Voda je tekutina, která je základní fyziologickou a hygienickou každodenní potřebou člověka pro jakoukoliv činnost. Člověk sice je schopen vydržet bez vody až 17 dní, ale je to látka obsažená v každé lidské buňce. Obsah vody v těle je závislý na věku a aktuálním stavu lidského organismu.

Lidská spotřeba vody kolísá v závislosti na teplotě okolního vzduchu, vlhkosti prostředí a aktivitám, které jedinec vykonává. Čím vyšší je fyzická či psychická námaha, tím je spotřeba vody včetně vylučování vody z organismu vyšší. Vodu člověk přijímá nejen ve formě tekutiny, ale také jako součást jídla – hlavně zeleniny (až 98 %), ovoce (až 90 %) a masa (75 %). Kromě toho se v těle tvoří tzv. metabolická voda, která vzniká při oxidaci živin (denně se jedná asi o 350 ml). Denní příjem dospělého člověka činí kolem dvou litrů, z čehož je 1 300 ml v nápojích a asi 1 000 ml v potravinách. Přirozené tělesné ztráty vody činí asi 2,5 l/den při ideální teplotě 22 ºC. Vodu člověk vylučuje močí (1 500 ml), stolicí (100–150 ml) a potem (500 ml), určitou část člověk i vydýchá (350–400 ml). Maxima vyloučené vody se mohou v extrémních podmínkách vyšplhat až k 8 l/den. K těmto zvláštním situacím patří i zvracení, průjem nebo horečka, při kterých mohou být ztráty vody i životu nebezpečné a způsobit rozvrat minerálního prostředí člověka.

Pokud však hovoříme o tzv. aktivní tělesné hmotě tvořené svalovinou, podíl vody se vyšplhá k 70 %, tudíž čím více svalové hmoty daný člověk má, tím vyšší podíl vody organismus obsahuje. S přibývajícími léty naopak obsah vody v těle klesá, u starších lidí se průměrně množství vody v těle pohybuje kolem 50 %. Naopak při narození je podíl vody v těle asi kolem 75 %.

Typy vody dle původu:

Srážková voda (dešťová či atmosférická voda) je voda v různém skupenství, která se žádnou svojí částí nedotýká země či jiných povrchů. Je to tedy voda, která pochází z atmosférických srážek a neobsahuje dosud látky vyskytující se na jakémkoliv povrchu. V případě, že se tato voda dotkne povrchu, jedná se již o vodu povrchovou. To je jinými slovy voda, která se přirozeně vyskytuje na zemském povrchu, protéká v nadzemních vedeních a přechodně i pod zemským povrchem. Pokud však tato voda zasákne pod zemský povrch, hovoříme již o vodě podzemní. Podzemní vodu lze rozdělit dle jejího charakteru na vodu krasovou, puklinovou, infiltrovanou, průlinovou, smíšenou, minerální a léčivou.

Dle použití můžeme vodu rozdělit na:

Voda užitková se své kvalitě velmi blíží vodě pitné, má širší mikrobiální, ale nepatogenní kontaminaci. Subjektivně může vykazovat horší smyslové vjemy – např. zakalení, jiné zbarvení či určitou pachuť. Primárně slouží k napájení domácích či zemědělských zvířat nebo také k závlahám, očistě, úklidu či praní prádla nebo splachování, pro člověka však není konzumním zdrojem. Tzv. TUV (teplá užitková voda či jen teplá voda) je voda, která je rozváděna spolu s pitnou vodou, musí mít však pro svoji nezávadnost teplotu minimálně 50 ºC, aby nedošlo k šíření legionelózy. Každá civilizovaná země má za povinnost zabezpečit svým obyvatelům dostatečné množství nezávadné pitné, popř. také užitkové vody. Česká republika je vnitrozemský stát, nemáme tedy přímý přístup k moři. Asi 90 % ČR je zásobováno centrálním způsobem (tedy z jednoho zdroje) ze shromážděné podzemní vody či průmyslově upravené povrchové vody, která je dále rozváděna vodovodním řádem k jednotlivým bytovým jednotkám a jejíž kvalita je jednotná, pravidelně kontrolovaná a nezávadná.

Je však potřeba podotknout, že více než 25 % této pitné vody se používá i na topení, praní prádla, sprchování či splachování místo vody užitkové, která by pro tyto účely byla naprosto dostačující. Proto je moderním trendem dnešní doby přivést do domácnosti dva rozvody – vodu pitnou určenou čistě ke konzumaci a vodu užitkovou používanou ve výše uvedených indikacích. I tento fakt může vést do budoucna k žádoucí nižší spotřebě pitné vody, jejíž úprava je nejen finančně, ale i průmyslově náročná.

V mnoha českých regionech zásoby podzemní vody nedostačují potřebám obyvatel (asi z 55 %), proto narůstá potřeba povrchové vody průmyslově upravovat. Takto upravená voda není bohužel 100% nezávadná, obsahuje stopové množství organických a minerálních látek z antropogenních (lidských) odpadů a přílišné procentuální zastoupení chlóru. Dále asi v 10 % českých domácností je pitná voda získávána z přírodního zdroje, ze studen sloužících pro individuální potřebu těchto domácností, často mimo dosah veřejných vodovodů. K těmto konzumentům se počítají i rekreační uživatelé studnové vody (nejčastěji průlinové) a celkově je odběratelů studnové vody v ČR asi 1 milion. Bohužel však až 98 % studen je dle epidemického hlediska v dnešní době zdravotně závadných. Může za to špatný technický stav studen či blízkost znečišťujících zdrojů spodních vod (skládky odpadů, septiky či silážní jámy).

Dále nesmíme zapomínat na komerčně vyráběnou balenou vodu i další nápoje a výrobu potravin. Balené vody se rozdělují na přírodní vody minerální, pramenité vody (dříve nazývány stolní), kojenecké vody a balené pitné vody. Ke zvýšení mineralizace balených vod se uměle přidávají sloučeniny hydrogenuhličitanu (sodného NaHCO₃ ̄, draselného KHCO₃ ̄), fosforečnanu (H₃PO₄) či chloridu (sodného NaCl, vápenatého CaCl₂). Minerální vody neboli kyselky mají přirozenou koncentraci CO₂ kolem 4 g/l, u tzv. sodové vody je koncentrace uměle přidaného oxidu uhličitého podobná. U jemně perlivých minerálních vod je tato koncentrace obvykle 1 500 mg/l. Kromě toho má CO₂ řadu pozitivních účinků – osvěžuje, pitnou vodu konzervuje, je schopný povzbuzovat trávení a pomáhá dostatečnému vylučování. Negativním efektem je vyšší kyselost vody a nežádoucí posun acidobazické rovnováhy směrem k acidóze. V žaludku navodí překrvení sliznice, která je pak schopna ve vyšší míře absorbovat minerály a organické látky (včetně léků), zvyšuje sekreci žaludeční šťávy a subjektivně zvyšuje tlak v oblasti žaludku, který může vyústit v dechovou nedostatečnost až poruchu srdečního rytmu (tzv. Roemheldův syndrom). Jako tzv. uhličitanové opojení se označuje stav, při kterém se zvýšeně vstřebává CO₂ sliznicemi a mimo jiné způsobí zvýšenou vzrušivost centrální nervové soustavy (CNS), což se projevuje brněním nebo dojde ke stimulaci dýchání, tedy zrychlí se dech. Jakákoliv perlivost pitné vody je přísně kontraindikována u kojenců (bubliny CO₂ v žaludku vyvolávají zvracení). Další skupinou, které se pití perlivé vody nedoporučuje, jsou dekompenzovaní diabetici (nedostatečně odpovídají na léčbu cukrovky či se neléčí), kardiaci (pro vyšší krevní tlak a tepovou frekvenci) a dále pacienti s vředovou chorobou žaludku či gastritidou (zánětem žaludku). Pravidelná konzumace perlivé vody s koncentrací CO₂ nad 1 g/l není doporučena ani zdravému jedinci.