Problematice salutoprotektivních faktorů životního stylu a jejich úloze v procesu zdraví a nemoci se soustavně věnovala a věnuje na přelomu 20. a 21. století řada autorů. Pojem salutogeneze pochází z latinského salus, které se překládá jako zdraví a genesis jako vznik. Tento pojem užil v psychologii jako první Antonovsky roku 1979, který se zabýval důrazem na zdraví více než na nemoc. Přestože jeho teorie má základ v patogenetickém biomedicínském modelu, který hledá v pozadí nemoci patogen, Antonovsky nehledal tyto patogeny, ale naopak salutogenní faktory. Takové faktory, které zdraví posilují a zajišťují, že konkrétní jedinec neonemocní nemocí, kterou jiní jedinci onemocněli.

Antonovsky popisuje tři základní aspekty zdroje zdravotní síly: smysluplnost, vidění zvládnutelnosti úkolů a srozumitelnost (schopnost chápat dění). Tyto charakteristiky považoval za zdroje zdraví. Salutogenetická koncepce vede k přehodnocení dichotomní klasifikace lidí jako zdravých nebo nemocných a dává přednost struktuře členitější, od pocitu dobrého zdraví (wellbeing) k nemoci. Oproti jednostrannému důrazu na etiologii dysfunkce nebo nemoci, klade důraz na člověka na člověka v nemoci. Oproti orientaci na stresory zaměřuje pozornost na zdroje zvládání (coping). Důsledky působení stresorů nejsou pojímány jako patogeny, ale jako možný ozdravný faktor. Hledání všech zdrojů, které mohou usnadnit aktivní adaptaci organismu na prostředí. Následující tabulka přehledně vystihuje rozdílnost pohledu na zdraví.

Salutogenetický model zdraví a nemoci umožňuje v praxi identifikovat a cíleně rozvíjet faktory zdraví, které napomáhají člověku k udržení a posilování zdraví ve smyslu wellbeing. To má pochopitelně velký význam u rizikových skupin populace, včetně exponovaných a pomáhajících profesí.