Anatomie a fyziologie

Kapitola7

Lymfatický systém

Lymfatický systém tvoří jednosměrný systém v proudu lymfy, kterou odvádí do cévního systému – žilní krve. Podílí se na obranyschopnosti organismu (součást imunitního systému) – je místem pro tvorbu, dozrávání a diferenciaci lymfocytů. Ttransportuje lipidy z trávicího systému do těla (vstřebávání v tenkém střevě – chylomikrony). První imunitní bariéra je v dýchacích cestách, trávicím ústrojí, kůži a dalších orgánech:

- opouzdřená lymfatická tkáň je seskupena do tzv. Waldeyerova mízního okruhu = tonsilla pharyngealis (nosní mandle), tonsilla lingualis (jazyková mandle), tonsilla palatina (mandle patrová), tonsilla tubaria (při vyústění Eustachovy trubice)

- buňky ve formě mízních uzlíků ve stěně dutých orgánů nebo volně rozptýlené ve slizničním povrchu (slizniční imunitní systém)

lymfatický systém tvoří

lymfatická tkáň

- primární orgány (centrální) – thymus (brzlík), kostní dřeň

- sekundární orgány (periferní) – lien (slezina), tonsillae (mandle), nodi lymphoidei (mízní uzliny) a specializované oblasti v dýchacích cestách a trávicím traktu

lymfatické cévy

brzlík (thymus)

lymfoepitelový orgán, uložen v přední části horního mediastina

tvaru pyramidy, skládá se ze dvou laloků (pravý a levý), délky asi 10 – 13 cm, šířky 6 – 8 cm, tloušťky asi 4 cm, váha 120 – 160g v závislosti na pohlaví

svojí bazí se dotýká perikardu, vpředu sterna, vzadu aorty a brachiocefalických žil

je pokrytý vazivovým pouzdrem, které uvnitř rozděluje thymus na lalůčky (lobuli)

lalůčky se skládají z kůry a dřeně s obsahem sítě epitelových buněk a lymfocytů

thymus je zcela vyvinutý a funkční při narození, v období puberty involuje (nahrazen tukovou tkání a vazivem), jeho funkci přebírají zejména lymfatické uzliny

funkce thymu

- regulace tvorby, dozrávání a diferenciace T-lymfocytů

- je stěžejním orgánem pro toleranci těla vůči vlastním antigenům

- ovlivňuje ostatní orgány imunitního systému

slezina (lien)

uložena intraperitoneálně v levém hypochondriu (nahoře s dotekem k bránici, konkávní stranou k ocasu pankreatu, dolní pól k levému ohbí tlustého střeva), u zdravého člověka nehmatná

hmotnost v průměru 120 – 160 g, délka asi 12 cm, šířka 7 cm, tloušťka 4 cm

na povrchu kryta peritoneem, pod ním vazivovým pouzdrem → vybíhá dovnitř sleziny → vytváří septa, mezi nimi lze rozlišit červenou a bílou pulpu

- červená pulpa – obsahuje erytrocyty, leukocyty, makrofágy, venózní sinusoidy

- bílá pulpa – nahromadění lymfatické tkáně

hilus sleziny – arteria et vena lienalis

funkce sleziny

- filtrace krve, specifická imunitní reakce (přítomností T a B-lymfocytů)

- přítomné makrofágy fagocytují bakterie, viry, cizorodé látky

- rozpad erytrocytů (železo je využito pro opětovnou erytropoézu)

- v embryonálním období se zde tvoří krvinky

Obr. 68. Slezina v dutině břišní

Obr. 69. Slezina

Obr. 70. Slezina na řezu

lymfatické uzliny (nodi lymphatici)

opouzdřený shluk lymfoidní tkáně, velikosti asi 1 – 25 mm, na povrchu kryta vazivovým pouzdrem

kůra uzliny (cortex) – obsahuje B-lymfocyty

parakortikální zóna s T-lymfocyty

dřeň – nachází se zde B-lymfocyty, přítomné jsou i makrofágy (četnější než v kůře), plazmatické buňky a v malém množství granulocyty

hilus uzliny – nachází se zde nervy, cévy a eferentní lymfatická céva

funkce uzlin

- filtrace lymfy → obranyschopnost → vychytávání antigenů → aktivace B-lymfocytů → transformace v plazmocyty / plazmatické buňky → produkce imunoglobulinů (Ig)

- vyskytují se zde paměťové buňky (pokud se organismus již dříve s antigenem setkal, reakce na antigen je pohotovější)

- přítomné T-lymfocyty netvoří protilátky, „útočí přímo“

Obr. 71. Lymfatická uzlina – schéma

lokalizace mízních uzlin

- regionální mízní uzliny – skupina uzlin sbírající lymfu z určité krajiny, regionu; jsou přístupné pohmatu (velikost, konzistence, bolestivost, případně další doprovodné symptomy v závislosti na příčině a lokalizaci)

- uzliny v orgánových hilech, slizniční oblasti – pohmatu nepřístupné

- sentinelová uzlina (strážní uzlina) – první spádová uzlina orgánu, která je s největší pravděpodobností jako první postižena metastatickým nádorem; vyskytují se konstantně

Obr. 72. Regionální lymfatické uzliny

lymfatické cévy

zahrnují:

- lymfatické kapiláry – začínají slepě v mezibuněčném prostoru, následně anastomozují a vytvářejí síť; jsou tvořeny jednou vrstvou endotelových buněk

- sběrné lymfatické cévy – kolektory – stavba podobná žilní stěně včetně chlopní (lymfatické jsou tenčí)

- lymfatické kmeny – ductus thoracicus a ductus lymphaticus dexter → lymfa je jimi odvedena do soutoku v. jugularis a v.subclavia (→ vena brachiocephalica → vena cava superior)

- lymfatické cévy nejsou přítomné např. v avaskulárních strukturách (nehty, vlasy, epidermis, některé chrupavky, rohovka, sklivec, čočka, uvnitř jaterního lalůčku apod.)

lymfa

čirá až nažloutlá tekutina, podobná krevní plazmě, avšak s nižší koncentrací bílkovin oproti krevní plazmě

vzniká z tkáňového moku

množství kolující lymfy je asi 1l, denně se jí vytvoří 2 – 2,5 l

chylus – je mléčně zkalená lymfa z oblasti tenkého střeva (obsahuje vstřebané tuky včetně vitaminů rozpustných v tucích)

činitelé pro tvorbu lymfy:

- tlak krve při tepenném konci kapilár

- propustnost kapilárních stěn

- množství bílkovin v tkáňovém moku, lymfě a krvi (onkotický tlak bílkovin)

činitelé pro proudění lymfy:

- kontrakce stěn lymfatických duktů – nejvýznamnější pro proudění

- pohyb svalové soustavy

- přítomnost chlopní – usměrňují tok lymfy

- negativní nitrohrudní tlak při vdechu

- nasávací efekt rychlého proudu v žílách

- pulzace artérií

blok v odtoku lymfy (nádor) → lymfedém → pokud je dlouhotrvající → zmnožení vaziva v mezibuněčném prostoru → otok je tuhý = elefantiáza

lymfatické kmeny

Obr. 73. Lymfatické kmeny

Obr. 74. Povodí lymfatických kmenů