V 60. letech vzniklo v USA studentské hnutí vedoucí k protestním vystoupením. Toto hnutí zůstávalo zpočátku osamoceno, ale uvedlo do pohybu spoustu dalších hnutí jako environmentální, feministické, hnutí za práva homosexuálů apod., a to vedlo ke vzniku dalších nových hnutí. Sociologie díky těmto událostem inovovala terminologii a vedle zavedeného pojmu „kolektivní jednání“ se začal čím dál tím více objevovat termín „sociální hnutí“. Pojem definovaný jako síť neformálních interakcí mezi větším počtem individuí, skupin nebo organizací angažovaných v politických nebo kulturních konfliktech na základě sdílené kolektivní identity s cílem rozšířit občanské svobody. Často je obtížné určit hranici oddělující sociální hnutí od politických stran, nátlakových skupin a sekt. Mezi jednotlivými typy hnutí existují značné rozdíly, některá jsou velmi malá a mají jen pár desítek členů, k jiným se hlásí tisíce nebo i miliony osob. Některá působí v souladu s platnými zákony dané společnosti, jiná zase v ilegalitě. Jako příklad lze uvést squatterství, hnutí za práva homosexuálů, životní prostředí, postavení žen. Poslední pojem, který je obsahem druhé kapitoly, je anomie. Koncept anomie byl nejprve uveden Émile Durkheimem, jehož sociologie reflektovala krizi, ve které se ocitly evropské společnosti v 19. století. Durkheim označoval pojmem anomie sociálně patologický stav nedostatečné sociální regulace. Rozpadají se tradiční formy společenské kontroly, jednání jednotlivců nemusí být dostatečně regulováno společenskými normami a může docházet k dezintegraci společnosti. Pokud jsou ve společnosti odbourány tradiční hodnoty a normy, aniž by byly nahrazeny novými, vzniká riziko anomie. Stará sociální hierarchie je narušena a nová se ještě nezačala stabilizovat. Tento stav může vést k pocitům dezorientace a nejistoty, je také jedním ze sociálních faktorů, které ovlivňují míru sebevražednosti. [4,12,14]