Herpetické viry (herpesviry) jsou poměrně velkou skupinou virů se společnými vlastnostmi. Jsou málo odolné k zevním vlivům, patří mezi DNA obalené viry. Vyvolávají aktivní i latentní infekci buněk, dlouhodobé přetrvávání (latence) v nakaženém organismu je pro ně typické. Některé jsou onkogenní. Virové proteiny tvoří v jádře nakažených buněk tzv. virové inkluze, které jsou vidět pod světelným mikroskopem. Promořenost populace je vysoká. Rozdělují se do tří podčeledí podle vlastností: Alphaherpesvirinae (HSV1, HSV2, VZV), Betaherpesvirinae ( CMV) a Gammaherpesvirinae (EBV, HHV6, HHV7, HHV8).

Tento druh je označovaný jako HSV a existuje ve dvou typech – HSV1 a HSV2. Je neurotropní s vysokou schopností latence. Promořenost v dospělosti je u HSV1 90 % a u HSV2 20 % populace. Vstupní bránou pro HSV1 je sliznice dutiny ústní nebo spojivka (projevující se jako herpetická stomatitida nebo konjunktivitida), pro HSV2 sliznice genitálu (projevující se jako herpes genitalis). K pomnožení viru dochází ve vstupní bráně, pak se virus dostává do buněk nervových ganglií a tam přetrvává celý život. Při zátěži organismu dojde k reaktivaci infekce a výsevu do kůže v okolí původní vstupní brány. Ke generalizaci primoinfekce dochází jen vzácně, většinou při významném oslabení organismu. Reaktivace HSV1 se projevuje jako herpes labialis a HSV 2 herpes genitalis.

Mikrobiologická diagnostika se provádí přímá (stěr z puchýřků, likvor…) kultivací na tkáňových kulturách, rutinně pak průkazem antigenu a PCR. Nepřímý průkaz diagnostiku doplňuje.

Zkratkou je označovaný jako VZV. Je neurotropní se schopností latence. Vstupní bránou je respirační trakt, nákaza se šíří jako kapénková infekce s vysokou nakažlivostí. Virus se po vstupu do organismu pomnoží v buňkách respiračního traktu, postupuje do regionální lymfatické uzliny, přechodem do krve dochází k virémii a virus se dostává až do buněk ganglií senzorických nervů. Ganglia zůstávají celoživotně latentně infikována, může dojít k reaktivaci.

Primoinfekce probíhá jako plané neštovice s inkubační dobou 10–21 dní. Začíná katarálním stadiem, následuje multifázický vezikulopustulózní výsev (makuly, papuly, vezikuly, pustuly, krusty). V průběhu onemocnění může dojít ke komplikacím, jako je pneumonie a encefalitida.

Reaktivace se projevuje při oslabení organismu jako pásový opar. Jde o bolestivý jednostranný výsev v dermatomu (hrudník, obličej…). Často vzniká postherpetická neuralgie, u imunodeficitních pacientů se vyskytují viscerální hemoragické formy.

U rizikových, zejm. imunokompromitovaných, osob se doporučuje očkování.

Mikrobiologický průkaz kombinuje diagnostiku přímou i nepřímou.

Promořenost EBV (virus Epsteina-Barrové) v dospělé populace je velice vysoká (60–90 %). Vstupní bránou je dutina ústní, virus se pomnoží v buňkách slinných žláz a v tkáních nosohltanu, je vylučován slinami. Napadá B lymfocyty. Virus celoživotně latentně infikuje buňky lymfatických tkání, během života může dojít k reaktivaci.

Primoinfekce se projevuje jako infekční mononukleóza, vyskytuje se u dětí nebo dospívajících. Typické jsou příznaky tonsilitidy, lymfadenitidy, časté jsou bolesti břicha jako důsledek poškození funkce a zvětšení jater a sleziny. Velmi často probíhá primoinfekce jako abortivní nebo bezpříznakové onemocnění.

Chronická infekce nebo reaktivace se projevuje hepatopatií, imunodeficitem, únavovým syndromem.

EBV může způsobit Burkittův lymfom (Afrika) a nasofaryngeální karcinom (Čína).

Mikrobiologická diagnostika je zaměřena na nepřímý průkaz. Pro stanovení fáze a aktivity onemocnění je zásadní sledování dynamiky protilátek proti různým antigenům a v různých třídách imunoglobulinů. Interpretace pak vyžaduje odbornou zkušenost.

Promořenost dospělé populace CMV je vysoká (60–80 %). Název vyjadřuje výskyt velkých buněk s inkluzemi. Vstupní bránou infekce je dýchací trakt, přenos je možný krví, slinami, transplantovanými orgány, pohlavním stykem a transplacentárně. Po infekci virus zůstává v organismu a způsobuje latentní infekci buněk slinných žláz a ledvinových kanálků. Může dojít k reaktivaci onemocnění.

Onemocnění probíhá nejčastěji asymptomaticky (v 90 %). V 10 % vykazuje příznaky infekční mononukleózy. Při infekci plodu může vyvolat kongenitální infekci nebo vrozené vývojové vady. U transplantovaných pacientů může vyvolat pneumonie, gastroenteritidy, u imunokompromitovaných osob encefalitidy, retinitidy, jícnové ulcerace, toto zejména u HIV pozitivních.

Mikrobiologická diagnostika zahrnuje přímý i nepřímý průkaz.

Tento virus byl objeven roku 1986. Promořenost populace v dospělosti tvoří 70–80 %. Primoinfekce se většinou objevuje u kojenců. Virus je lymfotropní a neurotropní, infikuje latentně leukocyty. Velmi často představuje etiologické agens u imunodeficitních osob.

Onemocnění se projevuje jako exanthema subitum, tzv. šestá nemoc, především horečkou a vyrážkou, u starších dětí jako syndrom infekční mononukleózy, u kojenců jako encefalitida, pneumonie, gastroenteritida, u imunodeficitních pacientů jako pneumonie, hepatitidy a dřeňový útlum.

Virus byl objeven roku 1989, je podobný HHV6. V populaci je velmi rozšířen. Infikuje CD4 lymfocyty a je etiologickým agens u imunodeficitních pacientů.

Tento virus je lymfotropní virus, byl prokázán v Kaposiho sarkomech u HIV pozitivních osob.