Komunikace s nemocným v terminálním stádiu patří mezi nejnáročnější komunikační situace ve zdravotnictví. Zdravotníci se vědomě či nevědomě dostávají do konfrontace s vlastní smrtelností, což u mnohých evokuje emoce jako je napětí, strach, úzkost ad. Dochází i k takovým situacím, že se zdravotník pacientovi v terminálním stádiu nemoci (často neuvědoměle) vyhýbá, nebo se věnuje práci, která nevyžaduje kontakt s pacienty v terminálním stádiu života.

O tom, do jaké míry bude pacient o svém onemocnění informován, rozhoduje lékař. Sestra od lékaře kontinuálně zjišťuje, jaké informace pacientovi poskytl a tuto skutečnost respektuje. Jestliže pacient vyjádří potřebu získat více informací, je na sestře, aby tuto skutečnost sdělila lékaři. Stává se totiž, že pacient se obrací na sestru s tím, že lékař „mi nic neříká“, „rozhovoru se vyhýbá“ apod. Je samozřejmé, že pacientovi nebereme naději, např. na stabilizaci stavu, ale zároveň mu neslibujeme nesplnitelné.

Je zapotřebí pozorně vnímat, jak pacient označuje svoji nemoc. Někteří pacienti používají termín „rakovina“, jiní „moje nemoc“, další mohou onemocnění označovat jako „to“, někteří mohou užívat i vulgarismy, jiní o svém onemocnění mluvit odmítají. Sestra vždy respektuje termín, který pacient pro označení své nemoci užívá a snaží se ho nenahrazovat jiným, pokud to jde. Je to proto, že označení nemoci, které sestra může vnímat jako mírnější, pro pacienta nemusí být akceptovatelné. V praxi to znamená, že sestra může před pacientem použít pacientův termín „rakovina“ např. v otázce „Jaké problémy vám ta vaše rakovina, teď přináší?“, nebo formuluje dotaz způsobem „Co ta vaše nemoc, jak to s ní máte?“ nebo „Jak se vám daří?“ Jestliže nemocný začne hovořit o umírání, musíme jako profesionálové toto téma přijmout. Podle situace reagujeme na sdělení pacienta. Používáme zejména prvky reflektování jak obsahu, tak i emocí. Hovoří-li pacient o strachu, ptáme se, čeho konkrétně se obává. Má-li strach z bolesti, můžeme mu sdělit, že máme k dispozici prostředky, které mohou bolest snížit. V případě, že by si chtěl splnit „poslední přání“, snažíme se ho, za spoluúčasti rodiny, podpořit. V případě, že je nemocný v bezvědomí, hovoříme na něj, sdělujeme mu, co právě děláme. Vyvarujeme se tzv. mluvení „nad pacientem“, kdy můžeme mylně vyhodnotit úroveň jeho vnímání. Zásadou je, že vše, co sdělujeme pacientovi v bezvědomí, bychom pronesli i v situaci, kdy by jeho vědomí bylo zachováno. Pokaždé, když míjíme lůžko s umírajícím, navážeme haptický kontakt, pokud je to vhodné a situace to dovoluje.

Thanatoložka Elizabeth Kübler-Rossová rozděluje období umírání do fází, které se mohou řadit individuálně, různým způsobem se opakovat nebo probíhat paralelně, nebo se nemusí vyskytnout vůbec. V jednotlivých fázích dodržujeme následující doporučení při rozhovoru s nemocným.

Pacient prožívá bezpříznakové období a netuší, že u něj „vypuklo“ závažné onemocnění. O tomto se může dozvědět např. při periodické preventivní prohlídce.

Pacient se dovídá o závažnosti onemocnění. Tuto informaci může získat od lékaře, může si přečíst lékařskou zprávu, může si také toto skutečnost uvědomit v souvislosti s nelepšícím se zdravotním stavem, nebo na základě změn v chování svých blízkých. Je-li pacient v šoku, je naší povinností zajistit jeho bezpečí. Existuje riziko, že zareaguje útokem (vůči zdravotníkovi nebo i sobě), útěkem (izoluje se od okolí, v extrémním případě i útěkem do sebevražedného jednání nebo ustrnutím -lidově se říká – zůstal jak „solný sloup“). Musíme také počítat s tím, že pacient je ochromen sdělenou zprávou a nevnímá další informace. Důležitá sdělení týkající se např. termínu další kontroly, vyšetření apod. mu napíšeme. Doporučuje se tuto informaci nesdělovat večer. Optimální je situace, kdy lékař sdělí tuto informaci v přítomnosti blízkých pacienta, pokud s tím samozřejmě nemocný souhlasí. Úkolem sestry je pacienta pozorovat, kontrolovat a reagovat na jeho projevy.

V této fázi popírá pacient skutečnost závažného onemocnění. Je přesvědčen o tom, že diagnostický závěr je špatný, že byl učiněn nekompetentním odborníkem nebo pracovištěm. Je přesvědčen, že se jedná o omyl. Sestra pacienta nepřesvědčuje o opaku. Pacientovi věnuje maximální množství svého času, pokouší se s ním navázat kontakt a získat jeho důvěru. Je zapotřebí, aby i pacient, který vyhledá jiné pracoviště, slyšel, že se může kdykoliv opět může obrátit „Kdybyste měl pocit, že pro vás můžeme něco udělat, ozvěte se.

Pacient v této fázi hledá odpověď na otázku: „Proč právě já?“. Vysloví-li tuto otázku nahlas, lze reagovat například: „Život není spravedlivý.“ V této fázi může pacient reagovat různými typy heteroagrese (agrese zaměřená proti osobám, věcem, na jiný objekt než podnětový). Agresivní reakce jsou pro zdravotníka nepříjemné, nicméně může se stát, že pacient, který „se zlobí“, později bojuje se svým onemocněním intenzivněji a vyvíjí větší úsilí k uzdravení. Ten, který informaci přijímá se stoickým klidem, a mnohdy je vnímán jako hrdina, bývá pasivnější a nebezpečím je, že se „vzdá“. Sestra sdělí agresivnímu pacientovi, že jeho vzteku rozumí. I přes to, že setrvávat s nemocným, který reaguje zlostně, není jednoduché, sestra se pacientovi nevyhýbá, protože by jeho zlostné reakce mohly zesílit. Agresivní projevy si nebere osobně, protože pacient se nezlobí na ni, ale „na osud“.

V této fázi je nemocný srozuměn s tím, že jeho život směřuje „ke konci“. Zaměří se na to, že by chtěl ještě něco konkrétního stihnout, smlouvá o čas. Může se ptát, zda se dožije svatby dcery, narození vnoučete a podobně. Klade otázky ohledně toho, kolik času mu ještě zbývá. Nikdo nemůže, ani na základě znalosti statistických údajů, čas odhadnout. V této situaci můžeme reagovat nabídnutím následující odpovědi: „Vidím, že vám na tom velmi záleží, moc vám přeji, abyste to zvládl.“ „Doufám, že se dočkáte“ apod. Doporučuje se, aby se pacient zaměřil na krátkodobé cíle: „Dneska se za vámi chystá na návštěvu dcera.“, „Večer se můžete podívat na ligový zápas.“, „Po obědě si spolu dáme kávu.“ apod.

V této fázi prožívá nemocný hluboký smutek, který sestra respektuje. Nesnaží se pacienta rozveselovat, neodmítá nastolené téma rozhovoru. Respektuje také potřebu klidu. V této fázi je vhodné být v kontaktu s pacientem, společně mlčet a využít prvky neverbální komunikace – pohlazení, uchopení za ruku apod., pokud je to v dané situaci vhodné. Nesnaží se o rozveselování člověka v depresi. Prožití tohoto stádia je důležité k přestupu do fáze smíření.

Jedná se o fázi, ke které nedospěje každý umírající. Mohou mu v tom bránit osobnostní dispozice nebo příliš rychlý průběh onemocnění. Dospěje-li pacient do této fáze, je zřetelný jeho klid a ocení mlčenlivou přítomnost druhého s přiměřenou neverbální komunikací.

V této fázi sestra zajišťuje kompletní ošetřovatelskou péči tak, aby zmírnila fyzické i psychické utrpení pacienta.