Mnohé klíčové pojmy sociologie, lze uvést například pojem kultura, hodnoty, mají vztah k jednotlivým obdobím společnosti a jejím proměnám. Proto se nejprve zaměříme na tradiční, poté na moderní a v neposlední řadě na postmoderní společnost.

Tradiční společnost je zasazena do doby před nástupem průmyslové revoluce (druhá polovina 18. století). Trpěla na jedné straně výraznou sociální stagnací, na straně druhé nebyla však ohrožována projevy anomie, která je často důsledkem prudkosti sociálních změn v moderní společnosti. Lze ji charakterizovat spjatostí člověka s přírodou, hlavně půdou, která byla zdrojem obživy. Postavení člověka ve společnosti bylo dáno jeho pozicí ve feudálním zřízení a na vrcholu stála moc církevní. Společenský řád byl tak udržován pomocí hodnot a omezení zakotvených v křesťanství a upevňovaný církví. Důraz byl kladen na podřízení se a poslušnost, ve vztazích byla zdůrazňována solidarita, věrnost, oddanost rodině, umocňovaná mnohogeneračními tradicemi a zvyklostmi. Odlišovat se od ostatních bylo v té době hříchem. Tradiční společnost byla spjata s venkovem, ale města udávala nové trendy, novou podobu svobody a rozvoj kultury. Rozvoj přírodních věd, nové objevy a vynálezy, poptávka po řemeslné výrobě v 16. století předurčuje nový způsob obživy a vzniká tak meziprostor mezi společností tradiční a moderní, nazývaný jako protoindustrializace. Křesťanské normy a hodnoty začaly být nahrazovány materialistickými ideologiemi, společnost začala přecházet do industriálního období a označovat se pojmem moderní společnost. Nástupem průmyslové revoluce v 18. století se člověk vydělil z přírodních běhů a prostřednictvím rozvoje techniky se dostává do popředí člověk, nikoli Bůh. Lidé se začali stěhovat do měst, nastupuje městská buržoazie a venkovský lid se mění v tovární dělníky. Vznikalo napětí mezi buržoazií, kapitalisty a utlačovanou nižší a dělnickou třídou, které bylo typické pro první fázi modernity. Toto období do poloviny 19. století bylo dovršeno přispěním emancipačních hnutí a bojů za sociální identitu utlačovaných. Koncem první světové války přechází společnost do druhé fáze modernity, tzv. organizované modernity. Období 1920 – 1970 je charakterizované snahou o integraci utlačovaných, společenskou organizaci začal zajišťovat stát spolu s byrokracií. Vztahy lidí poznamenalo stěhování do měst, jedinci se začínají individualizovat a zabývat se vlastními touhami, solidaritu ve vztazích nahrazuje účelová smlouva. Starost o jedince převzal stát, společenský status se již nedědí, nýbrž získává vlastním přičiněním. Již nemluvíme o autoritách, ale o lidech, kteří mají moc. Normy a hodnoty společnosti se odklánějí od církve a přírody a směřují k uspokojování potřeb, ekonomickému růstu, rozvoji technologií, kořistnickému vztahu k přírodě. Po druhé světové válce je důraz kladen na materialistické hodnoty, udržování pořádku, boj proti kriminalitě a na fyzické bezpečí. Od konce 60. let do 80. let je podoba moderní společnosti zpochybňována, a to hlavně mladými lidmi. Dosavadní způsob života nevedl k blahu, ani ke štěstí, přírodní zdroje jsou bezohledně vyčerpávány, hrozí ekologická krize, stoupá nedůvěra ve vědu. Z uzavřené společnosti, která neotřesitelně věřila ve vědu a lidský rozum, se pomalu mění na společnost otevřenou novým vjemům, novým výzvám a začíná překračovat vlastní stín. Nástupem postmoderní společnosti není vyjádřeno, že moderna je zcela za námi a je překonanou etapou, ale hlavně faktem, že problémy, které se objevují, nelze pomocí prostředků moderní společnosti řešit a je nutné změnit strategii. Kolébkou postmoderny se stává na konci 40. a počátkem 50. let Severní Amerika. Společnost se snaží překlenout období intolerance, rasové segregace a postupně vzniká společnost otevřená, tolerantní, černošské obyvatelstvo je postupně bráno jako rovnocenné a jejich kultura se začíná prolínat do všech aspektů života (např. lze uvést jazzovou hudbu). Důkazem prolínání kultur je také vznik hnutí hippie v 50. a 60. letech, jehož členové se hlásili k volné lásce, toleranci, kulturní benevolenci a nenásilí. Tyto projevy byly reakcí na války, utrpení a honbou za úspěchy, penězi a mocí. Neopomeneme ani „americký sen“, který přilákal do země za oceán cizince. 90. léta i nadcházející období jsou významně spjata s rozkvětem masmédií, techniky a konzumerismem, jejichž vliv se stále prohlubuje. Po teroristickém útoku 11. září 2001, po letech relativního klidu, se naplňuje pesimismus postmoderny. Ač je kolébkou postmoderny Francie a Velká Británie, počátky období v západní Evropě se datují na začátek padesátých let. Hlavní podíl na tom má válka, která území zdevastovala po stránce demografické i kulturní a sociální. Z východního bloku se nejdříve připojuje Československá republika roku 1989. Proč s třicetiletým zpožděním? Země východního bloku z hrůz válek postoupily do další nesvobody a útlaku páchaných komunistickým režimem. Postmoderní společnost se vyznačuje přesunem ekonomické aktivity do oblasti služeb a médií. Bývá pojmenovávána jako společnost vědění, kapitálem člověka již není majetek, ale teoretické znalosti, vědomosti a vzdělanostní úroveň. Vyskytují se nová sociální rizika, jako například selhání trhu práce, krize sociálního státu. Výrazně se zvyšuje materiální životní úroveň, mobilita, lidé jsou tolerantnější vůči homosexuálům, k potratům, eutanázii a prostituci. Společnost je charakteristická svobodou rozhodování, odpovědností, kritickým rozumem, vysokou schopností přijímat změny, respektem k odlišnostem. Klíčový pro člověka je individualismus, který se promítá i do rodinného života. Současná postmoderní společnost prochází neustálým vývojem a za nejpalčivější problémy lze zmínit politickou situaci s různými skandály, migraci a příliv uprchlíků do Evropy.[1,4,5,6]

Pojem civilizace lze vyložit dle sociologického slovníku třemi významy:

Nejdůležitější dílo německého sociologa Norberta Eliase „O procesu civilizace“ formuluje teorii vývoje osobnostních struktur člověka a způsobů jeho chování a vývoj společenských struktur nerovnosti, moci a řádu.