Každý chemický prvek má svůj jednoduchý název a značku (symbol). Názvy prvků v českém jazyce můžeme rozdělit do tří skupin:

Značky chemických prvků jsou uvedeny v periodické tabulce prvků a jsou odvozeny od mezinárodních názvů prvků. Používá se vždy první nebo první a druhé písmeno odborného názvu. První písmeno je vždy velké, druhé malé. [9]

V rámci názvosloví chemických sloučenin (tzv. nomenklatury) využíváme chemické názvy a chemické vzorce. Názvosloví je specifické pro jednotlivé skupiny sloučenin.

Chemické vzorce se skládají ze značek prvků, indexů a dalších pomocných znaků, jako jsou např. pomlčky, závorky apod. Existují různé typy vzorců:

Při zapisování chemického vzorce je nutné zjistit poměr počtu atomů obou prvků. Ten získáme z hodnot oxidačních čísel. Hodnotu oxidačního čísla, bez ohledu na jeho znaménko, zapíšeme arabskou číslicí křížem dolů k druhému atomu jako index. Pokud jsou oba indexy dělitelné stejným číslem, tak vydělíme. Index 1 se tradičně nezapisuje. [3]

Názvy dvouprvkových (binárních) sloučenin jsou tvořeny podstatným a přídavným jménem. Podstatné jméno udává druh sloučeniny, ve vzorci jej píšeme vpravo a má záporné oxidační číslo. Typickou koncovkou je zde – id. Typy sloučenin a jejich anionty jsou uvedeny v tabulce 2. [3]

Mezi dvouprvkové sloučeniny řadíme také bezkyslíkaté kyseliny. Jejich názvy začínají slovem kyselina a dále jsou tvořeny názvem původní sloučeniny a koncovkou – ová, např. HI = kyselina jodovodíková, původní sloučenina je zde jodovodík. [3]

Mezi základní víceprvkové sloučeniny můžeme zařadit hydroxidy, kyslíkaté kyseliny a jejich soli, komplexní sloučeniny. Názvosloví hydroxidů je velmi jednoduché, vychází ze stejných pravidel jako u binárních sloučenin s tím rozdílem, že anion hydroxidový obsahuje dva prvky (OH^-1). Pokud je tato skupina ve sloučenině více než jednou, je potřeba dát ji celou do závorky. Názvy kyslíkatých kyselin („oxokyselin“) začínají podstatným jménem kyselina a následuje přídavné jméno tvořené ze základu názvu přítomného prvku a zakončením podle jeho oxidačního čísla. Každá kyslíkatá kyselina má ve vzorci první prvek vodík a poslední kyslík. Pokud je od jednoho prvku v určitém oxidačním čísle možno vytvořit více kyselin s různými počty vodíků, přidává se před název slovo „hydrogen“ a před něj ještě počet vodíků (např. kyselina trihydrogenfosforečná). Trochu složitější situace nastává u tzv. dikyselin, které jsou tvořeny ze dvou molekul oxokyseliny za současného odštěpení jedné molekuly vody. Další zvláštní skupinou jsou tzv. thiokyseliny. V jejich molekule je kyslík nahrazen sulfidickou sírou. [8]

Soli kyslíkatých kyselin jsou odvozené od kyselin tak, že se nahrazují vodíkové kationty v molekule jiným prvkem, převážně kovem. Podstatné jméno v názvu soli je odvozeno od názvu kyseliny, pouze se mění koncovka na – an. Přídavné jméno je tvořeno standardně, podle prvku a jeho oxidačního čísla. Vzorce se sestavují obdobně jako u binárních sloučenin. Existují také hydrogensoli, v jejichž molekule došlo k odštěpení pouze jednoho vodíku z několika zde přítomných. Podobně jsou odvozené také dihydrogensoli atd. Je potřeba zmínit také podvojné soli, ve kterých jsou dva různé kationty. V názvu pojmenováváme v pořadí podle zvyšujícího se oxidačního čísla, případně podle abecedy, pokud jsou oxidační čísla stejná. Dalším typem sloučenin jsou hydráty solí, ve kterých je krystalicky vázána voda. V názvu uvedeme počet molekul vody, slovo „hydrát“ a pokračujeme názvem soli. Na konec vzorce napíšeme . x H₂O, kde x je počet molekul vody. [3]

Názvy kationtů jsou složené z podstatného jména kation a z přídavného jména, které je tvořeno z názvu prvku a koncovky vycházející z oxidačního čísla, např. kation sodný. Anionty se pojmenovávají podstatným jménem anion a přídavným jménem. Přídavné jméno je odvozeno od skupiny a má koncovku – idový, případně – anový u aniontů odvozených od oxokyselin. Jako příklady mohou být uvedeny anion chloridový odvozený od kyseliny chlorovodíkové a anion dusičnanový odvozený od kyseliny dusičné. [9]

Koordinační, neboli komplexní sloučeniny se skládají z centrálního atomu a ligandů. Tyto skupiny jsou k sobě navázány zvláštním typem vazby, a to koordinačně-kovalentní (viz kapitola 2.2.2). Koordinační sloučeniny se vyznačují vyšší vazností centrálního atomu, než je jeho oxidační číslo. Komplexní sloučenina může obsahovat buď komplexní kation nebo anion, případně oboje nebo může být elektroneutrální molekulou. Vzorce komplexních sloučenin se píší do hranatých (Wernerových) závorek. Názvy jsou jednoslovné a skládají se z názvů ligandů a poté centrálního atomu. Počet ligandů se udává pomocí číslovkových předpon. [8]

Ligandy mají své specifické názvy. Příklady nejběžnějších jsou uvedeny v tabulce 3. Centrální atom se pojmenovává pomocí druhu prvku a jeho oxidačního čísla. Další charakteristikou centrálního atomu je tzv. koordinační číslo, které odpovídá počtu kovalentních vazeb, kterými se centrální atom váže s ligandy. [8]