Současná psychologie poskytuje několik přístupů k periodizaci psychického vývoje jedince. Využívá poznatky moderních teorií, ale neopomíjí ani tradiční teorie, které poukazují na vývoj osobnosti v průběhu jejího života.

J. Piaget (1896–1980) vycházel z činnosti dítěte jako zdroje myšlení. Pro aktivitu dítěte je důležité okolí, které ho obohacuje. Dítě se přizpůsobuje vnějšímu světu. Piaget uvádí aktivní asimilaci (organismus působí na okolní předměty, pracuje s nimi, užívá schéma na nový objekt) a pasivnější akomodaci (působení okolí na organismus, kognitivní přizpůsobení se). Cílem přizpůsobení se je navození stavu vyváženosti mezi jednotlivcem a okolím, dosáhnout rovnováhy mezi asimilací a akomodací – ekvilibrace). Domníval se, že jedinec, který dosáhne vyšší úrovně vývoje, v ní setrvává a nepřipouštěl projevy regrese (tj. návrat do nižšího vývojového stádia), které se mohou objevit.

S. Freud (1856–1939) zdůrazňoval úlohu nevědomí, vývoj pudového života a afektivního prožívání. Ve své teorii duševního vývoje osobnosti popisuje pět fází – orální, anální, falickou, latentní, genitální.

Za rozhodující pro utváření a pozdější vývoj osobnosti Freud považoval rané fáze vývoje, období dětství. Jeho vývojový model je ukončen hypotetickým dosažením zralosti psychiky a osobnosti. V průběhu vývoje se projevují, dotvářejí, aktivují a kultivují kromě pudové vrstvy „Id“ („Ono“) i osobnostní vrstva „Superego“ („Nadjá“ – zvnitřněné normy, příkazy a zákazy, zásady) a „Ego“ („Já“ – převážně vědomá, integrující složka, substruktura osobnosti).

E. H. Erikson (1902–1994) vycházel z psychoanalytického pojetí S. Freuda. Psychosociální periodizace je spojována se společenskými, kulturními a historickými podmínkami vývoje více než s biologickými faktory. Erikson popisuje osm fází vývoje osobnosti, v nichž se začleňuje do složitých lidských vztahů. V každé fázi lidského života jedinec řeší určité dilema mezi dvěma protichůdnými tendencemi („psychosociální konflikt“). Po úspěšném vyřešení konfliktu jedinec postupuje do další fáze vývoje. V opačném případě dochází ke stagnaci.

R. J. Havighurst (1900–1991) zaměřil svou teorii na plnění vývojových úkolů, které jsou charakteristické pro konkrétní vývojové období. Dojde-li ke splnění úkolů v dané vývojové etapě, je jedinec spokojen a připraven pro zvládání dalších úkolů. Neúspěch naopak predikuje nespokojenost, společenské problémy a obtíže se zvládáním úkolů v další vývojové etapě. Při zvládání vývojových úkolů hraje významnou roli sociální učení a zralost jedince. Ve vývojových úkolech jsou zahrnuty nejen potřeby jedince, ale také očekávání dané společnosti. Sled jednotlivých úkolů je závazný pro jedince i pro společnost. Oproti teorii E. Eriksona se nejedná o jeden hlavní úkol, ale o celou řadu úkolů, které jsou důležité v daném období.

V. Příhoda (1889–1979) vytvořil teorii biopsychologického vývoje člověka. Svou periodizaci rozdělil do osmi základních stádií (antenatální, první dětství, druhé dětství, pubescence, hebetické období, období stabilizace a vyvrcholení, interevium, senium). Tato období popisuje ve svém významném čtyřsvazkovém díle „Ontogeneze lidské psychiky“.

L. Kohlberg (1927–1987) vytvořil koncepci vývoje morálního usuzování, která vychází z kognitivního vývoje jedince. Existují stádia morálky, která souvisejí s věkem a kognitivním vývojem. Tato stádia na sebe navazují. Autor navázal na Piageta, rozšířil morální usuzování na adolescenty a dospělé jedince. Výsledkem jeho zkoumání bylo vymezení šesti stupňů morálního usuzování, přiřazených ke třem rovinám – předkonvenční, konvenční a postkonvenční.

Předkonvenční úroveň morálky (předškolní období). V tomto období nemá dítě ještě vyvinutý smysl pro morálku. Dodržuje morální normy z důvodu odměn a trestů, které jsou prezentovány autoritou.

První stupeň je charakterizován poslušností a vyhnutí se trestu. Hlavním motivem chování je strach z trestu, Tento stupeň je označován za situačně vázanou morálku (konat činnosti, za které je dítě odměňováno a vyhýbat se činnostem, které jsou chybné). Významnou roli hraje výsledek, nikoli úmysl.

Druhý stupeň je orientován na odměnu. Chování a jednání jsou pozitivně hodnoceny, pokud při nich jedinec účelově dodržuje pravidla, která jsou v jeho bezprostředním osobním zájmu. V tomto období se objevuje počátek jednoduché reciprocity, dle principu „něco za něco“. Jedinec se vciťuje do situace druhých, přitom zjišťuje, že zájmy ostatních se nemusí vždy shodovat s jeho. Tento stupeň je označován naivním instrumentálním hédonismem.

Konvenční úroveň morálky (školní období). Dítě se snaží dodržovat pravidla a sociální normy, z důvodu uznání jiných a udržení sociálního řádu.

Třetí stupeň představuje orientaci na model „hodného chlapce, hodné dívky“. Tento vývojový stupeň charakterizuje konformita, shoda mezi očekáváním druhých a chováním dítěte dle obvyklých společenských měřítek.

Čtvrtý stupeň představuje orientaci na právo a pořádek. Sociální souhru charakterizuje plnění povinností, se kterými jedinec souhlasí. Normy by se měly dodržovat (právní pozitivismus), výjimku představují krajnosti, při kterých dochází ke konfliktu s jinou normou.

Postkonvenční úroveň morálky (dospělost). Jedinec akceptuje obecná morální pravidla společnosti a určuje morální hodnoty na základě morálních principů.

Pátý stupeň představuje orientaci na společenskou smlouvu, souvisí s jednáním jedince, které vede k uznání vrstevníky i sebe sama. Je charakterizován výrokem, že „zákony byly vypracovány pro člověka, ne člověk pro zákony.“ Jedinec v tomto stadiu ví, že zákon nelze změnit, ale je možné přijmout perspektivu nadřazenou právu a rozeznat, kdy vede použití práva k bezpráví. Účelem zákonů je chránit práva člověka, ne je porušovat, za určitých podmínek je možné zákony měnit. Do tohoto stadia dospěje méně než 15 % všech lidí, minimální věk je 25 let.

Šestý stupeň představuje orientaci na všeobecně platné etické principy. Morálka se řídí individuálními zásadami a respektováním univerzálních principů spravedlnosti, vzájemnosti, rovnosti lidských práv a respektováním důstojnosti člověka jako jednotlivce. Tohoto stadia dosahuje pouze 10 % dospělých.

Podle Kohlberga všechna stádia na sebe v přesném sledu navazují. Neznamená to, že šestého stupně morálního uvažování dosáhne každý jedinec.

Kohlberg zkoumal chlapce ve věku od deseti do šestnácti let. Vytvořil sadu krátkých příběhů, jejichž hrdina řeší morální dilema. U respondentů zjišťoval způsoby jednání hlavního aktéra a důvody vedoucí k tomuto jednání. Nejznámějším je tzv. Heinzovo dilema.

Muž jménem Heinz měl smrtelně nemocnou ženu. Na její nemoc existoval lék, ale lékárník, který lék vynalezl, si za něj účtoval horentní sumu. Výroba léku stála 200 dolarů, lékárník si účtoval 2000 dolarů. Heinz sehnal pouze polovinu sumy, ale lékárník požadoval zaplatit celou sumu. Zoufalý Heinz uvažuje o krádeži léku. Měl by Heinz lék ukrást?

Nejznámější kritičkou Kohlbergovy práce je C. Gilliganová (1936). Vytýkala Kohlbergovi výběr skupiny pro svůj výzkum, protože se jednalo pouze o chlapce. Hlavním argumentem (který nebyl potvrzen) byla skutečnost, že chlapci mají tendenci častěji patřit do čtvrtého stádia a dívky do třetího. Upozorňovala na rozdíly mezi tzv. mužskou a ženskou morálkou. Muži se více orientují na tzv. morálku spravedlnosti, ženy na morálku péče. Morálka péče je podle Gilliganové situačně senzitivní a flexibilní a morálka spravedlnosti je situačně nezávislá a rigidní. Ženy se ve svých morálních úvahách orientují především podle konkrétní struktury vzájemných vztahů, muži podle abstraktních práv a povinností. Gilliganová ve svých výzkumech dospěla k závěru, že jsou muži i ženy řídící se oběma druhy morálky.