Akutní zánět průdušek (bronchitis acuta) je zánětlivé onemocnění sliznice bronchů provázené bronchospasmem nebo obstrukcí. Dochází k překrvení, otoku a hypersekreci. Nejčastějšími původci jsou viry, bakterie, alergeny, zevní prostředí (exhalace v ovzduší) nebo i nezralý imunitní systém. Prvotním příznakem je většinou suchý, dráždivý, neproduktivní, bolestivý kašel. Kašel se mění během několika dnů, tvoří se produktivní, bělavý až žlutozelený sekret. Děti sekret polykají a následně zvrací. Dále se objevuje rýma, zvýšená tělesná teplota (subfebrilie) a malátnost. Léčba spočívá v podání vitaminů, při teplotě se užívají antipyretika. Léčba kašle je závislá na jeho produktivitě. Bronchodilatancia se ordinují při podílu obstrukce, antitusika při suchém kašli, mukolytika a expektorancia při počínající produkci sekretu. Praktický lékař sám zváží nasazení antibiotik. Ta se podávají při bakteriální komplikaci. V závažnějších stavech je nutné v nemocničním zařízení podat kortikoidy, a to při výrazném spasmu průdušek, dále kyslíkovou terapii a inhalace při těžké obstrukci. Při nálezu výpotku je nutná hospitalizace a musí se provést punkce nebo hrudní drenáž. [2]

Chronický zánět průdušek (bronichitis chronica) je definován jako:

Onemocnění je také charakterizováno obstrukční ventilační poruchou. Do příčin vzniku spadá věk, kdy výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem. Dalšími příčinami jsou pohlaví, kdy muži jsou postiženi dvakrát častěji než ženy, individuální predispozice (alergie, poruchy imunity) či opakované respirační infekce. Jako nežádoucí a ovlivnitelnou příčinou je kouření, což je asi nejvýznamnější rizikový faktor, a znečištěné pracovní i životní prostředí.

Následkem chronické bronchitis může docházet k plicní rozedmě (emfyzém plic), bronchiektázii, astmoidní bronchitidě (na základě alergie), astma bronchiale a chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN). [11], [2]

Při záchvatu nemocný zaujímá polohu v sedě a v předklonu (ortopnoická poloha). Má zkrácený dech, jsou slyšitelné sípavé zvuky při výdechu, lehce promodralé rty, konečky prstů či nehtová lůžka. Je neklidný, má panický strach z udušení. Dráždivě kašle, je opocený a má naběhlé krční žíly. Většina astmatiků má u sebe inhalátor a astmatický plán, podle kterého je v případě potíží potřeba postupovat. [12] Více je o tomto onemocnění popsáno v bloku 4. Nemoci a výživa.

Vzniká tak oxidační stres, což je vedlejší produkt okysličování a látkové výměny. Tím místo malých plicních sklípků vzniknou „vaky“ plné vzduchu. Výskyt je v 90% u kuřáků, u opakovaných respiračních infekcí, při inhalaci chemických látek, například oxidu síry či dusíku nebo formaldehydu. Rizikovým faktorem je průduškové astma. CHOPN má periodický charakter, kdy se střídají klidová období a akutní zánět. Nejčastěji postihuje lidi (v 50%) v produktivním věku.

Při diagnostice CHOPN se provádí fyzikální vyšetření pohledem a poslechem. Pacient zaujímá ortopnoickou polohu a má prodloužený výdech. Poslechově jsou slyšitelné vrzoty, pískoty a dýchání je oslabené. Dále se provádí spirometrie, kdy při stadiu I. se jedná o lehké stádium CHOPN. Druhé stádium je střední stádium, které se projevuje zhoršenou dušností při námaze. Stav ohrožující život je III. stádium, kdy je již těžká bronchiální obstrukce či respirační insuficience (dechová nedostatečnost), včetně cor pulmonale chronikum (plicní srdce, kdy je rozšířená pravá srdeční komora). Léčba je závislá na stupni postižení zejména v podávání inhalačních bronchodilatancií, což jsou léky k rozšíření průdušek (Berodual, Ventolin) a léky ke zlepšení odkašlávání (Erdomed). Při akutním vzplanutí (infektu) se aplikují kortikoidy a ve velmi těžkých stavech (zhoršení dočasného stavu) je pacient hospitalizován nejčastěji na jednotkách intenzivní péče, kdy se musí zajistit dýchací cesty endotracheální intubací a pacient je napojen na ventilátor.

Chirurgická léčba je u pokročilých stádií nemoci. Ta spočívá v bulektomii (odstranění plicní buly), v resekci části plíce (volumredukční operace plic) a v transplantaci plic. [11], [2]

Důležitá je edukace pacientů o dechové gymnastice. Ta spočívá například v bublání brčkem do vody, v dýchání proti odporu, například při nafukování míče, nebo hra na flétnu. Nezbytná je pohybová aktivita, jako je plavání, mírný běh na rotopedu, chůze, turistika či nordic walking (chůze s holemi), při které se zapojují i horní končetiny. Dále se doporučuje očkování proti chřipce, pobyty u moře mimo hlavní sezónu a lázeňská léčba, která by měla trvat alespoň dva měsíce. Úplný zákaz kouření, snížení hmotnosti u obézních pacientů, dostatek tekutin a vitaminů by měla být základní hesla nemocného s touto progredující chorobou. [https://www.denik.cz/zdravi/lekar-chopn-je-zaludna-pliziva-nemoc-mnozi-nemocni-o-ni-vubec-nevedi-20150205.html]

V běžném životě vznikají komunitní pneumonie. Nejčastějšími původci jsou bakterie, například Streptococcus pneumoniae, Mycoplasma pneumoniae či Haemophilus influenzae a viry, včetně virů chřipky. Základní příznaky jsou vlhký kašel s hnisavým sekretem, neustupující horečka se zimnicí, únava, dušnost, tachypnoe, bolest hlavy i svalů. Taktéž se objevují bolesti na hrudi z úporného kašlání, nevolnost a zvracení. Diagnostika spočívá ve fyzikálním vyšetření poslechem, poklepem a v rentgenu plic. Velmi důležitý je odběr anamnézy, který je zaměřen na údaje o cestování, na stav imunity, na výskyt infekčních nemocí v rodině či na kontakt s nemocnými zvířaty. Laboratorně se objevuje leukocytóza, zvýšená sedimentace a CRP. Léčba spočívá v podání širokospektrálních antibiotik (ATB). Pokud se zdravotní stav do dvou dnů nezlepší, dochází ke změně ATB či nasazení antivirotik, při virovém zápalu plic. Dále se podávají antipyretika, expektorancia nebo antitusika. Důležitý je klid na lůžku ve zvýšené poloze, dostatek tekutin (čajů z lípy, divizny či jitrocele), vitaminů, minerálů, nedráždivé, ale plnohodnotné stravy a v užívání probiotik. [https://www.benu.cz/jak-poznat-zapal-plic]

Podle závažnosti dělíme pneumonie na lehkou, středně těžkou a těžkou.

Dále rozeznáváme pneumonii nozokomiální, která vzniká při hospitalizaci delší jak 48 hodin, kdy pacient byl přijat s jiným onemocněním, například se zlomeninou krčku stehenní kosti. Do neinfekčních zánětů plic řadíme aspirační pneumonii po vdechnutí cizího tělesa, například potravy nebo žaludečního obsahu, alergeny, užívání imunosupresiv či kouření včetně pobytu v silně zakouřeném prostředí. [https://www.infekce.cz/Legislativa/Pneumonie%20DP170311.pdf], [2]

Komplikací pneumonie je respirační insuficience, pleurální výpotek či empyém (hnisavý výpotek v pleurální dutině). Smyslem léčebného postupu u empyému je úplné odstranění hnisu s uvolněním plíce a následným rozpětím plicního parenchymu. Proto je nutné zavést hrudní drén s hrudním sáním pod tlakem. [https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2005/07/09.pdf]

Význam vitaminu C pro lidský organismus je již dlouhou dobu prokázaným faktem.

Citrusy jsou sice skvělým zdrojem vitaminu C, nikoli však nejlepším. Bezkonkurenční jsou šípky, kdy obsah „céčka“ je až desetinásobný než u citronů. V černém rybízu vydrží vitamín C dlouho stabilní. Dále je také přítomen v růžičkové kapustě či brokolici. Hodně se ho nalézá v kiwi, pomerančích, květáku a překvapivě i v bramborách. Lidem, kteří užívají 200 až 250 mg vitaminu C denně, se lépe hojí operační rány a snižuje se krvácení z dásní. Současná doporučená denní dávka vitaminu C je okolo 80 až 100 mg denně. Vyšší množství je pak vhodné pro osoby, které jsou ve stresu, starší osoby, sportovce, těhotné a kojící ženy či kuřáky. Více je vitamínu C zapotřebí v době chřipkové epidemie.

Vysoké dávky v množství 1000 mg denně či více mohou však zpomalit střevní peristaltiku. Jsou také nevhodné pro jedince náchylné k tvorbě ledvinových kamenů. [https://www.cpzp.cz/clanek/4095-0-Vitamin-C-potrebujeme-nejen-pri-nachlazeni.html].

Se suplementy vitamínu C vždy odborně poradí pracovníci v lékárnách.