Rodina je tématem, které leží ve středu zájmů mnoha oborů. Záleží na tom, jaký vědecký přístup uplatníme, jak na rodinu pohlížíme. Neexistuje definice rodiny, kterou lze označit za univerzální a jednotně přijímanou všemi. Rodina je sociální struktura známá ve všech společnostech a ve všech historických obdobích, nejpůvodnější, nejpřirozenější a nejdůležitější.

Další definice uvádí, že rodina je skupina osob přímo spojených příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové odpovídají za výchovu dětí. Polemizovat by se v dnešní době dalo minimálně nad přítomnosti dětí. Musí být v rodině vždy přítomné? Vztahy bez dětí nejsou rodinnými vztahy? Přítomnost dětí je jedna z ústředních charakteristik, která se při definování rodiny používá napříč spektrem oborů i autorů. Teoretické přístupy definují:

Rodina je částečně soukromým, částečně veřejným prostředím, jež společnost reguluje a do něhož zasahuje. Má zásadní význam pro spokojený život, respektuje pravidla daná společností a kulturou, jako jsou:

Výraz rodina pochází z latinského „familia“ a znamená dům, domácnost či hospodářství. Dřívější rodiny představovaly spíše ekonomicko-sociální svazek vzniklý z povahy obchodních vztahů. Rodiče určovali svým dětem, s kým a za jakých podmínek uzavřít svazek a plodit děti tak, aby to bylo co nejvýhodnější. V průběhu 17. a 18. století vliv rodičů postupně slábl. Vznikl tak počátek nukleární rodiny, která mnohdy dodnes představuje ideální typ společenství muže a ženy, kdy muž materiálně zajišťuje rodinu a působí spíše mimo rodinný kruh, tedy ve veřejném prostoru a žena se stará o děti a domácnost, tedy v prostoru soukromém. Manželská rodina vychází z křesťanské tradice. Takto ustanovená nukleární rodina byla a je stále považována za ideální formu rodinného a partnerského soužití a ideální a jediný vhodný prostor pro socializaci a výchovu dětí. Označení „moderní nukleární rodinná domácnost“ je označení VanEveryho pro uspořádání rodiny například tzv. single matky, partnerství v kohabitaci, děti narozené mimo manželský svazek, bezdětné páry nebo homosexuální partnerství. Společnost tyto formy v dnešní době již nestigmatizuje, ale toleruje. Jak již bylo řečeno, prapůvodně byla rodina založena na ekonomických principech, ale spolu s rozvojem industrializace byl ve společnosti postupně kladen stále větší důraz na individualitu člověka. Ve druhé polovině 19. století byla rodina vnímána jako instituce vzniklá historickým vývojem. Od muže se očekávalo, že bude chodit do zaměstnání a vydělávat peníze, aby materiálně zajistil ženu a děti, a pro ženu, která přestala být potřebná při práci na poli, začalo být hlavním posláním být milující matkou a manželkou. Feminizovaná láska v 19. až 20. století dominovala, manželství vzniklé na základě zamilovanosti mělo trvat až do smrti jednoho z partnerů. Klíčový byl vztah mezi matkou a dětmi, mateřství bylo idealizováno a s mateřstvím byl spojován legální manželský svazek. Na konci 19. století vzrůstá rozvodovost a počet bezdětných žen. To je často stigmatizováno. Sociologie mluví o prvním demografickém přechodu. Napříč Evropou dochází ke změnám populačního chování, výsledkem je rodina a dvě děti. Ve třicátých letech vlivem hospodářské krize dokonce klesá počet dětí v rodině na jednu ženu na 1,5. Nárůst porodnosti se nečekaně objevil po válce a trval do šedesátých let. První demografický přechod bývá označován za altruistický, klade důraz hlavně na rodinu a potomstvo, zatímco druhý demografický přechod je označován za individualistický, nejdůležitějším aspektem života jedince je vlastní svoboda a realizace. Právě sobecké individualistické chování vyústilo v oslabování manželství a tradiční rodiny se dvěma dětmi. Od poloviny 60. let docházelo v Evropě k trvalému snižování úrovně porodnosti a snižování sňatečnosti. Rostl počet lidí žijících v nesezdaném soužití, rostl počet rozvodů a počet dětí narozených mimo manželství. Lidé začali raději investovat peníze, čas a energii namísto do rodinného života do sebe samých. Po zlepšení ekonomické situace po válce, kdy lidé byli více svobodní a přestali hledat klid v manželství a potomcích, začali pomýšlet výhradně na sebe sama. Dochází k rozvoji ženské emancipace a ženské autonomie. Ženy touží po vzdělání, kariéře, úspěchu, romantická zamilovanost nemusí být nutně spojována s manželstvím či mateřstvím. Mluví se o partnerství založeném na neustálém vyjednávání, otevřené komunikaci a intimním propírání potřeb a pocitů. Láska už není feminizovaná, ale je uskutečňovaná ženou i mužem. To souvisí také s rozvojem otcovské role, kdy i otcové jsou aktivní rodiče podílející se na výchově dítěte a jejich přítomnost je považovaná za aktivní složku v socializaci dítěte. Situaci v Československu, později v České republice ovlivnila politická situace. Komunistická strana rodinu oslabila, druhý demografický přechod přichází do České republiky se Sametovou revolucí v roce 1989. Mladí lidé začínají užívat svobody, cestují, zkoušejí podnikat, role rodiny se mění. Klesá počet uzavřených manželství, narůstá počet lidí žijících nesezdaní, žijících single, či matek, vychovávajících dítě bez otce. A právě ženy stojící před volbou vzdělání, kariéry, nezávislosti nebo rodiny, často volily nezávislost, a tak se posouval jejich věk při narození prvního dítěte. Tento trend trvá dodnes, avšak do budoucna má negativní vliv na potenciální další porody z hlediska reprodukčního zdraví. Někteří sociologové hovoří o konci instituce manželství nebo krizi rodiny. Instituce rodiny se mění spolu s celospolečenským hodnotovým systémem a systémem norem. Rodina, rodinné vztahy a uspořádání zažila největší změny v přechodu tradiční společnosti ve společnost moderní. Postmoderní společnost pak přebírá důsledky předchozích ér. Současná doba tekuté modernity, kdy je kladen důraz na okamžitý prožitek, lidské činy jsou racionalizovány, formy života jsou proměnlivé a nestálé. Krizi rodiny lze také spatřit v destabilizaci rodinných vztahů, které jsou méně stabilní, než bývaly v tradiční společnosti, a tak rodina pak není schopná zajistit prostředí bezpečí a důvěry, což se promítá do výchovy dětí. Rodina v pozdně moderní společnosti předpokládá, že se matka bude celý život soustředit kolem svého dítěte a současně i to, že rodina materiálně zabezpečí dítěti to nejlepší. Vzniká tak vazba, která se dá vyjádřit následovně: „Čím méně se ve společnosti rodí dětí, tím jsou vzácnější – tím větších společenských oprávnění se jim dostává, a tím jsou nákladnější, proto si jich člověk může dovolit méně, a proto se jich ve společnosti také méně rodí.“ Samotnou demokracii společnosti také může ohrozit posilování sobeckosti a sebestřednosti. Na nástinu proměny rodiny v tradiční, moderní a postmoderní společnosti byl poukázán její vývoj z pohledu sociologie. Sociologické výzkumy rozlišují pojem:

Dále lze rodinu rozdělit: