Kapitola1
Úvod do chirurgické propedeutiky
Chirurgie je lékařský obor, který patří k jedněm z nejstarších. Zabývá se především operační léčbou onemocnění orgánů, je zaměřena také na léčbu jejich poranění. [1] Její název je odvozen z řeckého slova, které lze rozdělit na dvě základní části a to cheir – ruka a ergein – pracovat. Základní činností lékaře chirurgických oborů je tedy podle řeckého výkladu zejména práce rukama. V současné době jsou chirurgovi nápomocny speciální nástroje a přístroje. Chirurgie současnosti se zaměřuje také na důkladnou prevenci a diagnostiku onemocnění, dispenzarizační péči aj. [2] Chirurgii dělíme na obecnou a speciální. Obecná chirurgie se zaměřuje na chirurgii břicha, hrudníku, končetin a krku. Speciální obory se oddělily od všeobecné chirurgie, můžeme zde zařadit:
- ophtalmologii (problematika onemocnění oka a přídatných orgánů),
- gynekologii (problematika onemocnění ženských pohlavních orgánů),
- otorinolaryngologii (problematika onemocnění krku, ucha a nosu),
- urologii (problematika onemocnění vylučovacího systému a mužského pohlavního systému),
- ortopedii (problematika vrozených a vývojových vad pohybového systému),
- traumatologii (problematika léčby poranění),
- neurochirurgii (problematika chirurgických onemocnění nervového systému),
- kardiochirurgii (problematika operačních a invazivních výkonů na srdci),
- hepatopankreatobiliární chirurgii (problematika chirurgických onemocnění jater, žlučových cest a slinivky břišní),
- kolorektální chirurgii (problematika chirurgického řešení onemocnění tlustého střeva
a konečníku).
Mezi další speciální chirurgické obory můžeme zařadit například dětskou chirurgii, která se zaměřuje na problematiku vrozených a získaných vad u dětí, zabývá se dětskou úrazovostí, ale také léčebně preventivní péčí chirurgicky nemocných dětí.[1] Léčba popálenin spadá do speciálního oboru chirurgie, který nazýváme Popáleninová medicína, která má za úkol léčbu popáleninových traumat. [3]
Jednotlivé chirurgické obory základní, a hlavně ty speciální, kladou vysoké nároky nejen na vzdělávání lékařů, ale také na vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků. V případě chirurgických výkonů se téměř vždy jedná o multioborovou spolupráci, která zasahuje do oblasti předoperační, intraoperační a pooperační péče. Jednotlivé výkony mohou být prováděny ambulantně, nebo za hospitalizace nemocného. Ambulantně se provádějí výkony, které svým zásahem do organismu a případnými komplikacemi nevyžadují hospitalizaci nemocného. V současné době jsou takto prováděné chirurgické zákroky v režii jednodenní chirurgie, kdy je pacient propuštěn nejpozději do 24 hodin po zákroku. [1] Operační výkony, které jsou spojeny s hospitalizací nemocného, pak provádíme plánovaně (elektivně), přičemž je kladen důraz na důkladnou předoperační přípravu. Nebo provádíme výkony akutní, popřípadě urgentní, kdy zdravotní stav nemocného vyžaduje neodkladný chirurgický zákrok. [4] Operační výkony můžeme rozdělit na výkony kurativní (léčebné) - odstraňujeme příčinu onemocnění, např. odstranění nádorové léze. Paliativní operační výkony -indikujeme v případech, když již není možno provést výkon kurativní. Tyto výkony jsou zaměřeny na zlepšení kvality života nemocných. Třetí skupinu tvoří výkony diagnostické - využíváme je ke stanovení definitivní diagnózy na základě např. biopsie patologické léze. [3] Chirurgie nevyužívá pouze krvavý (invazivní) způsob operačních výkonů, jak tomu bylo dříve. V moderní chirurgii se dnes často využívá endoskopických metod, tedy výkonů miniinvazivních. [4]