Imunizace v souvislosti s očkováním znamená většinou proces, kdy je do organismu zanesen oslabený nebo umrtvený infekční činitel, nebo jeho část, nebo např. toxin produkovaný mikroorganismem. Je tepelně, chemicky nebo jinak upravený tak, aby nevyvolal onemocnění, ale pouze stimuloval imunitní systém k tvorbě ochranných protilátek. V současné době se u neživých vakcín již do těla nevpravují celé mikroorganismy, ale většinou jen jejich účinné složky. Z hlediska tvorby protilátek mohou mít význam jen určité jejich struktury (virové proteiny, polysacharidy z povrchů bakterií apod.). Díky moderním technologiím jsou některé vakcíny připravovány uměle.

Očkování představuje aktivní imunizaci. V tomto případě si protilátky vytváří organismus po styku s antigenem sám. Výhodou je, že takto vzniklé ochranné protilátky vydrží v těle podle typu vakcíny měsíce až řadu let.

Vedle aktivní imunizace je využívána i imunizace pasivní. Při pasivní imunizaci jsou do organismu vpravovány již hotové protilátky ve formě homologních nebo heterologních imunoglobulinů. Tyto protilátky „pracují“ ihned, ale po krátké době se rozpadají a jsou z těla vyloučeny. Pasivní imunizace se používá profylakticky u osob, které již byly určitou nákazou exponovány. Čím dříve se podají, tím je efekt jejich ochrany účinnější.

Vakcíny jsou v současnosti jedním z nejúčinnějších nástrojů zdravotní péče. Účinek vakcinace není jen provokace imunitního systému k tvorbě protilátek, ale také jeho schopnost vytvářet dlouhodobou imunologickou paměť proti konkrétním antigenům s následnou rychlou mobilizací činností, když je toho zapotřebí.

Vakcíny mohou obsahovat živé nebo inaktivované celé organismy nebo jen jejich složky.

Další tři druhy vakcín jsou zatím ve stádiu výzkumu. Jedná se především o:

Očkovací látky také rozdělujeme na monovalentní, které jsou namířeny proti jednomu původci, nebo polyvalentní, které jsou účinné proti několika subtypům infekčního původce stejného druhu (dle počtu antigenů). Vakcína bivalentní umožňuje ochranu proti dvěma původcům stejného druhu, proti třem je pak trivalentní vakcína. Příkladem je atenuovaná trivalentní vakcína proti dětské obrně. Klasickou polyvalentní očkovací látkou je vakcína Pneumo 23, která obsahuje 23 antigenů z nejčastějších kmenů Streptococcus pneumoniae, které vyvolávají onemocnění. Polyvalentní očkovací látky se musí odlišit od kombinovaných vakcín. Ty obsahují dva a více antigenů proti dvěma nebo více různým druhům původců infekčních onemocnění. Kombinované vakcíny mají celou řadu výhod: snížení počtu aplikovaných injekcí, protekci (ochranu) proti několika původcům zároveň, finanční úsporu, úsporu času při menším počtu návštěv u lékaře, jednodušší dodržování schémat vakcinace a další.

K očkovacím látkám jsou přidávána různá adjuvancia, stabilizátory, minerální nosiče a další substance, které potencují imunitní odpověď nebo činí očkovací látku stabilnější vůči vlivům prostředí.

Protože se vakcíny podávají zdravým lidem, je velmi důležité, aby byly bezpečné a vyvolávaly požadovaný efekt. Jejich testování je velmi náročné. Než se přikročí k aplikaci lidem, jsou vyžadovány rozsáhlé kontroly kvality, účinnosti a potřebné testy na zvířatech.

U funkčního imunitního systému vyvolá každé setkání s rozpoznaným cizorodým antigenem tvorbu protilátek. Ať již jde o náhodné setkání s ním (nemoc), nebo cílené setkání (aplikaci vakcíny). Po prvním kontaktu antigenu s imunitním systémem (dříve se s ní nikdy nepotkal), dojde k tzv. primární imunitní odpovědi. Zde se uplatňují převážně imunoglobuliny třídy IgM a později IgG. Celý proces je mnohem složitější. U některých vakcín (proti tuberkulóze, varicele, vzteklině) se uplatňuje ve větší míře i buněčná imunita.

Tvorba protilátek dosahuje maxima v ideálním případě ve 3.–4. týdnu, pak jejich hladina pozvolně klesá. Každé další setkání s konkrétním antigenem (ať již přirozenou formou nebo podáním další dávky vakcíny) vyvolá výraznější produkci konkrétních specifických protilátek. Tento jev je nazýván sekundární reakcí nebo-li booster efektem. Po aplikaci živých vakcín přetrvávají protilátky zpravidla delší dobu, při očkování inaktivovanou vakcínou je nutné k udržení potřebné hladiny protilátek podání dvou až tří dalších dávek, popřípadě ještě přeočkování po určité době.

Po očkování proti některým onemocněním není hladina protilátek většinou celoživotní. Ochrannou dobu garantuje výrobce nebo je vhodné přítomnost a dobu proočkovanosti jednotlivých populačních ročníků sledovat. V minulosti byl v České republice tento systém praktikován ve formě tzv. sérologických přehledů. V současnosti se již bohužel systematicky neprovádí.

Pravidla očkování jsou v České republice zakotvena v legislativě. Vychází hlavně ze Zákona o ochraně veřejného zdraví a dalších vyhlášek o očkování proti infekčním onemocněním. Podklady pro legislativu předkládají odborníci a odborné společnosti a celou činnost koordinuje Národní imunizační komise při MZČR Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Veškerá tato legislativa navazuje na doporučení Světové zdravotnické organizace při respektování národních specifik. Vlastní očkování provádějí převážně pediatři, praktičtí lékaři nebo specializovaná očkovací centra při pracovištích epidemiologie a na infekčních klinikách.

Očkování dělíme na očkování hrazené státem a) až c), očkování na žádost osob d) a na očkování v souvislosti s pobytem v zahraničí e):

A) Pravidelné očkování naplňuje základní principy: bezplatnost a povinnost. Cílem je dosáhnout co nejvyššího procenta proočkovanosti populace a dosáhnout tím uplatnění efektu kolektivní imunity.

Patří sem:

B) Mimořádné očkování je očkování na základě vzniku mimořádné epidemiologické situace.

C) Očkování při úrazech, poraněních a nehojících se ranách poskytuje ochranu bezprostředně ohroženým osobám a praktikuje se také před některými operacemi.

D) Očkování na žádost osob není hrazeno státem, doporučuje se jako individuální ochrana osob, které mohou být exponovány nákaze (např. klíšťová meningoencefalitida).

E) Očkování v souvislosti s pobytem v zahraničí není hrazeno státem. Po konzultaci s odborníkem je stanoven očkovací plán podle cestovatelské destinace a rizika. Patří sem povinné očkování pro vstup do některých zemí (např. žlutá zimnice) nebo doporučené (např. hepatitida A, břišní tyfus, vzteklina apod.).

Při proočkovanosti více než 95 % jedinců v populaci lze dosáhnout eliminace některých přenosných infekčních chorob. Při klesající proočkovanosti se zdroj onemocnění v populaci udržuje a výskyt onemocnění je pravděpodobný.

Díky dodržování těchto programů v České republice některá onemocnění zcela vymizela (dětská přenosná obrna), výskyt některých dalších se v minulosti podařilo snížit na minimum. Bohužel v současnosti se situace z různých důvodů zhoršuje (viz Odpůrci očkování).

S ohledem na bezproblémový průběh očkování, eliminaci rizik a co nejúčinnější navození imunitní reakce je třeba před vlastním očkováním zajistit konkrétní potřebné úkony. Většina z nich je na odborníkovi, který aplikaci očkovací látky zajišťuje.

Vakcína musí být uložena a uskladněna dle pokynů výrobce s důrazem na podmínky chladového řetězce. Před aplikací musí být zkontrolována opticky kvalita očkovací látky, expirační doba a očkující lékař se musí důkladně seznámit s příbalovým letákem aplikované vakcíny. Zdravotník je také povinen zkontrolovat aktuální zdravotní stav očkované osoby a posoudit případné zdravotní překážky k vyslovení dočasné či trvalé kontraindikace.

Dále musí zjistit užívání léků, imunomodulancií nebo případné jiné vakcinace v nedávné době u očkované osoby a současně ověřit eventuální alergie nebo nepřiměřené reakce při předchozím očkování.

Následuje vlastní aplikace vakcíny za aseptických podmínek.

Možnosti aplikace vakcín:

Po dobu 30 minut po aplikaci vakcíny musí být nad očkovanou osobou zajištěn dohled. Každé očkování musí být řádně zaneseno do zdravotní dokumentace každého jedince i do očkovacího průkazu.

I když jsou všechny očkovací látky pečlivě zkoušeny a prověřovány experimenty na laboratorních zvířatech, ověřovány laboratorními testy, zkoušeny za přísných legislativních podmínek na dobrovolnících, mohou se u některých jedinců objevit nežádoucí vedlejší reakce. Na tuto eventualitu musí lékař očkovanou osobu (její rodiče) upozornit. Je nutné si uvědomit, že i přes dodržení všech výše uvedených opatření je každý člověk jedinečné biologické individuum, a proto se někdy může zachovat ne zcela běžným způsobem.

Většina nežádoucích vedlejších reakcí je mírná s krátkou dobou trvání. Někteří jedinci považují za nepřiměřenou reakci i reakci fyziologickou (např. přechodně zvýšená teplota u zhruba 15 % očkovaných, lehká vyrážka 6.–12. den po očkování proti spalničkám atd.).

U některých jedinců se může objevit celková reakce organismu s projevy poklesu tlaku, mdlob, šoku, neurologických příznaků a dalších. Pokud taková reakce nastane, musí být prověřena lékařem a další dávka se zpravidla neaplikuje.

Zdravotní stav jedince někdy z různých důvodů očkování opravdu nedovoluje. Z časového hlediska se kontraindikace rozdělují na dočasné (předpokládá se upravení zdravotního stavu jedince) a trvalé (osoby jsou z očkování vyloučeny navždy). Při těchto rozhodnutích musí lékař vždy individuálně a pečlivě posoudit zdravotní stav. Toto rozhodnutí je závažné, protože si musí uvědomit, že osoba vyčleněná z pravidelného očkování je v případě výskytu nákazy ohrožena a případně může ohrožovat i své okolí.

O důležitosti pravidelného očkování, jeho přínosu pro zdraví populace a eliminaci nákaz, o bezpečnosti a rizicích existuje bezpočet vědeckých studií.

Velkým problémem současnosti jsou tzv. odpůrci očkování. Pod vlivem jednotlivých katastrofických příběhů nalezených v různých neodborných zdrojích na internetu jsou přesvědčeni o negativním vlivu očkování na zdravý vývoj dítěte. Bohužel jde o názory laiků vycházející z jejich osobních zkušeností nebo domněnek, které nemají žádný racionální podklad. Na jejich základě stále více rodičů zavedený systém očkování zpochybňuje a v populaci přibývá stále větší počet neočkovaných jedinců. Je třeba mít na mysli, že neočkované dítě neohrožuje jen své zdraví (v těchto případech ho ohrožují rodiče svým nezodpovědným chováním), ale ohrožuje i ostatní děti, které ze zdravotních důvodů očkovány být nemohou. Celkově má pak malá proočkovanost negativní dopad na výskyt onemocnění v populaci, čehož jsme v současnosti svědky (černý kašel, spalničky). Jestliže se vymahatelnost povinného očkování nezmění, onemocnění, na která jsme díky očkování a proočkovanosti populace zapomínali, budou stále častější.

Dle Státního zdravotního ústavu, Vakcinologické společnosti v návaznosti na platnou legislativu platí v současné době následující očkovací kalendář pro dospělé a děti:

Tento systém byl po dlouhou dobu striktně dodržován, u dětí byla jeho kontrola převážně v rukou pediatrů, kteří aktivně na očkování děti zvali a sami je realizovali. V 90. létech minulého století nějakou dobu převládal názor „individuální odpovědnosti“ každého občana za své zdraví (a zdraví svých dětí) a zavedený systém byl na několik let narušen. Naštěstí byl po několika letech znovu obnoven a z pohledu zainteresovaných odborníků je v současnosti plně funkční. Musí být ale dodržován. Podle aktuální potřeby epidemiologické situace je modifikován a aktualizován.