Z farmakologického hlediska je imunitní systém nesmírně důležitý, odpovídá nejen za vznik alergických reakcí tj. jednoho z typů nežádoucích účinků léčiv, ale je i místem působení významných skupin farmak imunosupresiv a imunomodulancií.

Četné účinné a tělu cizí látky mohou vyvolat alergické reakce, ačkoli nejsou bílkovinného charakteru. Účinná anebo tělu cizí látka funguje v takovém případě jako hapten, který se naváže na molekulu bílkoviny tělu vlastní a vytváří plný antigen. Někdy jako hapten působí metabolit léčiva.

Alergické reakce mohou vyvolat i pomocné látky (rozpouštědla, stabilizační přísady, konzervancia). Příčinou alergické reakce mohou být také znečištěniny, které při výrobě nebyly odstraněny (např. v penicilinu, inzulinu). Senzibilizace může vzniknout po podání kteroukoliv přívodní cestou. U četných látek je senzibilizace obzvlášť snadná po podání na kůži nebo sliznice.

Intenzita alergické reakce bývá při parenterálním přívodu látky podstatně vyšší než při perorálním podání. Těžký a případně smrtící anafylaktický šok se naštěstí vyskytne vzácně. Alergické reakce je třeba odlišit od toxických účinků léčiv. Toxické reakce a jejich intenzita jsou závislé na podané dávce farmaka, zatímco u alergické reakce tento těsný vztah mezi aplikovanou dávkou a intenzitou alergické reakce nenacházíme. Intenzita alergické reakce je závislá na imunologických faktorech a alergenu, který celou reakci pouze spouští. U toxických reakcí je dobrá korelace mezi chemickou strukturou a účinkem, u alergické reakce interakce mezi antigenem a protilátkou není závislá na chemické struktuře antigenu, který alergickou reakci vyvolal. U lékové alergie může být imunologický podklad prokázán přítomností cirkulujících protilátek v séru nebo změněnou imunologickou odpovědí tkáně. Vytvořené protilátky jsou specifické proti senzitizujícímu antigenu a jemu chemicky blízkým látkám. Toxické účinky jsou závislé na chemické struktuře intoxikující látky.

Léková alergie je nežádoucí reakcí organismu na látku, která se vyvíjí po jejím opakovaném podávání, resp. i po podávání látek podobné chemické struktury. Ke vzniku alergické reakce je tedy nutná předchozí expozice po dobu cca 7-14 dní, případně vzniká ihned. Během této doby si organismus vytvoří specifické protilátky. Při dalším setkání s farmakem dochází k interakci mezi antigenem a protilátkou a výsledkem je typická alergická reakce.

Alergické reakce se však mohou vyskytnout i na látky podávané poprvé, ale se kterými se organismus setkal jiným způsobem (např. alergie na penicilin u pacientů s plísňovými onemocněními). Projevy alergie jsou různorodé, mohou postihnout řadu orgánů. Nejčastější jsou kožní alergické projevy.

Platí, že různé látky mohou vyvolat přednostně určitý typ alergické odpovědi a často použitá látka určuje i stupeň závažnosti alergické reakce. Např.: sulfonamidy vyvolávají většinou dermatitidy, penicilin kopřivku, generalizované svědění atd. [7].

Rozeznáváme 4 formy alergických reakcí:

Na prvním místě je nutná prevence vzniku dalších lékových alergií. Některé přípravky alergizují více než jiné a snahou je, pokud je to možné, používat látky s menším rizikem alergie (např. podáváním menších molekul místo proteinů a polypeptidů). Existují i látky, které se vyznačují velmi intenzivní schopností alergizace, např. penicilin, u kterého je velké riziko anafylaktické reakce. Protože alergické reakce mohou mít někdy velmi bouřlivý průběh, je třeba se v anamnéze detailně informovat o tom, zda se u pacienta alergická reakce objevila v průběhu předchozí léčby, resp. zda je pacient alergický na jiné látky. V těchto případech se velmi pečlivě zvažuje, které léčivo se může u daného jedince použít.

Látky, které mají schopnost ovlivňovat alergické reakce, ovlivňují několik míst na řetězci imunologických pochodů: