Důležitost farmakokinetiky v péči o pacienta spočívá ve zlepšení účinnosti léčby, jehož může být dosaženo tím, že budou brány v úvahu a dodržovány principy farmakokinetiky při stanovení modifikované dávky léčiva.

Různé fyziologické a patofyziologické proměnné veličiny mění farmakokinetické parametry a nutí k úpravě dávek u individuálních pacientů.

Mezi tři nejdůležitější farmakokinetické parametry patří:

Kinetika prvého řádu – za určitou časovou jednotku se vyloučí stejné množství látky aktuálně přítomné v organismu. Snadno zjistitelný parametr t_1/2 → časový interval, za který klesá plazmatická koncentrace látky (a tedy i její přítomné množství) vždy na polovinu předchozí koncentrace. Z hodnoty t_1/2 lze vypočítat eliminační konstantu k e= 0,693/t_1/2 [2].

Rychlost eliminace látky je závislá na eliminační konstantě, která udává množství vyloučené látky z aktuálně přítomného množství látky v organismu. Má rozměr x/min, x/hod, např. 0,01/min, což ukazuje na vyloučení 1 % aktuálně přítomné látky za minutu [2].

Při eliminaci látek kinetikou nultého řádu (dosti vzácný případ), např. vylučování etanolu, je vyloučeno vždy konstantní množství látky, takže její koncentrace v plazmě klesá lineárně.

Clearance je konstantní, pokud je léčivo eliminováno kinetikou prvního řádu. Takto je eliminována většina terapeuticky používaných léčiv. Clearance je proměnlivá veličina, když je léčivo eliminováno kinetikou nultého řádu [2].

Distribuční objem

V podstatě bychom mohli říci, že je to fiktivní objem tekutiny nutný k tomu, aby účinná látka byla v celém těle ve stejné koncentraci, jaká byla naměřena v krevní plazmě. Velké hodnoty distribučního objemu tak svědčí pro distribuci látky do intracelulárního prostoru [4]. Mnoho léčiv má distribuční objem mnohem větší, než jsou skutečné objemy tělesných tekutých kompartmentů. Např. objem digoxinu u 70 kg jedince, je V_d digoxinu u 70 kg jedince, je 700 l, což je mnohem větší objem, než činí u tohoto jedince objem celkové tělesné vody. Je to způsobeno tím, že digoxin je hydrofóbní látka, je distribuován odlišně do tukové tkáně, do svalů a k receptorům, v plazmě zůstává velmi malé množství [2].

U léčiv, která jsou silně vázána na plazmatický protein a nejsou vázána na tkáňové komponenty, se bude distribuční objem teoreticky blížit objemu plazmy.

Distribuční objem závisí:

Je nutné rozlišit: rychlost, rozsah absorpce a množství léčiva, které dosáhne systémové cirkulace.

Množství léčiva, které dosáhne systémové cirkulace, může být vyjádřeno jako frakce dávky (F) → biologická dostupnost (bioavailability). Biologická dostupnost beroucí v úvahu jak absorpci, tak lokální metabolickou degradaci, není jedinou charakteristikou pro lékový preparát, mění ji rozdíly v enzymové aktivitě střevní stěny nebo jater, žaludeční pH, střevní motilita.

U farmakokinetických modelů je plocha pod křivkou plazmatických koncentrací křivkou v závislosti na čase (AUC) přímo úměrná celkovému množství léčiva obsaženého v plazmatickém kompartmentu. Srovnání AUC po p.o. a i.v. aplikaci může být použito k určení biologické dostupnosti p.o. aplikovaného léčiva. Neúplná absorpce léčiva nebo rozklad při prvním průchodu játry dříve, než léčivo dosáhne plazmatického kompartmentu, budou znamenat, že AUC po p.o. aplikaci bude nižší než po aplikaci i.v., u níž uvedené děje nejsou ovlivněny rychlostí absorpce [2].

U mnoha onemocnění je farmakoterapie úspěšná pouze tehdy, jestliže se koncentrace léčiva v krvi udržuje na dostatečné stabilní výši. Od pacienta se vyžaduje pravidelné užívání léčiva a takové dávkování, které nedovolí pokles pod terapeutickou koncentraci. U většiny klinických situací se léčiva aplikují ve formě opakovaných dávek, popř. jako kontinuální infúze, aby byla udržena ustálená koncentrace léčiva v plazmě v rozsahu daném terapeutickým rozmezím → intenzivní péče. Při perorálním podání se rozdělí celková denní dávka na několik jednotlivých (2-4) a následně plazmatická koncentrace léčiva mírně kolísá. Rozsah kolísání se může zmenšit, jestliže se podá retardovaná LF, z níž je léčivo uvolňováno pomaleji [2].

V některých případech je dlouhodobé udržování konstantní plazmatické koncentrace nežádoucí. Urychluje se ztráta účinnosti – rozvoj tolerance, návyku. Primárním cílem je výpočet vhodné udržovací dávky. Pro získání cílové hodnoty musí být rychlost podávání léčiva stejná jako rychlost jeho vylučování. Není vhodné kolísání koncentrací léčiva mezi jednotlivými dávkami. Pokud je léčivo relativně netoxické, pak mohou být snadněji tolerovány i koncentrace vyšší, než terapeutické. Dávkovací interval pak může být delší než poločas léčiva. Např. penicilin G má eliminační poločas menší než 1 hod, je proto podáván ve velmi vysokých dávkách, každých 6 hodin [2].

Pro některá léčiva s úzkým terapeutickým rozmezím (např. digoxin) je důležité určit maximální a minimální koncentrace, kterých by mělo být dosaženo při určitém dávkovacím intervalu. Někdy je nutné, aby se jednou dávkou popř. sérií dávek docílilo cílové koncentrace již na začátku terapie.

Výpočet a zavedení nárazové dávky mohou být vhodné tehdy, je-li doba potřebná k dosažení ustálené koncentrace při aplikaci léčiva konstantní rychlostí příliš dlouhá s ohledem na účel léčby.