Podélnou impedanci vedení tvoří jeho činný odpor R (reálná složka) a indukční reaktance X_L (imaginární složka). Celkovou podélnou impedanci vedení určíme komplexně:

$\widehat{Z}=R+j{X}_L$ [Ω].

Činný odpor a indukční reaktanci můžeme určit podobně jako vedení vn dle kapitol 4.2.1 a 4.2.2.

Pro vedení vvn a zvn se často používají tzv. svazkové vodiče, kde pro každou fázi je použito několik lan AlFe sdružených do svazku, viz kap. 6.4.3. Trojsvazek je na obr. 37. Počet vodičů ve svazku můžeme označit n a vzdálenost vodičů ve svazku b. Z hlediska elektromagnetického pole se svazkový vodič chová jako jeden vodič s tzv. ekvivalentním poloměrem r_e, který můžeme pro svazek n vodičů určit ze vztahu: $r_e=\sqrt[n]{r\cdot b_{12}\cdot b_{13}\cdot \cdot \cdot b_{1n}}$ [m],

r je poloměr vodiče [m],

b₁₂ až b_1n vzdálenosti jednotlivých vodičů ve svazku [m].

Pro trojsvazek se udává vztah pro ekvivalentní průměr $d_e=\mathrm{1,58}\sqrt[3]{b^{2}d}$ [m],

b je strana trojúhelníku ve svazku [m],

d je poloměr jednoho vodiče ve svazku [m].

Činný odpor svazku můžeme určit jako odpor paralelního spojení vodičů, tedy $R=\frac{R_1}{n}$ [Ω],

R₁ je odpor jednoho lana ve svazku [Ω],

n je počet vodičů ve svazku.

Vlastní indukčnost svazku bude $L_K=\mathrm{0,46}\mathit{log}\frac{a_{stř}}{r_e}+\frac{\mathrm{0,05}}{n}$  [mH.km^-1],

nebo $L_K=(\mathrm{0,46}\mathit{log}\frac{a_{stř}}{r_e}+\frac{\mathrm{0,05}}{n})\cdot {10}^{-3}$  [H.km^-1].

Potom indukční reaktanci X_L dostaneme $X_{LK}=\mathrm{0,314}\left(\mathrm{0,46}\mathit{log}\frac{a_{stř}}{r_e}+\frac{\mathrm{0,05}}{n}\right)$  [Ω.km^-1].

Ze srovnání se základními vztahy je jasné, že činný odpor i indukční reaktance svazku bude menší než pro jeden samostatný vodič.

Příčná admitance vedení vvn a zvn se určí jako $\widehat{Y}=G+j{B}_C$ [S],

G je vodivost vedení [S],

B_C je kapacitní susceptance vedení [S].

Vodivost vedení je způsobená svodem a korónou. Svod vzniká v důsledku nedokonalé izolační schopnosti a znečištění izolátorů. Koróna vzniká kolem vodičů při ionizaci okolního vzduchu. Fázové napětí, při kterém se začne objevovat koróna, se nazývá kritické napětí koróny. Závisí na druhu vodiče, jeho rozměrech, uspořádání vodičů, znečištění a na klimatických poměrech (vlhkost, teplota, tlak, déšť, mlha apod.). Pro výpočet ztrát korónou se používá Peekův vzorec:

$∆P_k=\frac{241}{\delta }\cdot \left(f+25\right)\sqrt{\frac{r}{D}}\cdot {\left(U-U_0\right)}^2\cdot {10}^{-5}$  [kW/km],

δ je poměrná hustota vzduchu závislá na tlaku (nadmořské výšce) a teplotě vzduchu,

f je frekvence [Hz],

r je poloměr vodiče [m],

D je osová vzdálenost vodičů [m],

U je napětí na vodiči (fázové) [kV],

U₀ je počáteční napětí koróny [kV].

Kapacitní susceptanci vedení určíme ze známého vztahu $B_C=\omega C$  [S], kde

C je kapacita vedení [F],

ω je úhlová frekvence [rads-1].

Kapacitu vedení tvoří jednak kapacity mezi jednotlivými fázovými vodiči a pak kapacity fázových vodičů k zemi, viz obr. 38.

Kapacita osamělého vodiče proti zemi C₀ se rovná: $C_0=\frac{Q_0}{U_0}$ [F], kde

Q₀ je náboj vodiče proti zemi [C],

U₀ je napětí vodiče proti zemi [V].

Kapacitu mezi fázovými vodiči m a n určíme ze vztahu $C_{mn}=\frac{Q_{mn}}{U_{mn}}$ [F], kde

Q_mn je náboj mezi vodiči [C],

U₀ je napětí mezi vodiči [V].

Celková kapacita je rovna poměru úhrnného náboje vodiče za chodu k jeho napětí proti zemi

$C=\frac{Q}{U_0}$ [F], kde

Q je celkový (úhrnný) náboj vodiče [C],

U₀ je napětí vodiče proti zemi [V].

Je nutné poznamenat, že každý z vodičů má jinou kapacitu, podobně jako má jinou indukčnost. Obvykle se uvádí tedy střední hodnota kapacity, která je aritmetickým průměrem kapacit jednotlivých fází.

Pro výpočet kapacity vedení na 1 km délky lze použít vztah $C_K=\frac{\mathrm{0,024}\cdot {\epsilon }_r}{log\frac{a_{stř}}{r}}\cdot {10}^{-6}$ [F/km], kde

ε_r je relativní permitivita, pro vzduch rovna 1 [-],

a_stř je střední vzdálenost fázových vodičů (geometrický průměr jejich vzdáleností) [m],

r je poloměr vodiče [m], v případě svazkového vodiče použijeme ekvivalentní poloměr r_e [m].

Kapacita kabelů vvn je vyšší než kapacita venkovního vedení a obvykle ji udává výrobce. Pokud ji neudá, zjišťuje se měřením nabíjecího proudu, což je proud, který teče do vedení naprázdno. Kapacita se pak určí $C=\frac{I_{nab}}{2\pi f\cdot l\cdot U_f}$ [F/km], kde

I_nab je nabíjecí proud [A],

f je frekvence [Hz],

l je délka vedení [km],

U_f je fázové napětí (proti zemi) [V].