Léková závislost je nežádoucí účinek, který se vyvíjí především po opakovaném užívání některých látek ovlivňujících CNS.

Látka má psychotropní účinek, tj. ovlivňuje určitým způsobem naše prožívání okolní reality, mění naše „vnitřní“ naladění – prostě působí na psychiku, může vyvolat závislost – má tedy něco, co se z nedostatku vhodnějšího pojmenování označuje jako »potenciál závislosti«.

Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období abstinence vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedince, u nichž se závislost nevyskytuje.

Pro závislost na psychotropních látkách je charakteristický vznik tolerance a psychické, popřípadě fyzické závislosti. Tolerance (návyk) vede při užívání návykové látky (po individuálně dlouhou dobu) ke snižování jejího účinku a k nutnosti zvyšovat dávku za účelem dosažení optimálního účinku. Psychická závislost je nutkavá touha po opakování příjemných pocitů či prožitků spojených s užitím psychotropní látky.

Fyzická (somatická) závislost znamená, že po vynechání návykové látky, po snížení její dávky anebo snížení její účinnosti při rozvoji tolerance se projevují rozličné fyzické symptomy, které spolu s psychickými projevy vytvářejí klinický obraz tzv. abstinenčního (odvykacího) syndromu.

Abúzus je zneužívání, v daném kontextu nadměrné užívání, příliš mnoho, často a také jejich užívání v nevhodnou dobu (práce, těhotenství). Může jít o stav jednorázový, málo častý, či trvalý, pravidelný. Ovlivňuje psychický, fyzický stav a přechází pak v závislost. Je to takový stav po užívání drog, který nepříznivě ovlivňuje fyzický a duševní vývoj člověka [2].