6.2
Funkce rodiny, výchovné styly
Napříč generacemi a staletími rodina plynule procházela změnami. Mění se formy uspořádání, základní charakteristiky a funkce, které rodina plní. Požadavky a nároky na rodinu se stále zvyšují, současná doba posílila význam rodiny jako útočiště před veřejným světem. Pokud má rodina plnit svou funkci, musí být stabilizovaná a na to mají vliv vnější a vnitřní vztahy rodiny (zaměstnanost žen, vztahy mezi partnery, pocit odpovědnosti vůči dětem apod.). Pokud rodina tyto funkce neplní, ohrožuje jednotlivé členy, vztahy mezi nimi a může působit vážné dopady na její fungování. Mezi základní funkce rodiny patří:
  • Biologicko-reprodukční – uspokojení biologických, sexuálních potřeb a také uspokojení potřeby pokračování rodové linie má vliv nejenom pro jedince, ale i pro společnost jako celek, zabezpečuje rozvoj společnosti a společnost se angažuje prostřednictvím populační politiky.
  • Sociálně-ekonomická – členové rodiny se zapojují do výrobní i nevýrobní sféry v rámci povolání, rodina je významný spotřebitel, bez něhož by se trh neobešel, tak se rodina stává důležitým prvkem rozvoje ekonomiky.
  • Ochranná – předpokládá se zde účast rodiny a přebírání zodpovědnosti za vlastní členy, např. pomoc nemocnému členu rodiny, je klíčová v zabezpečení životních potřeb členů rodiny. Stát plní pomáhající funkci (školky, domovy pro seniory apod.).
  • Socializačně výchovná – v rámci socializačního procesu dítě přijímá již od narození širokou škálu informací, které zpracovává. Rodina není jedinou institucí, která se podílí na formování člověka, jsou tu i školská zařízení, masová média apod.
  • Emocionální – tvoří citové zázemí, pocit bezpečí, lásky, jistoty, důvěry, pomoci, podpory. Je to typická funkce, která provází život v rodině, často je plněna s obtížemi.
Rodina by měla skloubit jednotlivé funkce v souladu. Pokud tyto funkce nejsou plněny, můžeme hovořit o poruchách funkce rodiny. Zvyšující se nároky, životní tempo, společenská, politická a ekonomická situace staví před rodinu nové úkoly, které často rodina nezvládá, není na ně připravena. Z hlediska plnění či neplnění funkce rozlišujeme rodiny:
  • Funkční – zajišťují dobrý vývoj dítěte a jeho prospěch, v běžné populaci se vyskytuje až 85% funkčních rodin.
  • Problémové – rodiny, v nichž se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí. Neohrožují však vážněji rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina je schopna problémy řešit vlastními silami či případnou pomocí zvenčí. V běžné populaci se vyskytuje okolo 12 – 13% problémových rodin.
  • Dysfunkční – zde se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a zvláště vývoj a prospěch dítěte. Rodina situaci nezvládá řešit sama, je nutné realizovat opatření z okolí, je potřeba sanace rodiny, jedná se o zhruba 2% rodin.
  • Afunkční – porucha je tak velkého rázu, že rodina přestává plnit svůj základní úkol a dítěti závažným způsobem škodí, nebo je dokonce ohrožuje v samotné existenci. Sanace takové rodiny je bezpředmětná a zbytečná, jedná se o cca 0,5% rodin.
V souvislosti s funkcemi rodiny se ujal pojem sociální děloha. Metafora sociální dělohy vznikla přirovnáním biologické funkce dělohy a vývoje plodu v ní od početí do narození ke změnám v rodině od narození dítěte do jeho osamostatnění. Rodina je prostředníkem mezi jedincem a společností (kulturou) a vytváří svou kulturu vlastní, jisté kulturní „dědictví“ nebo zátěž. Rodiny si udržují třídní identitu, postavení dědů predikuje postavení vnuků a pravnuků, hovoříme o mezigeneračním obohacování. Rodina je zdrojem vzorů základních životních rolí a vztahu k autoritám a druhým lidem (role muže, ženy, matky, otce). Rodina tak předává jedinci status, kapitál, své „know how“, hodnoty, normy, aspirace.
Vývoj osobnosti je z velké části formován výchovou, prostřednictvím které lidé předávají svým potomkům vědomosti, zkušenosti, snaží se ovlivnit jejich vývoj pozitivním směrem. Rodina by měla budovat v dítěti žádoucí sebereflexi, osvojení si hodnot a uspořádání si jich podle svých preferencí. Dítě by si mělo upevnit světové názory, pravidla a s tím související smysl pro odpovědnost a poctivost k ostatním členům společnosti. Pro celkovou stabilitu vývoje osobnosti je důležitý rozvoj pozitivní emocionality. Cílem výchovy je úspěšné a bezproblémové zapojení jedince do společnosti, kvalitní výchova působí na rozvoj osobnosti žádoucím způsobem. Výchova však může působit i opačným, nežádoucím způsobem.
  • Žádoucí výchova – respektuje individualitu dítěte, probíhá v milujícím a chápajícím rodinném prostředí.
  • Nežádoucí výchova – může mít spoustu podob. Výchova nepřijetím je založena na nepřijetí dítěte rodiči, rodiče přistupují s nezájmem, nebo naopak tvrdě, výchova hypersocializující představují přehnanou péči s tendencí projekce rodičovských aspirací. Egocentrická výchova vychovává jedince, který je středem pozornosti celé rodiny, rodiče jsou otroky dítěte.
Důležité je ve výchově nepřekračovat spodní ani vrchní hranici zájmu o dítě. Pro vývoj dítěte jsou nebezpečné oba extrémy, a to jak přehnaná péče, tak i viditelný nezájem o individualitu a potřeby dítěte. Postoje rodičů jsou zahrnuty v následujících vybraných modelech výchovných stylů:
  • Autokratický, dominantní styl je charakteristický příkazy, zákazy a tresty. Rodiče nemají pro děti dostatek porozumění, omezují jejich samostatnost a děti nemají dostatečný prostor pro projev iniciativy, tento styl je typický pro tradiční patriarchální výchovu, kde hlavní autorita je mužská. V rodině panuje pocit nesvobody, ale jistoty, jedinci mají schopnost převzít autoritativní chování v dospělosti. Tento typ výchovy je typický spíše pro rodiny dělnických profesí a nižší sociální vrstvy.
  • Liberální styl je typický slabým vedením, volností a slabou kontrolou dětí. Výchova je charakteristická lhostejností k dítěti, absencí kladných emocí a empatie, slabým řízením a nezájmem o dítě. Vztah rodiče a dítěte je partnerský, neomezující, podporující autonomii dítěte, rodina je otevřená vůči „cizím“. Výsledkem je někdy bezhraniční chování, až tyranie, někdy skutečný rozvoj osobnosti a talentu. Tento typ výchovy je typický spíše pro rodiny od středních tříd výše.
  • Integrační styl klade na děti požadavky laskavým způsobem, rodiče jdou dětem příkladem, diskutují s nimi o návrzích, děti podporují a mají pro ně porozumění.[40,41,42]