Kapitola14
Smyslové orgány
14.1
Zrakové ústrojí – organum visus
Světlo je elektromagnetické vlnění, jehož barvu a intenzitu vnímáme receptory uloženými na sítnici oka. Korový analyzátor zraku je uložen v týlním laloku.
+
137. Struktura oční koule
Obr. 137. Struktura oční koule
oční koule – bulbus oculi
    • uložena v dutině očnice, předozadní průměr asi 2,5 cm
    • spočívá na tukovém polštáři (zabraňuje poškození oka při nárazech na kostěný podklad očnice, vchod do očnice uzavírají víčka)
    • stěnu oka tvoří tři obaly – zevní vazivová vrstva bělima, střední vrstva cévnatka, vnitřní vrstva sítnice a receptory
    • vnitřní prostory vyplňuje komorová voda a sklivec
bělima – sclera
    • silná vazivová blána, tvoří pevný obal bulbu
    • v předním úseku přechází do průhledné rohovky
rohovka – cornea
    • složena z tenkých vazivových vláken hustě na sebe přiložených
    • tvarem se rohovka podobá hodinovému sklíčku
    • je nejcitlivější tkání → korneální reflex (mrknutí)
cévnatka – choroidea
    • velmi bohatá na cévy – výživa tyčinek a čípků
    • jsou zde buňky obsahující hnědý pigment (zabraňuje rozptylu světelných paprsků uvnitř oka)
    • vpředu vybíhá v řasnaté tělísko (corpus ciliare), volně visící mezi bělimou a rohovkou
    • podkladem řasnatého tělíska je drobný hladký sval → připojuje se na pouzdro čočky → smrštěním nebo uvolněním svalu se mění lomivost čočky → čočka se vyklene nebo oploští
duhovka – iris
    • kruhový terčík uložený před čočkou
    • uprostřed duhovky je otvor – zornice (pupila)
    • hladká svalovina v duhovce vytváří dva svaly; kruhový sval zužuje zornici = mióza → omezuje vstup světla; nebo vyvolají rozšíření zornice = mydriáza → umožňuje vstup světla
    • barva duhovky je podmíněna množstvím a typem pigmentu (melaninu) uloženého v melanocytech
čočka
    • zavěšena na vláknech řasnatého tělíska
    • složena z tuhé, rosolovité, průhledné hmoty (katarakta – šedý zákal = stařecké zakalení čočky)
    • na povrchu je jemné vazivové pouzdro, do kterého se upínají vlákna řasnatého tělíska
    • je velmi pružná (uvolnění tahu vláken řasnatého tělíska → čočka se vyklene a naopak = akomodace čočky) → umožňuje vidět ostře blízké i vzdálené předměty
sítnice – retina
    • pouze zde jsou uloženy receptory schopné reagovat na světelné záření
    • skládá se z řady buněčných vrstev; nejdůležitější vrstvu tvoří tyčinky a čípky (receptory pro vnímání světla a barvy)
    • receptory světla – tyčinky (je jich více než čípků)
    • receptory barevného vidění – čípky
    • v sítnici začínají vlákna zrakového nervu → přivádí světelné podněty do mozku (jediná část CNS, kterou lze přímo vyšetřit, vidět)
žlutá skvrna sítnice
    • místo nejostřejšího vidění, jsou zde pouze čípky
    • leží cca 5 mm zevně od výstupu zrakového nervu z očního bulbu
slepá skvrna sítnice
    • papila, ze které vystupují vlákna zrakového nervu sbíhající se z různých úseků sítnice
    • nejsou zde žádné tyčinky ani čípky – proto slepou skvrnou sítnice
oční komory
    • přední komora – štěrbinovitý prostor mezi rohovkou a duhovkou
    • zadní komora – mezi duhovkou a čočkou
    • v komorách cirkuluje komorová voda tvořící se z krevní plasmy
    • nitrooční tlak = rovnováha mezi tvorbou a odtokem nitrooční tekutiny, optimální nitrooční tlak je 10 – 20 mm Hg (změny nitroočního tlaku signalizují poruchy ve vnitřních strukturách oka, ovlivňují optický systém oka; ↑ nitrooční tlak → podíl na vzniku glaukomu (zelený zákal) → atrofie zrakového nervu
sklivec
    • huspeninová průhledná hmota vyplňující většinu vnitřního prostoru oční koule mimo přední a zadní komoru
obraz na sítnici
    • rohovka, čočka, komorová voda a sklivec jsou prostředí, kudy procházejí světelné paprsky → lomí se tak, aby obraz vznikal přesně na sítnici (rohovka, komorová voda a sklivec sice lámou všechny světelné paprsky přicházející do oka – nemohou však za normálních okolností měnit poloměr zakřivení = optickou lomivost – jejich zakřivení je stálé a je dáno tvarem oka; jedině čočka má schopnost akomodace – změnu zakřivení a tím i lomivosti)
krátkozrakost – myopia
    • porucha, při níž se vzdálené předměty zobrazují před sítnicí
    • blízké předměty vidíme ostře – vzdálené předměty mají rozmazané obrysy
    • korekce rozptylnými čočkami
dalekozrakost – hypermetropie
    • vzdálené předměty se zobrazují za sítnici
    • blízké předměty vidíme neostře
    • vada se koriguje spojnými čočkami
+
138. Dioptrické poměry oka
Obr. 138. Dioptrické poměry oka
zornicový reflex
    • schopnost zornice reagovat na intenzitu světla
    • chrání sítnici před intenzivním světlem, umožňuje zvyšovat množství světla vstupujícího do oka při setmění (součást neurologického vyšetření - mióza, mydriáza, izokorie, anizokorie = asymetrická šíře zornic, konvergence, divergence)
dráždění receptorů
    • v receptorech dochází k přeměně elektromagnetické energie (světla) na nervové vzruchy
    • v mozkové kůře jsou vzruchy přeloženy do zrakových vjemů
    • jednou ze složek zrakových pigmentů je vitamin A – jeho nedostatek se projevuje poruchami viděním za šera, kdy jsou na sítnici oka kladeny největší nároky
    • barevné vidění – vjem barev se vyvolá smísením červené, modré a zelené složky světla
    • prostorové vidění umožňuje spojení obrazů vytvořených na sítnici pravého a levého oka - tyto obrazy jsou stejné, avšak nepatrně prostorově posunuté – teprve v mozkové kůře se skládají v jeden výsledný prostorový obraz
    • podmínkou prostorového vidění je pohled oběma očima, zobrazení předmětu na sítnici (i při pohybu očí i hlavy)
okohybné svaly
    • zajišťují postavení a pohyb očních bulbů
    • čtyři přímé – horní, dolní, vnitřní, zevní
    • dva šikmé – horní, dolní
    • pohyby oční koule – abdukce, addukce, elevace, deprese, intorze (rotace horního okraje oka nazálně), extorze (rotace horního okraje oka temporálně, divergence (rozbíhání), konvergence (sbíhání)
    • šilhání (strabismus) – rozbíhání nebo sbíhání očních os důsledkem odchylných pohybů okohybných svalů (sval je delší nebo kratší); důsledkem strabismu je porucha prostorového vidění a dvojité vidění
přídatné orgány oka
    • zabezpečují činnost oka
    • mechanicky a chemicky chrání oko před poškozením
    • víčka (palpebrae) – hraničují oční štěrbinu a uzavírají očnici, podkladem horního i dolního víčka je vazivová ploténka, na kterou se upínají snopce kruhového očního svalu; vnější povrch je kryt jemnou kůží, při okrajích přechází do spojivky; v okrajích víček vyrůstají řasy (chrání oko), v blízkosti řas ústí mazové žlázky → chrání kůži před slzami
    • spojivka (conjuctiva) – blanka přecházející z vnitřní plochy očních víček na přední povrch bělimy
    • slzná žláza (glandula lacrimalis) – zajišťuje chemickou ochranu a omývání předních úseků oční koule, je uložena při zevním a horním okraji očnice; slzy vytékají drobnými vývody nad spojivkou horního víčka, mrkáním jsou roztírány po bělimě a rohovce – přední část oka je tak zvlhčována a čištěna; slzy odtékají do slzného váčku - leží pod kůží vnitřního očního koutku; z váčku vychází kanálek → odvádí slzy do nosní dutiny; slzy mají slabý antibakteriální účinek