodukt při metabolizmu lipidů (oxidací mastných kyselin).

Průkaz ketolátek v moči má význam hlavně pro včasné rozpoznání metabolické dekompenzace diabetiků. Za normálních okolností, pokud pacient nehladoví, je koncentrace ketolátek pod prahem citlivosti užívaných metod.

Základem je Legalova reakce. Indikační zóna obsahuje nitroprusid sodný v silně alkalickém prostředí. Na přítomnost ketolátek (zejména kyselinu acetoctovou, méně na aceton) reaguje indikátor změnou zbarvení z krémového přes růžovou do temně fialové.

Test je citlivý hlavně na kyselinu acetoctovou, méně na aceton. S kyselinou 3-hydroxymáselnou (tedy nejhojněji zastoupenou ketolátkou) test nereaguje, a proto i při negativním výsledku není ketoacidóza zcela vyloučena.

Za normálních okolností se krevní barvivo v moči nevyskytuje.

Nález krve v moči nazýváme hematurie.

Erytrocyturii nacházíme např. při zánětu ledvin, tuberkulóze ledvin, močových kamenech, hemofilii, skorbutu, po úrazech a operacích na močových cestách, při karcinomu prostaty, infarktu ledviny, při některých infekčních a oběhových chorobách.

K hemoglobinurii dochází při všech stavech provázených intravaskulárním rozpadem erytrocytů – např. při akutní hemolytické anémii, při popáleninách, po velké fyzické námaze nebo vlivem chladu či horka (obvykle mizí do druhého dne), při otravách chlorečnany a některými houbami („hemolytické jedy“), při inkompatibilitě při transfuzích.

Chemicky nelze erytrocyturii a hemoglobinurii rozeznat (některé proužky to však dokáží, viz dále), erytrocyturii je však vždy nutné potvrdit vyšetřením sedimentu.

Podle příčin se dělila hematurie na:

V současné době se častěji používá rozdělení hematurií na:

Diagnostický proužek je založen na průkazu hemu. Pozitivní reakci poskytuje volný hemoglobin, hemoglobin v erytrocytech a myoglobin (vylučuje se při rozpadu kosterního svalstva).

Světle žlutá zóna obsahuje stabilizovaný organický hydroperoxid (způsobuje, že reakce nemůže být katalyzována peroxidázami leukocytů) a chromogen (tetrametylbenzidin), který se za přítomnosti hemoglobinu oxiduje na modře zbarvené produkty (tzv. pseudoperoxidázový účinek hemoglobinu).

chromogen-H₂ + H₂O₂ $\stackrel{Hb,myoglobin}{\to }$ oxidovaná forma chromogenu + 2 H₂O

chromogen: tetrametylbenzidin apod.

Proč pseudoperoxidázová reakce?

Hemoglobin katalyzuje oxidace vhodných substrátů peroxidem vodíku, podobně jako enzym peroxidáza. Nejedná se však o enzymovou aktivitu. Hemoglobin ji neztrácí ani po tepelné denaturaci. Důkaz pseudoperoxidázové aktivity se má provádět v převařených vzorcích, aby se vyloučila případná enzymová katalýza peroxidázami z leukocytů.

Pro analýzu krve štítek obsahuje 2 stupnice:

Test je vysoce citlivý na hemoglobin a zachytí jeho přítomnost již od koncentrací odpovídajících cca 5 ery/1 μl.

Citlivost testu je ovlivňována hustotou moče, případně přítomností inhibitorů, které jsou součástí léků.

Přítomnost dusitanů v moči svědčí pro uroinfekci.

Test využívá konverzi dusičnanů na dusitany (nitrity) působením zejména Gramnegativních bakterií obsažených v moči. Barevná reakce je založena na principu modifikované Griessovy reakce (diazotace sulfanilamidu dusitany ve vzorku za vzniku diazoniové soli, která následně reaguje azokopulační reakcí s kopulačním činidlem za vývinu růžového až fialového zbarvení).

Jakékoliv růžové zbarvení představuje jednoznačný důkaz kvantitativně významné bakteriurie, tj. přítomnost 10⁵ nebo více organizmů v 1 ml moči, ale zbarvení zóny není kvantitativně úměrné množství přítomných bakterií v moči. Negativní výsledek však bakteriurii nevylučuje. Množství dusitanů v moči je závislé nejen na množství zárodků, ale i na jejich druhu, době působení a také na obsahu původně přítomných dusičnanů. Z těchto důvodů je test obecně považovaný za průkazný v přibližně 70 % všech bakteriurií (nenahrazuje mikrobiologické vyšetření!). Test je vhodné provádět vždy v první ranní moči, aby byla zajištěna dostatečná doba pro konverzi dusičnanů na dusitany bakteriemi přítomnými v moči.

Přítomnost leukocytů v moči je důležitým příznakem zánětlivého onemocnění močových cest a ledvin (cystitida, pyelonefritida, glomerulonefritidy), ale i nádorů močových cest. Pro uroinfekci je typický nález alkalického pH, leukocytů, nitritů, bílkoviny, případně erytrocytů. Při masivní leukocyturii hovoříme o hnisu v moči, tzv. pyurii.

Test je založen na enzymatické reakci, při které je působením enzymu esterázy (leukocytární elastáza) štěpen substrát na volný indoxyl. Ten dále reaguje s diazoniovou solí za vzniku růžového až fialového zbarvení. Intenzita tohoto zbarvení je úměrná množství leukocytů ve vzorku vyšetřované moče a hodnotí se po 120 s.

Kyselina askorbová (vitamin C) se v moči objevuje při vysokém příjmu potravou a jako silné redukční činidlo může ovlivnit stanovení některých analytů v moči. Doporučuje se provést vyšetření moče na kyselinu askorbovou zejména v těch případech, ve kterých kyselina askorbová může ovlivnit testy na jiné složky moče jako glukózu, krev a dusitany.

Test je založen na reakci kyseliny fosfomolybdenové, která se redukuje kyselinou askorbovou na molybdenovou modř. Test není specifický pro kyselinu askorbovou, protože i jiné silně redukující látky přítomné v moči jako např. kyselina homogentisová a metabolity kyseliny acetylsalicylové poskytují zelené až šedomodré zbarvení.

V případě stanovení odpadu bílkovin, tj. celkového množství bílkovin ve sbírané moči (např. za 24 h) je nutná konzervace moči (př. azidem sodným).

V laboratoři se rutinně stanovuje koncentrace celkových bílkovin (udává se v g/l) a z ní se pak vypočítává celkový odpad bílkovin močí (udává se v g/d).

Referenční hodnoty: <  0,15 g/d (v ranní moči)

Výpočet DENNÍHO ODPADU BÍLKOVIN:

Nejčastější příčinou proteinurie je onemocnění ledvin, ale může k ní dojít i u jiných než ledvinových onemocnění.

Příčiny proteinurie (opakování):

Stanovení bílkoviny v moči pyrogallovou červení (Protein (Urine), souprava firmy BioSystems) [3]

Proteiny tvoří v kyselém prostředí s pyrogallovou červení v přítomnost molybdenanu sodného červený komplex, který se měří fotometricky.

Činidla jsou kapalná a určená k přímému použití.

Stabilita: I po otevření jsou stabilní do data exspirace uvedeného na obalu, pokud jsou skladována při teplotě 15 – 30 °C (činidlo A) a 2 – 8 °C (činidlo S) a chráněna před světlem a kontaminací.

Vlnová délka 600 nm (590 – 610) nm, kyveta 1 cm, teplota 37 °C

Vzorky: sbíraná moč (moč se sbírá po dobu 24 h), skladuje se při 2 – 8 °C, změří se její objem a vzorek moči se uchovává při 2 – 8 °C. Vzorek je stabilní 8 dní.

Promíchá se a inkubuje 10 min při 37 °C. Změří se absorbance vzorku (A_vz) a standardu (A_st) proti reagenčnímu blanku. Zbarvení je stabilní 30 minut.

Bílkovina [mg/24 h] =  $\frac{A_{vz}}{A_{st}}\cdot c_{st}\cdot$ objem moči za 24 h

kde c_st = koncentrace standardu v mg/l.

Činidlo A:

H 302 Zdraví škodlivý při požití

H312 Zdraví škodlivý při styku s kůží

H332 Zdraví škodlivý při vdechování

H341 Podezření na genetické poškození

P261 Zamezte vdechování prachu, dýmu, plynu, mlhy, par, aerosolů

P280 Používejte ochranné rukavice/ochranný oděv/ochranné brýle/obličejový štít.

P281 Používejte požadované osobní ochranné prostředky

P302 + P352 PŘI STYKU S KŮŽÍ: Omyjte velkým množstvím vody a mýdla.

P304 + P340 Při vdechnutí přeneste osobu na čerstvý vzduch a ponechte ji v poloze usnadňující dýchání

P308 + P313 Při expozici nebo podezření na ni vyhledejte lékařskou pomoc/ošetření

Při náhodném požití vypláchnout ústa vodou, vypít asi 0,5 l vlažné vody. Při potřísnění pokožky nebo vniknutí do oka se pokožka nebo oko vypláchnou proudem čisté vody. Postiženému zajistíme kvalifikovanou lékařskou pomoc.

Viz kapitola 6

Sběr moči musí být proveden do naprosto čistých nádob. Doporučuje se odběr středního proudu druhé ranní moči. Ve vzorku první ranní moči mohou být buněčné elementy poškozené nebo už rozpadlé. Zpracování moči má být provedeno co nejdříve po odběru (max. do 1 h), protože některé součásti močového sedimentu se při pokojové teplotě rychle rozpadají.

Jedním z předpokladů získání spolehlivých výsledků je důsledné dodržování standardních podmínek při přípravě mikroskopických preparátů.

Odebraný vzorek moči dobře promícháme. Odměříme vždy konstantní objem moči (př. 10 ml), který centrifugujeme 5 – 10 min při 1000 – 2000 ot./min (další zvyšování otáček by mohlo způsobit poškození buněčných elementů a válců). Opatrně odsajeme 9 ml supernatantu. Zbývající objem (1 ml) ve zkumavce promícháme, na čisté podložní sklíčko přeneseme kapku sedimentu a přikryjeme krycím sklíčkem tak, aby nevznikly vzduchové bublinky. Preparát nejdříve prohlížíme v mikroskopu při malém zvětšení (50 – 100 krát) pro získání celkového orientačního přehledu. Potom prohlížíme preparát při větším zvětšení (400 krát), které nám umožní identifikovat a počítat jednotlivé složky močového sedimentu.

Pro lepší rozlišení některých součástí močového sedimentu se močový sediment může obarvit. Nejčastěji se používá tvz. supravitální barvení dle Sternheimera (alciánová modř a červeň Pyronin B v poměru 1:1). K 1 kapce (50 μl) barviva se přidá 0,5 ml sedimentu, jemně se promíchá a po pěti minutách se provede mikroskopické vyhodnocení.

Minimálně deset polí stačí prohlédnout tehdy, je-li:

V opačných případech je nutné prohlédnout celou plochu preparátu.

Výsledek se vyjadřuje jako počet elementů v 1 μl (mm³) moči. Pro zvýšení přesnosti při zjišťování počtu částic se používá Bürkerova nebo jiná počítací komůrka (např. destičky Fast-Read 102).

jsou kulovité, ostře ohraničené bezjaderné útvary s projasněným středem.

V koncentrované (hypertonické) moči a v silně kyselé moči se svrašťují a podobají se ostnatým plodům kaštanu. V hypotonické moči se barvivo vyluhuje a erytrocyty se stávají téměř bezbarvými, někdy i obtížně viditelnými útvary – tzv. erytrocytovými stíny.

Do moči se mohou erytrocyty dostat průchodem glomerulární membránou. Dochází tím k deformaci jejich tvaru (dysmorfní erytrocyty). Zvýšený výskyt dysmorfních erytrocytů je typickým nálezem při postižení ledvinných glomerulů. V moči také můžeme nalézt erytrocyty, které mají původ v močových cestách nebo v ledvinách (prasklé cévy u nádorů, močové kameny, poranění ledvin apod.). U těchto erytrocytů k deformaci tvaru nedochází (izomorfní erytrocyty). Poškozené erytrocyty se nejlépe pozorují mikroskopem s fázovým kontrastem.

Příčinou zvýšeného množství erytrocytů v moči může být i podchlazení, přehřátí, extrémní fyzická námaha nebo příměs menstruační krve.

Jsou tvarově závislé na pH. Ve slabě alkalické, neutrální nebo kyselé moči tvoří kulaté útvary větší než erytrocyty, se segmentovaným jádrem uprostřed. Jedno nebo více jader je vidět u barvených preparátů.

V alkalické moči se leukocyty zvětšují, v silně alkalické moči se rozrušují.

Přítomnost leukocytů je typická pro bakteriální záněty močových cest nebo ledvin, ale vyskytuje se i u nádorů močových cest a močového měchýře. Důvodem nálezu více leukocytů v sedimentu než odpovídá semikvantitativnímu chemickému stanovení diagnostickými proužky je, že indoxyl-esterázovou reakcí se stanovují téměř výhradně neutrofilní granulocyty. Reagenční zóna na diagnostickém proužku lymfocyty nedetekuje. Současný nález leukocyturie, proteinurie a leukocytárních válců svědčí pro infekci ledviny (pyelonefritida), velké množství hlenu a masivní leukocyturie je příznakem infekce močových cest. Masivní leukocyturii označujeme jako hnis v moči (pyurie).

Pocházejí z epitelové výstelky renálních tubulů, z močového měchýře nebo z pohlavních orgánů.

Vyskytují se buď jednotlivě, nebo jsou na sebe „taškovitě“ nakupeny či vytvářejí válce. Jsou jen o něco větší než leukocyty, za které mohou být zaměněny. Nález tohoto druhu epitelií je patologický, je známkou závažného poškození ledvin (silné poškození renálních tubulů např. při akutní tubulární nekróze, akutní intersticiální nefritidě, virové infekci, otravě těžkými kovy, nefrotoxickými léky aj.). Ostatní druhy epitelií se mohou vyskytnout i bez onemocnění ledvin.

Pocházejí z močovodů, močového měchýře nebo proximální části uretry. Vyskytují se buď jednotlivě, nebo ve shlucích. Ojedinělý nález epitelií přechodných je fyziologický. Velké množství svědčí obvykle o infekci dolních močových cest (zvláště při současném výskytu leukocytů), může se také vyskytnout po katetrizaci a dalších invazivních zákrocích. Dvoujaderné buňky se nacházejí v moči pacientů s uroteliálními karcinomy nebo močovými konkrementy.

Pochází z vaginy a z dolní ⅓ močové trubice. Nemají klinický význam.

Hyalinní – bezbarvé nebo nažloutlé homogenní útvary různé délky, obvykle však krátké a rovné (mohou být i prohnuté a vzájemně vklíněné) se zaoblenými konci.

Mohou se vyskytnout po námaze, při horečce a u dehydratovaných osob. Obvykle neznamenají poškození ledvin.

Granulované – kratší a silnější než válce hyalinní, mají zrnitou strukturu. Nález většího počtu granulovaných válců je silně patologický, svědčí pro poškození tubulárních buněk.

Voskové – tlustší než ostatní válce, mají voskový vzhled a často typické hluboké zářezy. Nálezy voskových válců patří k nejzávažnějším (tzv. válce renálního selhání).

Válce buněčné – rozlišujeme je podle buněk, z kterých jsou složeny, přičemž příslušné buňky musí tvořit alespoň 1/3 povrchu válce. Dělíme je na válce epiteliální, erytrocytární, leukocytární, bakteriální. Renální epiteliální válce jsou příznakem těžkého poškození tubulů.

Erytrocytární válce jsou známkou glomerulonefritidy. Jsou extrémně křehké, brzy se rozpadají a jejich nález je proto velkou vzácností.

Leukocytární válce se vyskytují při zánětlivém onemocnění ledvin bakteriálního i nebakteriálního původu.

Nález bakteriálních válců je v současné době používání antibiotik velmi vzácný, neboť k jejich vzniku je nutná jednak silná bakteriurie a současně proteinurie.

Tukové válce obsahují kulatá tuková tělíska. Nacházejí se v moči při poškození glomerulů, u nefrotického syndromu, u diabetiků nebo po intoxikaci rtutí.

Pseudoválce – válcovité útvary anorganického i organického původu, nevznikají však v ledvinných kanálcích a nemají bílkovinný základ.

Nález krystalů v močovém sedimentu nemá, s výjimkou cystinu a častějšího nálezů tripelfosfátu při močových infekcích, příliš velký klinický význam.

Kyselina močová – vyskytuje se často v kyselé moči, tvoří tvarově různé (šestiboké, soudečkovité nebo vřeténkovité) krystaly, které mohou být spolu různě pospojovány do snopečkovitých nebo metličkovitých útvarů.

Amorfní drť – v kyselé moči se jedná převážně o kyselinu močovou a její soli (močany, uráty). Tvoří je malá amorfní zrníčka močanu draselného, vápenatého a hořečnatého, vyskytující se ve velkých shlucích. V alkalických močích se jedná o fosfáty – fosfátová drť.

Močan amonný – tvoří kuličky s „ostnatými“ okraji („trnová jablka“). Je jedinou solí kyseliny močové, která se vyskytuje v slabě alkalické moči.

Fosforečnan amonnohořečnatý („tripelfosfát“) – vyskytuje se hlavně v alkalické moči v nejčastěji tzv. „rakvičkovité formě“, méně často ve formě připomínající tvarem vlaštovčí křídlo, peříčka, listy kapradí apod. Jde o velmi obvyklý nález v močích při infekci močových cest.

Neutrální fosforečnan hořečnatý – vyskytuje se zřídka a pouze v alkalických močích, ve formě velkých kosočtverečných destiček.

Šťavelan vápenatý (oxalát vápenatý) – vyskytuje se v kyselé, neutrální i slabě alkalické moči, nejčastěji ve formě pravidelných osmistěnů – „psaníček“ různých velikostí. Méně často tvoří čtyřboké hranoly s jehlany na obou koncích, kulaté tvary a krystaly tvaru činek (piškotů). Je charakteristickým nálezem u otravy ethylenglykolem. Vyskytuje se také v moči vegetariánů a veganů.

Síran vápenatý – se vyskytuje zřídka a pouze v silně kyselé moči, tvoří bezbarvé jehlice se šikmo ukončenými plochami, někdy bývají tyto krystaly sdružené do snopečků, hvězdicovitých útvarů nebo drúz.

Uhličitan vápenatý – vyskytuje se v zásadité, vzácněji v neutrální nebo slabě kyselé moči, krystaly mají tvar malých, šedých zrníček, obvykle uspořádaných do „činek“.

Leucin – tvoří kulovité, lesklé, žluté útvary koncentricky vrstvené, často příčně pruhované.

Tyrosin – tvoří lesklé jehlicovité krystaly, často spojené do metliček, snopečků, hvězdic nebo rozet.

Cystin – tvoří bezbarvé, světlo lámající pravidelné tenké šestiboké tabulky, často na sebe poskládané ve vrstvách.

Krystaly aminokyselin cystinu, leucinu, tyrosinu mají klinický význam u pacientů se specifickou aminoacidurií (cystinurie, leucinurie, tyrosinurie atd.).

V močovém sedimentu se dále mohou vyskytovat sekrety pohlavních žláz (spermie),

hlen,

bakterie,

Trichomonas vaginalis, kvasinky,

plísně a různé náhodné znečištěniny močového sedimentu (vlákna lnu, vlny, papíru, vlasy, rostlinná vlákna aj.)

V současné době se k morfologickému vyšetření močového sedimentu používají automatické analyzátory, založené buď na principu průtokové cytometrie nebo na principu digitálního snímání částic. Mikroskopické vyšetření močového sedimentu se provádí pouze u nejasných nebo rozporuplných nálezů.