Při komunikaci s dítětem je zapotřebí zohledňovat vývojové stádium dítěte z hlediska ontogenetické psychologie a rovněž specifické zvláštnosti konkrétního jedince.

V případě, že komunikujeme s nemocným dítětem, nezapomínáme, že i málo závažné onemocnění, jeho symptomy, mimořádnost situace apod., ovlivňuje kontakt s dítětem. Pro hospitalizované dítě jsou zdravotničtí pracovníci navíc i těmi, kteří mu dočasně nahrazují běžné sociální kontakty a v daném období suplují (samozřejmě omezeně) rodiče, kamarády, partnery ve hře. Správná komunikace je pro navázání vzájemného dobrého vztahu sestry a dítěte nezbytná.

Dítě, se kterým se setkáváme, je zvyklé na určitý způsob komunikace s rodiči, sourozenci, prarodiči, učiteli a kamarády ad. Tato komunikace může být vedena na partnerské úrovni. Může převládat nedirektivní způsob, ale dítě může být zvyklé na direktivní přístup nebo jím může být v rámci komunikace manipulováno. Může být také ponižováno, nebo trestáno absencí komunikace. Nevhodné způsoby komunikace ze strany rodiny samozřejmě komplikují porozumění mezi dítětem a zdravotníkem.

Pro úspěšnou komunikaci sestry s nemocným dítětem je zapotřebí respektovat jeho věkové a individuální zvláštnosti. Nemoc představuje pro dítě zátěž a zejména hospitalizace ho vytrhuje z prostředí, na které je zvyklé, omezuje jeho stávající sociální kontakty, které do jisté míry nahrazují, do té doby pro něj cizí lidé, zdravotníci. Nemoc také provázejí nepříjemné, obtěžující symptomy onemocnění, včetně bolesti. Dítě může prožívat strach, úzkost, pociťovat nejistotu.

V rámci péče o nemocné dítě se sestra dostává do kontaktu s jeho rodinou. Velmi často mají rodiče obavy o zdravotní stav dítěte. Na náročnou životní situaci, kterou pro ně nemoc jejich dítěte představuje, reagují různým způsobem. Sestra se snaží jejich reakcím porozumět a vystupuje tak, aby vzbudila jejich důvěru. Veškeré informace, jim sděluje srozumitelnou formou a podle potřeby je opakuje.

Při ošetřování malých dětí se sestra rodičů zeptá, jak má dítě oslovovat, aby se cítilo příjemně. Zároveň zajistí odebrání ošetřovatelských anamnestických údajů, které jí pomohou lépe dítě poznat. K navázání kontaktu může využít hračky nebo obrázky. U dětí od 15 let je vhodné použít vykání. Přeje-li si to dítě, můžeme vykání nahradit tykáním. Oční kontakt, navození vhodného převýšení (naše oči ve stejné úrovni jako oči dítěte), úsměv, prosociální gesta, pohlazení, podržení za ruku, nošení v náručí je součástí péče o dítě.

Zdravotník nezapomíná na to, že komunikuje i svým zevnějškem. Zejména mladší děti ocení neformální oděv místo uniformy či bílého pláště. I malá hračka, která je v rukou zdravotníka, mění emocionální naladění dítěte.

Příprava na hospitalizaci dítěte v kojeneckém a mladším batolecím věku není možná, protože dítě není schopno situaci porozumět. Proto by měla být hospitalizace společně s rodičem nebo prarodičem samozřejmostí. Staršímu dítěti by rodiče měli vysvětlit, proč bude přijato do nemocnice. Aby se dítě mohlo „připravit“, doporučuje se podat mu tuto informaci několik dní před plánovaným přijetím. Při vlastním přijetí by sestra měla dítě i rodiče pozdravit a představit se. U malých dětí se může pokusit navázat kontakt hračkou, obrázkem nebo maňáskem. Dítěte, případně rodičů se sestra zeptá, jak má dítě oslovovat, aby se cítilo příjemně. Po úvodních formalitách provede sestra dítě po ošetřovací jednotce kde bude umístěno, ukáže mu hernu, jídelnu, ošetřovnu a na pokoji navzájem děti představí. Informuje ho také o režimových opatřeních a zodpoví i jeho případné otázky.

V rámci péče o nemocné dítě se sestra dostává do kontaktu s jeho rodinou. Velmi často mají rodiče obavy o zdravotní stav dítěte. Na náročnou životní situaci, kterou je nemoc jejich dítěte, reagují různým způsobem. Přítomnost rodiče při hospitalizaci a nepříjemných nebo bolestivých výkonech zajišťuje naplnění jeho potřeby jistoty a bezpečí. Příznivější psychický stav dítěte obvykle umožní kratší hospitalizaci a rychlejší uzdravování. Zejména úzkostlivé matky mohou být hyperkritické k práci zdravotníků. Jejich kritiku je třeba vyslechnout, klidně vysvětlit svůj pohled a získat je ke spolupráci. Dobře vnímají ocenění související s jejich péčí o dítě. Důležité je, aby rodiče přijali, že naším společným cílem je zlepšení zdravotního stavu a spokojenost dítěte.

Je vhodné přesvědčit rodiče, že dítě informované o zákroku či vyšetření zvládá tuto situaci lépe, než je-li pro něj překvapením. Neinformované dítě se uchyluje k fantazijním představám, které mohou vyvolávat neopodstatněný strach. Rodiče, kteří odmítají přípravu dítěte, na něj často přenášejí své obavy, nejistotu a rozrušení. Zásadou komunikace s dítětem před zákrokem je, že dítěti nelžeme a vlastní výkon nebagatelizujeme. Zdravotník, který dítě na výkon připravuje, zjistí, jaké má dítě informace a ty v případě potřeby koriguje. Vysvětlí mu, co se s ním bude dít, kdo bude výkonu přítomen, jak dlouho výkon potrvá a jaká forma spolupráce se od něj očekává. Dítě připravuje i na bolest („Teď to píchne, zabolí.“), netvrdí mu opak. Respektuje jeho pláč, vztek a strach a nezesměšňuje ho. Podá mu také informaci, jak zvládat případnou bolest (např., zaměření se na vlastní dech, a předem domluví používání gest („Kdyby tě to bolelo, zvedneš ruku a já počkám...“). Zodpoví otázky dítěte tak, aby vysvětlení rozumělo. K vhodné přípravě dítěte přispívají i herní terapeuti, kteří mohou dítěti přiblížit výkon demonstrací na panence, k odreagování může přispět i nemocniční klaun.

Bolest je pro dítě nepříjemná zkušenost, provázená nejen strachem a stresem, ale i somatickými problémy, jako jsou poruchy spánku, nechutenství. Dítě si také bolest může špatně vysvětlovat a může ji vnímat jako trest za něco, co udělalo, nebo také jako agresi zdravotníků. Naprosto nevhodné je zamlčování nebo popírání budoucího bolestivého zážitku („Vůbec to nebolí“, „Ani to neucítíš“), kdy dochází ke ztrátě důvěry dítěte. Nepřijatelné jsou i výroky typu „Kluci přece nebrečí“, „Než se vdáš…“, vyhrožování, „Počkej, až přijdeme domů.“, zesměšňování „No to ses zase předvedl“ apod. Nehodnotíme ani zvládnutí situace jiným dítětem („Podívej se na Pepíčka, ten nepláče.“) Dítě má naopak z úst zdravotníků slyšet, že je v pořádku, když křičí nebo pláče.