Akutní glomerulonefritis se rozvíjí do 4 týdnů po streptokokové infekci (angína, spála). Dále mohou být příčinou například stafylokoky, salmonely, EB virus či virus hepatitidy B. Prevencí je důsledná léčba těchto onemocnění antibiotiky. Příznakem jsou bolesti v zádech, hlavy, nauzea, zvracení, zvýšená tělesná teplota, únava, otoky zejména v obličeji, oligurie, hypertenze, anémie, která způsobuje dušnost. Diagnostika spočívá v odběrech moče, krve, výtěrů z krku, nosu, sonografie. Moč má hnědavé zbarvení z důvodu makroskopické hematurie, mírná proteinurie. Laboratorně stoupá kreatinin, draslík, sodík i močovina (urea). Jsou zvýšené zánětlivé parametry CRP (C-Reaktivní Protein), FW (sedimentace erytrocytů), v krevním obraze je leukocytóza. Je snížený albumin a pozitivní ASLO (antistreptolysinový titr). Souboru těchto příznaků a ukazatelů říkáme NEFRITICKÝ SYNDROM. Léčba spočívá v podání kortikoidů a antibiotik, tepelném komfortu, klidovém režimu, kontrole tělesné teploty (antipyretika), krevního tlaku (antihypertenziva), tělesné hmotnosti, otoků (diuretika) a dietním opatření. Otoky, vysoký krevní tlak a močení se obvykle normalizují do několika dnů po zahájení léčby. Ledviny se obvykle plně zhojí, zejména u mladých pacientů jsou trvalé následky velmi vzácné. Při podcenění příznaků, neléčení či nedoléčení může přejít zánět v chronickou formu.

Chronická glomerulonefritis. Příčinou může být přechod z akutní formy nebo IgA nefropatie (Bergerova choroba), diabetická nefropatie, Henoch–Schönleinova purpura a jiné. Zde se již objevuje tzv. NEFROTICKÝ SYNDROM, je to soubor příznaků v důsledku proteinurie. Riziko narůstá s délkou trvání onemocnění, vyvíjí se i několik let. Příznakem jsou otoky v obličeji i na dolních končetinách (okolo kotníků), hmotnostní přírůstek, únava, schvácenost, žízeň, ascites, napěněná moč, polyurie, oligurie až anurie. Diagnostika spočívá v laboratorním vyšetření krve, moče, sonografii, funkčním vyšetření, biopsii ledvin. Laboratorně se ukáže proteinurie, hyponatrémie (snížení sodíku v krvi), snížení celkové bílkoviny, hypoalbuminémie (snížení albuminu v krvi), hyperlipidémie. V závislosti na stádiu onemocnění je zvýšená urea, kreatinin, draslík, fosfor i zánětlivé markery (CRP, sedimentace, leukocytóza). Komplikace jsou infekce, žilní trombózy, poruchy metabolismu tuků, proteinová malnutrice. Léčba je příznaková (antihypertenziva, diuretika, imunosupresiva, renin), dietní opatření a regulace příjmu tekutin, antibiotika, antitrombotika. Podle příčin a stupně postižení následuje léčba hemodialýzou či transplantací ledviny.

Příčinou renální koliky jsou nejčastěji močové kameny (konkrementy). Kolika se vyskytuje nejčastěji mezi 40 až 60 lety věku. Vyšší výskyt urolitiázy (kameny v močových cestách) je u mužů. Příznakem je krutá bolest v zádech (nefralgie), která vyzařuje do břicha, podbřišku směrem k močovému měchýři, u mužů mnohdy až do varlat. Propagace bolesti je daná podle výšky překážky v močových cestách. Projevuje se polakisurií, nevolností, opoceností, zvracením, neklidem, zástavou odchodu plynů a stolice. Nemocným nevyhovuje klid na lůžku, upřednostňují pohyb. Je patrný motorický neklid. Laboratorně je přítomna krev v moči, při urosepsi se objevují horečky. Bolest je kolikovitá, kdy je velmi krutá bolest střídaná úlevou, bolest zmírňuje teplo. Kolikovitá bolest je způsobena silnými křečovitými stahy hladkých svalů ve stěnách orgánu, který se snaží překážku vytlačit. Diagnostika spočívá v sonografickém vyšetření. Po odeznění akutního stavu se pak dále provádí vylučovací urografie či počítačová tomografie (CT). Léčba spočívá v podání spasmolytik, analgetik, antiflogistik a v infuzní terapii. Následně se odstraňuje kámen, přes močový měchýř tak zvanou ureterorenoskopií (URS) nebo litotrypsí (rázovou vlnou), či je přistoupeno k operačnímu řešení (nefrektomie). Pokud má nemocný horečky, je anurický, prvořadé je zajištění derivace močových cest, obvykle založením perkutánní nefrostomie (vývodu). Prevence další ataky spočívá v dietním opatření podle typu kamene a v pitném režimu. [2]

Doporučení z hlediska výživy se u onemocnění akutní a chronické glomerulonefritis řídí kompromisem rovnováhy v příjmu energie, bílkovin, sodíku a tekutin. Pokud nastane špatný nutriční stav, je výživa doplněna o enterální výživu. Většinou se při dlouhodobém problému přistupuje k přípravě individuálních formulí s upraveným obsahem bílkovin a mikronutrinetů.

Dieta u akutní glomerulonefritis je uzpůsobena renální funkčnosti ledvin. Platí, že je nezbytné kontrolovat snížení příjmu bílkovin. Energetický deficit se vyrovnává sacharidovou dietou. Preventivní charakter před otoky a normalizací krevního tlaku má snížený příjem sodíku. Z nutričního hlediska je nutné při přípravě dietní stravy omezovat kuchyňskou sůl a potraviny na ni bohaté. Mezi podávané tekutiny lze zařadit pitnou či stolní vodu a slabý čaj. [5]

Dietní léčba při projevech nefritického syndromu má spíše preventivní charakter. Není nutné přísné omezení příjmu bílkovin, v případě otoků se provádí kontrola přívodu sodíku.

Cílem léčebné výživy je napomoci zpomalení rozvoj renální insuficience. Dietní opatření je řešeno sníženým přívodem bílkovin a omezením sodíku, podle stupně hypertenze a přítomných otoků. [4]

Přestože ztráty bílkovin močí jsou zpravidla vysoké, není prokázán protektivní účinek vysokoproteinové diety. Kompenzace bílkovin vede opět k proteinurii. Nízkobílkovinná dieta přispívá ke skryté proteinové malnutrici a následným komplikacím spojených s malnutricí. Na základě těchto poznatků je prokázán dietní účinek při normálním či lehce navýšeném příjmu bílkovin.

U pacientů, u kterých dochází k neadekvátnímu zadržování vody v těle, je nutné omezit příjem sodíku a tekutin. Dietní léčba hypercholesterolemie není nezbytně nutná. K úpravě lipidů ve stravě pacienta přistupujeme až při projevu chronických problémů, či při vzniku trombů, kdy následně primární dietu doplňujeme o edukaci o antikoagulační dietě. [4]

Léčebná terapie je upravena podle příčiny vzniku renální koliky. Jedná se nejčastěji o preventivní dietní opatření v nastavení zdravého životního stylu s úpravou jednotlivých výživových determinantů a základní edukaci o racionálním jídelníčku.

Základem diety zůstává dostatečný celodenní příjem vhodných tekutin, které mají vliv na denní diurézu a litogenní složení moči. Platí, že pacient by měl konzumovat ideálně pitnou či stolní vodu nebo slabé ovocné či bylinné čaje. Obezřetnost je nutné mít u minerálních vod. Jestliže netvoří základ celodenního pitného režimu pacienta, je možné zařadit slabě mineralizované vody.

Mezi nevhodné nápoje řadíme silně mineralizované minerální vody s vysokým podílem sodíku a vápníku. Dále je nutné vyřadit veškeré nápoje obsahující kofein (energetické nápoje, káva, kolové limonády,…), tein (černý čaj) a alkohol (pivo, víno, tvrdý alkohol).

Mezi specifická dietní opatření podle diagnózy zařazujeme:

Urátové kameny jsou specifické pro pacienty s onemocněním DNA (zvýšená hladina kyseliny močové v krvi). Při tomto onemocnění doporučujeme dodržování diety při dně s důrazem na redukci hmotnosti, dostatečný pohyb a vhodný pitný režim. [5]

Zcela vyloučit vápník ze stravy je nevhodné. U dospělé populace se doporučuje konzumovat optimální doporučené (referenční) dávky nejlépe za pomoci kvalitních mléčných výrobků. Při opakujících se problémech je přistoupeno k farmakologické léčbě. Léky sníží vápník v moči, ale nutrient si zachová pozitivní účinek na kosterní systém. Doporučuje se rovněž snížit příjem sodíku a dodržovat dostatečný příjem tekutin. [4]

Kameny vznikají na základě poruchy metabolismu šťavelanu vápenatého. Dietní opatření spočívá v regulaci příjmu oxalátů (šťavelanů) z potravin. Omezujeme množství zkonzumovaného špenátu, kakaa, luštěnin, červené řepy, máty, reveně či černého čaje. [5]