Za prokaryotické se považují buňky, které se od eukaryotických liší v několika vlastnostech.

Nukleoid neboli prokaryotická buňka má jádro, které není ohraničeno proti cytoplazmě jadernou membránou a nedělí se mitoticky. Je složeno jen z DNA, která zároveň představuje chromozom prokaryotické buňky. Také ostatní buněčné organely, které se nachází v cytoplazmě prokaryotických buněk, nejsou ohraničeny membránovým systémem, který je charakteristický pro eukaryotické buňky.

Prokaryotické buňky jsou obaleny buněčnou blánou neboli stěnou, která se svým složením a strukturou liší od buněčné blány rostlinných buněk. Jako hlavní složka buněčné stěny u prokaryot je peptidoglykan [1].

Cyanobakterie neboli sinice jsou fotolitotrofní prokaryotické organismy, které využívají při fotosyntéze vodu jako donor elektronů a na světle uvolňují kyslík. Jejich buňky jsou ohraničeny pevnou mnohovrstevnou stěnou, jejíž základní kostru tvoří peptidoglykan. Většina sinic se vyznačuje aktivním pohybem.

Některé sinice jsou jednobuněčné, jiné se skládají z jednoduchých nebo rozvětvených mnohobuněčných vláken. Jednobuněčné formy sinic se množí dělením, přisedlé formy se množí uvolňováním exospor. Vláknité formy se množí pomocí hormogonií. Hormogonie jsou krátká, několika buněčná vlákna, která se oddělují od mateřské stélky a dorůstají v nová vlákna. U některých vláknitých forem sinic se tvoří specializované buňky nazývané akinety a heterocysty.

Akinety jsou větší než ostatní vegetativní buňky ve vláknu. Představují klidové spory, které se vytvoří uvnitř vegetativních buněk zesílením jejich buněčné stěny a klíčí za tvorby hormogonií.

Heterocysty se nemnoží a od sousedních buněk se liší přítomností polárních světlolomných granul a tloušťkou vnější stěny.

Můžeme se s nimi setkat ve volné přírodě nebo ve vodě. Podobně jako u bakterií je rozdělujeme podle nároků na kyslík. Tedy na aerobní, anaerobní, fakultativně anaerobní. Nebo podle způsobu získávání energie na chemoautotrofní, chemoheterotrofní, fakultativně chemoheterotrofní. Rozlišit můžeme, i jestli, jsou grampozitivní nebo gramnegativní.

Archea grampozitivní mají buněčnou stěnu tvořenou vrstvou pseudomureinu a archea gramnegativní mají navíc na povrchu buňky proteinovou nebo glykoproteinovou vrstvu. Tento rozdíl od běžných bakterií jim umožňuje mít velkou odolnost vůči teplotě.