2.2
Tělesně postižení
Hlavním znakem osob s tělesným postižením je celkové nebo částečné omezení hybnosti. To úzce souvisí s jejich samostatností a socializací. Tělesné postižení se dá popsat jako „handicap funkční“ a „handicap estetický“, neboli pohybový defekt a tělesnou deformaci. Tělesné postižení má poměrně velký vliv na sebehodnocení, jak jedinec chápe sám sebe a jak o sobě smýšlí [17].
2.2.1
Klasifikace tělesného postižení
  • Dělení podle doby vzniku - postižení vrozené, dědičné; postižení získané.
  • Podle typu - postižení hybnosti; dlouhodobá onemocnění; zdravotní oslabení.
  • Podle etiologie – tělesné odchylky; vývojové tělesné vady; následky nemocí; úrazy; chronická onemocnění.
2.2.2
Etiologie tělesného postižení
  • Prenatální období – v prvním trimestru-toxoplazmóza, zarděnky, herpes, toxické látky - alkohol, drogy, kouření; druhý a třetí trimestr - oběhové poruchy matky, které způsobují špatné okysličení plodu.
  • Perinatální období – komplikace vzniklé porodem, porodní asfyxie, předčasný porod, přenášené děti, kde je špatné kyslíkové zásobení placenty a špatná tvorba plodové vody.
  • Postnatální – působení škodlivých vlivů do půl roku věku dítěte (infekční onemocnění, úraz).
2.2.3
Projevy a možné dopady tělesného postižení
  • Riziko sociální izolace.
  • Nesoběstačnost a závislost na druhé osobě.
  • Snížené sebehodnocení a pocity méněcennosti.
  • Nižší možnosti navazování sociálních kontaktů.
  • Nedostatek zkušeností z různého sociálního prostředí.
2.2.4
Komunikace s tělesně postiženým
  • Komunikovat s postiženým, NE prostřednictvím jeho doprovodu.
  • Znát dobu postižení (trvalé od narození, akutní).
  • Znát rozsah postižení a možná omezení v komunikaci.
  • Zachovat běžná společenská pravidla.
  • Udržet postoj tváří v tvář, na úrovni jeho těla.
  • Připravit prostor bez překážek.
  • O pohybu s vozíkem vždy dopředu informovat.
  • Zvážit pomoc postiženému.
  • Neupozorňovat na problémy způsobené pohybem vozíku.
  • Umožnit mu vyslovit své city, strach z budoucnosti, obavy z reakce rodiny.
  • Poskytnout mu dostatek času k vyjádření.
  • V komunikaci mít trpělivost, dostatek času a empatie
  • Nelitovat.
  • V případě, že handicap brání v běžné komunikaci, můžeme ji nahradit jinou formou.
2.2.5
Přístup k tělesně postiženému
  • Maximálně využijeme svépomoci nemocného, aby některé úkony zvládl sám, aby si zachoval svoji aktuální pohybovou úroveň, nebo se ještě zdokonaloval.
  • Posilujeme jeho vědomí, že není zcela závislý a odkázaný na pomoci druhých, podporujeme jeho snahu dokázat něco nového.
  • Snažíme se, abychom nevytvořili komunikační bariéru, zejména jde o to, aby se nemocný neobával požádat o pomoc, nebo naopak byl schopen naši pomoc odmítnout.
  • Pokusí-li se nemocný zvládnout nějakou činnost sám, nezapomeneme ho pochválit, povzbudit, ocenit jeho snahu.
  • U tělesně postižených, u kterých došlo k postižení nedávno, se zaměříme na nácvik vnitřní síly člověka k tomu, aby dokázal žít s určitým omezením, dostatečně motivovat nemocného k uzdravení nebo ke zlepšení stavu jakoukoliv aktivní činností (cvičení, nácvik sebepéče).
  • Zvládnutí situace a její přijetí je velmi náročné. Probíhá postupně, s výkyvy, po fázi psychického zlepšení se zpravidla opakuje stav zoufalství a apatie, tyto fáze je třeba prožít, aby člověk, často až po delším čase, dokázal skutečně přijmout realitu [17].
2.2.6
Organizace a sociální služby pomáhající tělesně postiženým
V České republice je kromě sociálních služeb spousta organizací, které se zabývají pomocí tělesně postiženým. Svým charakterem se od sebe odlišují. Každá organizace se zaměřuje na jiný charakter postižení.
Organizace pro osoby s roztroušenou sklerózou:
  • Unie Roska
  • CEROS, o.p.s
  • Domov sv. Josefa – jediné lůžkové zařízení v ČR
Organizace pro osoby s Parkinsonovou chorobou:
  • Společnost Parkinson z.s., působí v celé ČR
Organizace pro osoby s CMP
  • Sdružení pro rehabilitaci osob po CMP, občanské sdružení
  • ICTUS o.p.s.
Organizace pro osoby s poškozením míchy
  • Centrum Paraple o.p.s., svaz paraplegiků
  • Liga vozíčkářů, nezisková organizace [11].
Jednotlivé sociální služby lze vyhledat na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
Sociální služby zajišťují pomoc při péči o vlastní osobu, stravování, ubytování, při chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytují informace, zprostředkovávají kontakt se společenským prostředím, zajišťují psychoterapii a socioterapii, zajišťují pomoc při prosazování práv a zájmů jedinců. Jejich cílem je podpora rozvoje nebo zachování dosavadní soběstačnosti, rozvoj schopností vést samostatný život a snížit zdravotní a sociální rizika, která plynou ze zdravotního postižení a způsobu života.
2.2.7
Práva tělesně postižených
Definice
Preambule
Charta práv tělesně postižených vychází z Prohlášení lidských a občanských práv, Všeobecného prohlášení o lidských právech, Evropské konvence lidských práv a Všeobecného zákona o tělesně postižených, vydaného v Paříži v roce 1975. V souladu s těmito dokumenty má každá tělesně postižená osoba stejná práva a povinnosti jako kdokoliv jiný. Je tedy potřebné podporovat každou ekonomickou a sociální politiku, která k právům a povinnostem postižených osob přihlíží.
Tělesné postižení vede k omezení pohybové aktivity a taková osoba se stává ve zvýšené míře závislou na okolním prostředí, na svých blízkých i na celé společnosti. Je proto povinností společnosti napomáhat při integraci těchto našich spoluobčanů do normálního života. Postižení mají plné právo na samostatný a nezávislý způsob života, jaký si sami zvolí. Mají právo začlenit se do společenského života, mají právo na splnění všech svých přání a tužeb. Těm, kteří chtějí žít v domovech s pečovatelskou službou, má být umožněno vybrat si kvalitní domov, kde by byla plně respektována jejich osobnost. Tělesně postižené osoby mohou využívat i soukromé domy či byty a společnost jim musí dát příležitost pro přizpůsobení pohodlného, nezávislého a bezpečného života. Odpovědné osoby, které rozhodují o výstavbě domů a bytů, stejně jako výstavbě veřejných komunikací, mají za povinnost vytvářet co nejpříznivější podmínky pro seberealizaci, bezpečnost a sebevědomí postižených osob.
Způsob života - Každá tělesně postižená osoba má právo na nezávislý výběr způsobu života a na místo, kde chce žít.
Rodina a okolí - Jako každá lidská bytost, tak i tělesně postižená osoba chce milovat a být milována. Má plné právo založit vlastní rodinu, rozvíjet ji, zachovávat a působit na rozvoj rodinných a přátelských vztahů.
Právo na kvalitní a kvalifikovanou pomoc - Každá tělesně postižená osoba má právo na kvalitní a kvalifikovanou pomoc. Přátelský vztah mezi osobou, která pomoc poskytuje, a osobou, která ji přijímá, musí být založen na vzájemném respektu důvěře a úctě.
Právo na lékařskou péči - Postižená osoba má právo na výběr lékaře, který má pečovat o její zdraví. Má právo na pravidelnou informaci o osobní zdravotní situaci a právo podílet se na všech rozhodováních o sobě.
Bydlení a okolí - Postižená osoba má plné právo sama se rozhodnout žít a bydlet v místě, odpovídajícímu jejím požadavkům a potřebám.
Právo na technickou pomoc - Tělesně postižená osoba má právo na úplné financování technického vybavení a pomoci nutné pro nezávislý život.
Účast na společenském životě - Tělesně postiženým osobám musí být umožněna komunikace, pohyb a přístup ke společnosti, vzdělání, úřadům, ekonomickým a profesním aktivitám i k aktivitám ve volném čase a ve sportu.
Každá tělesně postižená osoba má právo na dostatečný příjem pro zajištění svého pohodlí a spokojeného života.
Tělesně postižené osoby, asociace, sdružení a svazy by měly sjednotit svá úsilí pro zlepšení vzájemného poznávání a pro to, aby se lépe domohly zajištění svých základních lidských práv, jimiž jsou:
  • Právo na to být odlišný.
  • Právo na důstojný a odpovídající způsob života.
  • Právo na integraci do společnosti.
  • Právo na svůj názor a na jeho splnění.
  • Právo na rovnoprávné občanství a na nezávislý výběr způsobu života i místa, kde chce žít [21].