Monocyt a makrofág jsou jedna a tatáž buňka, liší se pouze lokalizací v organismu. Monocyty kolují volně v krvi, zatímco makrofágy jsou tkáňovou formou monocytu účastnící se imunitních procesů. Jejich úlohou je fagocytóza cizorodých částic a vlastních poškozených buněk. Kromě samotné degradace patogenů je velice důležitá tzv. prezentace antigenu. To znamená, že poté, co pohltí antigen, jsou schopny ho vystavit na svém povrchu v komplexu s molekulou HLA. Takto prezentovaný antigen je pak rozpoznán T-lymfocytem pomocí TCR T-cell receptor a následně degradován. Makrofágy tedy řadíme mezi tzv. profesionální APC antigen prezentující buňky.

Vlastní degradace patogenu makrofágem může probíhat dvěma způsoby. Za prvé je to tvorba kyslíkových radikálů pomocí NADPH-oxidázy, které patogen usmrtí. Druhá možnost je aktivace NO-syntázy pomocí IFN-γ interferonu gama, tak vzniká mikrobicidní NO (oxid dusný). Tímto způsobem dovedou makrofágy ničit intracelulární patogeny, jako je např. Mycobacterium tuberculosis.

Fagocytózu makrofágy můžete sledovat na videu na odkazu:

Na následujícím odkazu si ve videu můžete prohlédnout funkci antigen prezentujících buněk:

Další profesionální APC jsou dendritické buňky. Nezralé dendritické buňky vykazují vysokou fagocytární aktivitu a nízkou expresi molekul HLA. Poté, co přijdou do kontaktu s antigenem, migrují do sekundárních lymfatických orgánů a vyzrávají, snižuje se jejich schopnost fagocytózy a zvyšuje se exprese HLA a kostimulačních molekul. Díky těmto povrchovým znakům jsou pak schopné aktivovat T-lymfocytární odpověď. Dendritické buňky mají mnoho cytoplazmatických výběžků, což umožňuje kontakt s více buňkami.

Neutrofily (neutrofilní leukocyty) tvoří přibližně 60–70 % ze všech bílých krvinek. Jejich hlavní funkcí je fagocytóza, prostřednictvím které likvidují extracelulární bakterie. Ty jsou zabíjeny lytickými enzymy z azurofilních granul neutrofilů či oxidačními procesy. Neutrofily mají též nezastupitelný význam v zánětlivé odpovědi organismu. Do tkáně prostupují pomocí diapedézy a jsou chemotakticky směřovány k místu zánětu. Aby mohly tkání prostupovat, působí na mezibuněčnou hmotu proteolytickými enzymy, patogen pak rozpoznají pomocí povrchových receptorů a zneškodní ho.

Eozinofily (eosinofilní leukocyty) hrají roli především v likvidaci mnohobuněčných parazitů, které zabíjejí látkami obsaženými ve svých granulech a účastní se také alergických reakcí. Najdeme je tedy především ve tkáních, kde je zvýšené riziko průniku parazita či alergenu do organismu, tedy např. v plicích či střevě.

Bazofily (basofilní leukocyty) tvoří pouze necelé 1 % z periferních leukocytů, jejich zralé formy se vyskytují v krevním oběhu, popřípadě mohou vycestovat i do tkání. Granula bazofilů obsahují množství histaminu a heparinu. Bazofily se podílejí na alergických reakcích, zánětu a jsou také zastoupeny v místě ektoparazitární infekce (např. přisátí klíštěte).

Mastocyty neboli žírné buňky se vyskytují zejména v kůži a sliznicích, neboť to jsou tkáně s vysokým rizikem průniku patogenů. Funkce mastocytů spočívá též v obraně proti parazitům, uplatňují se i u zánětu a alergií. Většinou jsou aktivovány antigenem v komplexu s IgE, což vede k jejich degranulaci a uvolnění příslušných mediátorů (histamin, heparin, tryptáza…) z granul. Pokud je alergenem vyvolána masivní degranulace mastocytů, může se rozvinout až anafylaktický šok.