Cizinci nejsou homogenní skupinou, jedná se o individuální jedince s různou jazykovou vybaveností, s různými kulturními, náboženskými a sociálními zvyklostmi, společenskými konvencemi, etickými normami a s různou délkou pobývání v České republice. Je třeba si uvědomit, že biologicky podmíněnou reakcí na neznámé a odlišné bývá odmítnutí, bez potřeby danému porozumět, kombinované s negativním emocionálním prožíváním anebo agresivním chováním (skrytým nebo zjevným). Sestra by měla být ochotna multikulturní specifika poznávat, snažit se je pochopit, přijímat je, respektovat právo na etnické odlišnosti a odmítat předsudky.

Při komunikaci s cizincem se snažíme nalézt osobu, která ovládá náš jazyk i jazyk pacienta. Tlumočení tak může uskutečnit blízký nemocného, jazykově zdatnější kolega nebo profesionální tlumočník a to přímo nebo pomocí dálkových komunikačních prostředků.

Některé způsoby neverbálního vyjádření jsou srozumitelné napříč kulturami. Jedná se např. o vyjádření zlosti, hněvu, zármutku, ostychu a studu, zatímco jiné, tzv. emické projevy a způsoby chování, jsou vlastní pouze určité kultuře. Neverbální komunikací můžeme získat i předat velké množství informací. Stud za expresivní vyjadřování není na místě. Měli bychom samozřejmě respektovat i zvláštnosti neverbální komunikace cizinců.

Rozpětí proxemických zón je velmi variabilní. Je třeba pozorovat, jakým způsobem reaguje jedinec na naši snahu změnit vzájemnou vzdálenost a respektovat jeho potřeby. V obecné rovině lze říci, že na větší vzájemnou vzdálenost v průběhu komunikace jsou zvyklí např. Japonci nebo Severoameričané. Ani u těchto jedinců se ale nevyhneme provádění ošetřovatelských výkonů v intimní zóně. Italové, Slováci, Rusové preferují bližší kontakt, který může zdravotníka překvapit a může mu být i nepříjemný.

Frekvence podávání ruky při přivítání a loučení je odlišná napříč kulturami. Bývá častá například v německy mluvících zemích, zatímco např. Japonci volí spíše bezkontaktní úklonu. V muslimské kultuře se podávání ruky neprovádí. Muslimové, kterým tento zvyk vadí, budou mít ruce chované za zády. Pozdrav pak vyjadřují položením dlaně na oblast srdce a mírnou úklonou. U asijských kultur se můžeme setkat se sevřením podávané ruky oběma rukama. Vietnamským rodičům by vadilo pohlazení jejich dítěte po hlavě, protože tento způsob dotyku je vyhrazen pouze rodičům.

Míra gestikulace a její expresivita je opět různá podle socio-kulturních zvyklostí daného jedince. Obecně se traduje, že evropské jižní národy gestikulují více než severní národy nebo Asiaté.
Gesta mohou mít shodný, opačný nebo i odlišný význam. Pokynutí hlavou si vykládáme jako souhlas, v Bulharsku je význam opačný. Stejně tak je to i u pohybů hlavy ze strany na stranu. Mávání celou paží ze strany na stranu můžeme vyhodnotit v naší kultuře jako mávání, v Řecku je toto gesto považováno za urážku.

Vhodná míra zrakového kontaktu je dána kulturními zvyklostmi. U obyvatel Afriky a Asie je velké množství pohledů považováno za urážku a nadřazenost. Mnozí lidé, napříč kulturami, zase považují krátký zrakový kontakt za projev neupřímnosti a vzbuzuje u nich nedůvěru. Obyvatelům severní Evropy vyhovuje kratší pohledová aktivita, u Jihoevropanů je tomu naopak. Také úsměv, který je v naší kultuře vnímán jako projev otevřenosti a prosociálního nastavení, může u asijské kultury vyjadřovat pocit osobní nespokojenosti, rozpaky, neporozumění nebo je způsobem omluvy.

S odlišnostmi se setkáváme i pro nás při tak běžné záležitosti, jako je podávání předmětů. U Vietnamců a ostatních Asiatů předměty podáváme oběma rukama, čímž projevujeme naši úctu
k pacientovi. Podání jednou rukou může být chápáno jako neuctivost. U muslimského pacienta bychom měli podávat pravou rukou. Podání čehokoliv levou rukou je považováno za urážlivé nebo nevychované, protože tato ruka je považována za „nečistou“.

V některých kulturách je přerušování řeči považováno za neslušné (např. anglosaské kultury), Japonci považují za slušné přerušovat mluvu chvílemi ticha, pro románské kultury je běžné skákání do řeči. Některá témata jsou u různých kultur tabuizována (např. dotaz na počet dětí u pacientů muslimského vyznání).

Jedná se o pomůcky, pomocí kterých je možné s pacientem komunikovat vzájemným malováním obrázků, které mohou pomoci objasnit situaci, problém, lokalizaci bolesti apod.

Jedná se o sady karet s jednoduchými, srozumitelnými obrázky, ze kterých si pacient vybere ty, které zobrazují jeho problém. Sada karet může být vytvořena s ohledem na potřeby jednotlivých pracovišť.

Komunikační karta obvykle obsahuje frázi v českém jazyce s překladem do cizího jazyka, který pacient alespoň trochu ovládá a je schopen a ochoten jej využít pro komunikaci. Bývá doplněna piktogramem.

Každá karta se skládá ze souboru otázek v českém jazyce, překladu do cizího jazyka a také fonetického přepisu výslovnosti. Karty jsou přeloženy do devíti cizích jazyků, a to do angličtiny, arabštiny, bulharštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny, španělštiny, ukrajinštiny a vietnamštiny. Na výběr je z pěti oblastí – dětské lékařství, gynekologie a porodnictví, ošetřovatelství, vnitřní lékařství a seznam obtíží + strava. Komunikační karta „Ošetřovatelství“ poskytuje sestrám otázky, které jsou zaměřeny na mapování potřeb nemocných a na pokyny týkajících se diagnosticko-terapeutických zákroků. Komunikační karty jsou k dispozici na webových stránkách MZČR. (https://www.mzcr.cz/komunikacni-karty-v-cizich-jazycich/)

Dalšími pomůckami, které mohou být využívány, jsou obrázky, fotografie, filmy, videozáznamy apod.