Z fyzikálního hlediska se jako zvuk označují střídavě zhuštěné a zředěné longitudinální akustické vlny procházející pružným prostředím (nejčastěji vzduchem), které vznikají chvěním materiálu jako zdroje.

Z hlediska biologických účinků je zvuk s intenzitou nad 30 dB nebezpečný pro nervový systém a lidskou psychiku, zvuk nad 60–65 dB působí rušivě na vegetativní nervový systém, intenzita nad 90 dB poškozuje sluchový aparát a při hodnotách nad 100 dB dochází k poškození buněk a tkání.

Hluk je jeden z hlavních rušivých elementů každodenních činností. S rozvojem industrializace, houstnutím dopravy, rychlostí zástavby a rozvojem průmyslu hluku přibývá. Hluk je pro lidské ucho a celý organismus významným alarmujícím podnětem, neexistuje žádná fyziologická funkce organismu schopná tento podnět ignorovat.

Z hlediska spektra lze hluk rozdělit na:

Širokopásmový hluk má hlavní účinky na oběhovou soustavu a působí přes podkoží. Úzkopásmový hluk působí na sluchový aparát pronikavěji a subjektivně více ruší než širokopásmový hluk. Podobný účinek má i zvuk o frekvenci nad 2 000 Hz (vysokofrekvenční hluk), který je velmi agresivní.

Vnímání hluku je velmi individuální, každý reaguje odlišně na různou intenzitu zvuku, který může působit pozitivně vzrušivě i negativně rušivě. Rozlišujeme dobrovolnou či chtěnou expozici, kdy se člověk schválně vystavuje určitému zvuku, např. navštíví koncert vážné hudby, jde do kina na film či zpívá v pěveckém sboru. Naopak nedobrovolné vystavení se hluku se děje v blízkosti rušných dopravních komunikací, v blízkosti letišť při startování či přistávání letadel, nebo pokud v sousedství štěká pes či brečí malé dítě. Na nucenou expozici hluku reaguje člověk podrážděně až agresivně, je rozmrzelý, psychické rozpoložení však závisí na osobnostních rysech jedince. Lidský hlas je do určité míry také rušivý element, vyšší intenzita hlasu (řev) ruší podstatně více než šum či hudba.

Hluk je ze 40 % produkován pracovním prostředím a z 60 % mimopracovním prostředím. Mezi zdroje hluku patří:

Zdroje mimopracovního hluku jsou např. dopravní hluk (reprezentuje až 75–85 % mimopracovního hluku) – automobilová, kolejová či letecká doprava, která dosahuje asi 70–85 dB. Dalším příkladem je hluk ve stavbách – výtahy, kotelny, trafostanice, vytápění, klimatizace. Nesmíme zapomenout na sousedský hluk neboli hluk související s bydlením, který je způsoben hlasitými projevy obyvatel, zvukovými zařízeními s reproduktory, provozem koupelen či WC a nakládáním s odpady, chladničkami, digestořemi či vysavači. Posledním příkladem mimopracovního hluku je hluk, který souvisí s trávením volného času (volnočasové aktivity), jako jsou sportovní události či kulturní a společenské akce (divadla, kina, koncertní sály, lidové zábavy, poutě aj.).

Jako pracovní hluk se označují zvuky, které souvisí přímo s výrobou či ostatními pracovními činnostmi a prostředím na pracovišti, nejvíce se hovoří o mechanizovaném nářadí (motorové pily, pneumatická kladiva), důlních strojích, v hutnictví a obecně strojírenském (obráběcí stroje) a textilním průmyslu (tkalcovské stavy). Velké množství hluku musí tolerovat i pracovník v zemědělství, lesnictví či stavebnictví.

K hodnocení škodlivosti hluku se používají audiometry.