Polarizace charakterizuje změny polohy molekul materiálu v závislosti na přiloženém elektrickém poli, po zániku tohoto elektrického pole se molekuly vrátí do původních poloh (nabité částice se otáčejí k opačně nabitým elektrodám).

Dipóly mohou být:

Permitivita charakterizuje vliv elektrického pole na elektrický stav izolantu. Je stanovena vztahem: $\epsilon =\frac{D}{E}$ ; kde D je elektrická indukce a E intenzita elektrického pole. Rozlišujeme absolutní (ε), poměrnou (ε_r) permitivitu materiálu a permitivitu vakua (ε₀ = 8,854.10^-12 F.m^-1).

Jsou ve vztahu: $\epsilon ={\epsilon }_0.{\epsilon }_r$ . Relativní permitivita materiálu se může měnit v závislosti na kmitočtu, teplotě i velikosti intenzity elektrického pole. Figuruje také ve vztahu pro výpočet kapacity deskového kondenzátoru: $C={\epsilon }_r.{\epsilon }_0.\frac{S}{d}$ , kde S a d jsou plocha a vzdálenost desek. Relativní permitivita vzduchu je přibližně rovna jedné. Velkou relativní permitivitu mají feroelektrické materiály.

Podle tvaru závislosti elektrostatické indukce na intenzitě elektrického pole lze dielektrika rozdělit na lineární (v obrázku 13 označeno přímkou a) a nelineární (označeno písmenem b). Písmenem c je označena diferenciální permitivita – tečna k obecné křivce (její sklon se mění). Počáteční permitivita (označena d) je dána tečnou v počátku souřadnic, důležitá je při práci s malými signály. Maximální permitivitou rozumíme největší dosažitelný sklon tečny procházející počátkem soustavy souřadnic (označena e).

Jde o ztráty způsobené vodivostí dielektrika $P_Z=R_i.I_{sv}^2=\frac{U^2}{R_i}$ , energie elektrického pole se mění na teplo, které vzniká při působení stejnosměrného i střídavého pole. Charakterizujícím parametrem pro dielektrické ztráty je činitel dielektrické ztráty označovaný tgδ, jenž lze vyjádřit ze ztrátového výkonu: $P_Z=U^2.\omega .C.tg\delta$ ; kde ɷ je úhlová frekvence.

V dielektriku se pohybují volné a vázané náboje (posuvný proud), část jejich energie se změní v teplo při srážkách s okolními volnými nosiči náboje nebo neutrálními částicemi.

Údajem charakterizujícím materiál je také průrazné napětí, což je napětí, pod kterým je izolační materiál schopen plnit svou funkci. Při překročení tohoto napětí přestává platit v dielektriku Ohmův zákon, dochází skokem (10^-8 s) ke ztrátě izolačních schopností – elektrickému průrazu. $E_p=\frac{U_p}{d}$ , kde $U_p$ je průrazné napětí a d je tloušťka materiálu, tedy vzdálenost elektrod. Závisí na tvaru a vzdálenosti elektrod.

Růst intenzity elektrického pole má postupně tyto následky:

Mechanismus průrazu není dosud univerzálně vysvětlen. Je znám princip průrazu ve vakuu, plynech, méně pak v pevných látkách a nejméně v kapalinách.

Fotony se pohybují velice rychle, takže ionizovaná částice může být relativně daleko (vysvětluje to, že průraz nastává v celé dráze téměř současně). V místě průrazu je pak směs elektronů a iontů, která vytvoří plazmu elektrického výboje. V souvislosti s intenzitou elektrického pole prochází stav plynu různými stádii: elektrické pole se neprojevuje – koróna – jiskrový výboj – obloukový výboj.

V případě znečištění dochází k větší interakci molekul kapalného izolantu a nečistot (elektrická pevnost je velmi citlivá i na minimální množství nečistot, měření s chemicky čištěnými látkami mají nedostatečnou reprodukovatelnost, fyzikálně čištěné kapaliny mají pevnost až 1 MV/cm – srovnatelnou s elektrickou pevností pevných izolantů).

Pokud elektron zrekombinuje, nemusí dojít k ionizaci dalších částic. S rostoucí teplotou nebo intenzitou ionizujícího záření roste koncentrace volných elektronů a elektrická pevnost klesá.

Průraz izolantu představuje vždy nekontrolovatelné zvýšení elektrické vodivosti materiálu, které může být dočasné, nebo trvalé.

Elektrický průraz nastává vlivem nárazové ionizace okamžitě po zavedení pole (jiskra, záblesk).

Tepelný průraz nastává při dlouhodobém tepelném namáhání elektrickým polem v místě nehomogenit, kde se nestačí odvést vzniklé teplo. Materiál začne uhelnatět, až se stane vodivým. Narozdíl od elektrického průrazu jde o dlouhodobý děj.

Je způsobena zejména volnými ionty znečišťujících příměsí, je spojena s pohybem elektrického náboje v látkovém prostředí. Dělíme ji na několik kategorií: elektronovou, děrovou, iontovou, protonovou a elektroforetickou. Elektrický odpor izolantů dělíme na vnitřní, povrchový, izolační.

Nadměrné tepelné namáhání izolantu způsobuje jeho zrychlené stárnutí a ovlivňuje tak životnost zařízení (s ohledem na spolehlivost a bezpečnost). Izolanty dělíme do tříd podle použitelnosti při vyšších teplotách.

Jde zejména o různé zkoušky pevnosti, metody obrábění, podobně jako u konstrukčních materiálů.

Na vlhkost svého okolí jsou citlivé zejména pórovité izolanty organického původu. Navlhnutí má za následek zvětšení elektrické vodivosti a dielektrických ztrát izolantu, dále zmenšení elektrické pevnosti, degradaci mechanických vlastností a korozi.