Souhrn výrazových a významových prostředků určité skupiny lidí označujeme termínem „jazyk“. Můžeme tak mluvit o mateřském jazyce, národním jazyce, cizím jazyce, umělém jazyce (např. programovací jazyk, esperanto, Morseova abeceda.)

Řeč je schopnost člověka nejčastěji pomocí zvuků nebo písma vyjadřovat své obsahy vědomí. Úroveň řeči souvisí s ontogenetickým vývojem, rozvoj jazyka pak s vývojem společnosti.

Mezi disciplíny věnující se verbální komunikaci patří zejména:

Verbální komunikace je specifická tím, že své myšlenky vyjadřujeme slovy. Měla by být jasná, přesná a srozumitelná. Slovní zásoba se v průběhu života rozšiřuje, naše mateřština disponuje více než 50 000 slovy. Každé slovo představuje symbol, kterému odpovídá určitý význam. U verbální komunikace rozlišujeme obsah (co bylo řečeno) a formu (jakým způsobem to bylo řečeno). Důležitý je také kontext situace, ve které ke sdělení došlo.

Funkcí řeči může být sdělení informací, přesvědčování, formování názorů, vytváření vzájemného vztahu, plnění přání, působení na prožívání druhého, vyslovení pochvaly, pokárání apod. Důležitá je srozumitelnost sdělení. Volba slov by tedy měla být přizpůsobena pacientovi, tj. neměli bychom nadužívat odborné výrazy a vždy je vysvětlit. Příkladem může být situace, kdy těhotná žena při vyšetření ozev plodu uslyší z úst lékaře, že „plod se nehýbe“. Tuto informaci si žena mylně vysvětlí tak, že došlo k úmrtí jejího dítěte, přestože je to informace o tom, že plod je v tuto chvíli v klidu.

To, jakým způsobem člověk hovoří, vyjadřuje jeho psychické rozpoložení a jeho vztah ke sdělovanému obsahu i osobě, se kterou hovoří. Jaká je paralingvistická stránka řeči, si jedinec může, ale také nemusí uvědomovat. Rovněž naslouchající disponuje individuální citlivostí k paralingvistickým prvkům sdělení.

Časté chyby v řeči jsou např. „přeřeky“, zakoktávání se, a mohou být známkou únavy nebo psychické nepohody. Bezobsažné zvuky např. „e-hm“, hm“ poukazují na vnitřní napětí hovořícího, nebo mohou být zlozvykem hovořícího, případně známkou toho, že hovořící hledá správné slovo. Dále tzv. slovní vata (též vycpávkové slovo), což je slovo, které je pro sdělení informace zbytečné, slouží k vyplnění času a při nadužívání působí rušivým dojmem. Např. vlastně, jakoby, prostě ad.

Správná výslovnost je podmínkou srozumitelnosti. Špatná výslovnost může být dána věkem, stavem chrupu, nemocí, handicapem apod. (např. CMP).

Kromě obsahové a formální stránky komunikace je důležitý i situační kontext, který může sdělení zásadním způsobem determinovat. „To jsem rád, že tě vidím!“ má jiný význam, vyslovíme-li to při neočekávaném setkání s milým člověkem, jiný, sdělíme-li to dlužníkovi, který se nám vyhýbá, a zcela jiný význam to může představovat, sejdou-li se dva vězni na dvoře vazebního zařízení.