Na první pohled se tištěná kniha od středověkého rukopisu příliš neliší. Zachovává kodexový tvar a rozvržení stran. Písmo i ilustrace zpočátku kopírují rukopisné kodexy, teprve v pozdějších dobách dochází k užívání přesnějších technik a jednotlivé činnosti se standardizují. Přesto byl vynález knihtisku nesmírně důležitý, ba převratný, a významně ovlivnil evropskou historii. Reagoval na vzestup vzdělanosti a pomohl uspokojit hlad po informacích a informačních zdrojích, protože už nevznikal jen jednotlivý opis, ale několik identických kopií, zpočátku několik set, později několik tisíc, a ještě později byly umožněny i milionové náklady.

Rovněž princip tisku se nám na první pohled jeví jako jednoduchá technika, ale bylo třeba vyřešit celou řadu technických problémů, aby mohl spolehlivě fungovat. Už bylo uvedeno, že základem byla výroba jednotlivých liter, z kterých bylo možno sestavit libovolný text. K němu přistoupilo řešení vlastního tisku, tj. vynálezu tiskařské barvy a lisu, který umožňoval otisk sestaveného textu. Gutenbergův vynález datujeme do 40. let 15. stol. a o období do konce tohoto století hovoříme o počátcích knihtisku. Tisky, které vznikly v této době, tj. od vynálezu knihtisku do konce roku 1500, se nazývají inkunábule (z latinského označení in cunabulis, česky v kolébce), v české kultuře se ujal termín prvotisk. Během prvních 50 let se knihtisk z Německa rozšířil do celé Evropy a stal se běžnou součástí evropské vzdělanosti a kultury.

Jak se při tisku postupovalo?

Nejprve bylo třeba připravit matrice pro odlití písma, aby odlité literky byly identické. Písmolijec roztavil připravenou směs kovů, používalo se olovo, cín a antimon. Pak odléval písmena – každé písmeno muselo být tolikrát, aby to stačilo na vysázení několika stran tisku. Odlité litery se rozdělily do přihrádek kasy a sazeč z nich sestavoval text. Sestavený text, tj. stránku nebo dvojstránku, tiskař upevnil do lisu, natřel tiskařskou barvou, na to přiložil list papíru a lisem přitiskl, aby se text stejnoměrně otiskl. Otištěný arch se musel usušit a následně složit do určeného formátu. Z jednotlivých složek se připravil kodex.

První tištěné knihy byly po formální i obsahové stránce obdobou těch rukopisných. Používal se stejný tvar písma jako v rukopisech, text se zdobil iniciálami a iluminacemi, které se zprvu domalovávaly ručně do vytištěného textu. Teprve později se začalo tištěné písmo odlišovat od rukopisného a přidaly se informace o vzniku dané knihy, například kdo a kdy knihu vytiskl. To, co je dnes běžné, že kniha má titulní list a tiráž, přistoupilo mnohem později – první titulní list se objevuje až koncem 15. století.

Tištěné písmo umožnilo zmenšení formátu knihy. Literky byly dobře čitelné, úprava stránky umožnila pravostranné zarovnání textu, tak jak to známe z dnešních knih. Ale tyto změny přicházely postupně.

Podobně jako středověké rukopisy jsou dnes mimořádně ceněny i první tisky, tedy inkunábule. Tisk se nejprve zkoušel na jednolistových tiscích, pak se přistoupilo k tiskům malého rozsahu a posléze k tisku rozsáhlých textů. Již bylo uvedeno, že vynálezcem a zakladatelem tiskařské techniky byl Johannes Gutenberg. Z jeho dílny pocházejí také první prvotisky. Mimořádnou hodnotu mají tištěné bible, které nazýváme podle počtu řádků na stránce, a to 42 řádková bible a 36 řádková bible. 42 řádková bible je datována do roku 1455, latinský text je vytištěn texturou, celkový náklad byl 180 výtisků, z toho 150 na papíře a 30 na pergamenu. Tisk je dvoubarevný, kromě černé barvy najdeme i červené rubriky, tak jak tomu bylo u rukopisů. Do vytištěných stránek byly ručně domalovány iniciály. Do dnešní doby se dochovalo přibližně 50 exemplářů. Při dražbě v r. 1978 se jeden exemplář na papíře prodal za 2 a půl miliónu dolarů.

Kdy se dostal knihtisk do českých zemí?

S datací prvotisků to není vůbec jednoduché. Z počátku se totiž nezaznamenávalo ani jméno tiskaře, ani místo tisku, ani rok vydání. Určování provenience a datace prvotisků je tedy obtížné a děje se pomocí dalších charakteristik, např. typu písma, použitého papíru, vazby knihy apod. Papírny totiž označovaly své výrobky, takže podle použitého papíru můžeme určit místo a dobu vzniku tištěné knihy. Rovněž výtvarné a technické zpracování jsou vodítkem k dataci.

Za první tiskárnu v českých zemích je považována tiskárna v Plzni. Fungovala mezi lety 1475-1487 a z její dílny vyšlo 7 prvotisků, z toho 4 byly vytištěny v češtině a 3 v latině. Jméno tiskaře není známé, v literatuře se označuje jako tiskař Arnoštových statut, podle prvního tisku, který tu byl uskutečněn. O dataci prvního tisku byly vedeny dlouhé spory. V jednom z česky tištěných prvotisků, Kronice trojánské, je totiž na konci textu vytištěno datum 1468. Pokud by se jednalo o datum tisku, znamenalo by to, že Čechy byly po Německu a Itálii třetí evropskou zemí, kde se knihtisk uplatnil, a to lahodilo zastáncům významnosti české kultury. Dodnes můžeme ve starších ale i současných pramenech nalézt tuto dataci s uvedením prvního českého prvotisku. První pochybovači o dataci 1468 byli už v době národního obrození (Josef Dobrovský), přesnou vědeckou expertizu provedla Emma Urbánková v 50. letech 20. stol., která nalezla rukopis, podle nějž byla Kronika vytištěna. V něm je uveden letopočet 1468. Předpokládalo se tedy, že tiskař převzal text včetně uvedeného data. Další důkazy pak přinesl Kamil Boldan, který podle provenience použitého papíru dokázal, že Kronika je vytištěna na papíře, který byl připraven až v roce 1476.

Za první prvotisk české provenience jsou tedy považována Statuta Arnošta z Pardubic, přesněji Statuta provincialia Arnesti de Pardubicz, protože to je přesný název tohoto tisku v latině. Jedná se o latinsky psaný zákoník pro českou církevní provincii, vyhlášený r. 1349 pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Datace tisku je uvedena v tzv. impressu, tedy údajích o tisku, a to 1476. Do současné doby se dochovaly pouze 3 exempláře, dva jsou v České republice (jeden vlastní Národní knihovna České republiky a druhý Metropolitní kapitula v Praze) a třetí je uložen v knihovně Kongresu ve Washingtonu.

I další tisky v latině jsou spojeny s církví. Jedná se o tisky Agenda Pragensis a Missale Pragense. Datované jsou do let 1476-1479.

V češtině byla vytištěna díla Kronika trojánská, Pasionál Jacoba de Voragine, Nový zákon a tzv. Nový zákon Dlabačův. Zatímco Kronika je oblíbené dílo o dobývání Tróje, obsahuje český překlad latinského textu ze 13. stol., jehož autorem byl Guido de Columna, jsou další tři tisky spojeny s náboženstvím. Pasionál přináší životopisy křesťanských mučedníků a Nový zákon je částí Bible, na které staví své základy křesťanská církev.

Plzeňská tiskárna byla první v českých zemích. Za ní následovaly tiskárny ve Vimperku, v Praze, Kutné Hoře a další tiskárna v Plzni, tentokrát jiného tiskaře. Některé tiskaře už známe jménem, např. Jan Alakraw, Jonata z Vysokého Mýta nebo Mikuláš Bakalář. Celkem bylo na našem území vytištěno přes 40 prvotisků. Jejich soupis byl pořízen již v 18. století Josefem Dobrovským, přesnější popis je součástí Jungmannovy Historie literatury české. Důkladné zpracování s podrobným bibliografickým popisem nalezneme v prvním svazku Knihopisu československých tisků od doby nejstarší až do konce 18. století, který obsahuje právě prvotisky a byl vydaný r. 1925 Zdeňkem Václavem Tobolkou.

Podobně jako středověké rukopisy i prvotisky jsou uloženy v trezorech významných paměťových institucí, běžně se nepůjčují a můžeme je vidět jen na výstavách za přísných bezpečnostních podmínek. Výjimečnou výstavu o českém knihtisku připravila v r. 2010 Národní knihovna České republiky. Na ní byla ve speciální trezorové místnosti vystavena celá kolekce nejstarších prvotisků z plzeňské tiskárny. Odborné zpracování tématu prvotisků je rovněž obsáhlé. Byla vydána řada publikací, jen polemika k určení datace prvního českého tisku by vydala na obsáhlý soupis. Od 90. let 20. stol. se historické fondy postupně převádějí do digitální podoby, což umožnilo dostupnost těchto cenných památek pro běžného uživatele.

15. století je považováno za kolébku knihtisku v Evropě. Technika tisku se během 50 let rychle šířila. Do r. 1500 máme tiskařskou dílnu doloženou na více než 250 místech v Evropě, celkový počet tiskáren přesáhl počet jednoho tisíce. Podle soupisu The illustrated incunabula short-title catalog vydaného v r. 1998 bylo vytištěno 26.550 titulů knih. Odhaduje se, že to mohlo představovat asi 8 miliónů svazků. Do dnešních dnů se dochovalo přibližně půl miliónu jednotek.

Co se týče obsahové stránky prvotisků, najdeme zde stále velký vliv církve, i když se výroba knihy přesunula z klášterních skriptorií do dílen a manufaktur ve městech. Přibližně polovinu tištěné produkce představují díla teologická a díla s náboženskou výchovou. Vlivem renesance se tisknou díla antických autorů a také současných renesančních spisovatelů. Zbývající část tištěné produkce, tj. asi pětina, je věnována odborným naučným dílům.

Tiskárna také představovala nový typ výrobního podniku. Jednalo se o práci, při které byla nutná součinnost několika lidí, byly potřeba prostředky na pořízení strojů a materiálu – neboli do začátku byl třeba poměrně velký kapitál.

Důležitým předělem ve vývoji knihtisku je rok 1500, kterým končí prvotní období užívání knihtisku. Ačkoliv rok 1500, resp. 1501 není v dějinách nijak přelomový, není zaznamenána událost, která by byla takto datována a učila se v dějepisu, pro rozdělení úrovně tisku a jeho rozšíření je to důležité rozlišení. Tisky vzniklé mezi lety 1501 až 1800 se nazývají staré tisky (paleotypy) a ve fondech paměťových institucí tvoří samostatné celky. Tyto tisky můžeme charakterizovat jako technicky vyspělé s použitím dokonale zvládnuté tiskařské techniky. Přitom se už jasně odlišují od středověkých rukopisů, nenapodobují je a vykazují svébytnou kulturu. K tisku písma se postupně přidaly různé techniky tisku obrázků, např. dřevořezy nebo dřevoryty. Díky tomu se upustilo od dodatečného iluminování. Kromě toho se do knih dostává informace o obsahu knihy a jejím vydání. Cedulky se jménem autora a názvem díla sice najdeme připevněné už k papyrovým svitkům, ale rukopisná kniha neobsahovala žádné označení a hned první stránka přinášela text. To se u tisků proměnilo, před vlastním textem se nacházejí listy s informacemi o díle. Objevuje se titulní stránka se základními informacemi o díle, tj. jméno autora a název díla. Název byl zpočátku velmi dlouhý vycházel z incipitu středověké knihy. K tomu se přidávalo tzv. impressum, které přinášelo informace o místě tisku, tiskárně a datu tisku. Impressum nemělo jen reklamní funkci pro činnost tiskárny a později nakladatelství. Uvádělo odpovědnost za tisk díla a stíralo anonymitu tiskárny, což vedlo k odpovědnosti za obsah i kvalitu provedení a poněkud ztěžovalo nezákonný patisk. Postupně se přidávaly i další pomocné ukazatele, např. stránkování neboli paginace.

S rozvojem tisku je spojen také nový přístup k dílům, jejich vydávání a prodeji. Jestliže na počátku byl tím rozhodujícím činitelem majitel tiskárny a knihy jsou vydávány za podpory mecenášů, na konci 16. století se objevují instituce, které se zabývají přípravou knihy k vydání, tj. nakladatelství, a tisk už zůstává pouze technickou záležitostí. Rozvíjí se také prodej knih, specializují se na něj knihkupci. Rozvoji knižního obchodu významně pomohlo konání pravidelných knižních trhů. Nejznámějším se stal trh ve Frankfurtu nad Mohanem, který se koná pravidelně dodnes a jedná se o největší knižní veletrh na světě.

V souvislosti s vydáváním knih je třeba také zmínit cenzuru. Vládnoucí vrstvy si byly od počátku vědomy významnosti tisku na šíření informací a myšlenek, a proto činnost tiskařů kontrolovaly. Cenzura byla spojena se státní a církevní mocí. Nejedno vydání bylo zabaveno a nesmělo se rozšiřovat a řada tiskařů nebo později vydavatelů byla za svou činnost uvězněna, známy jsou i případy odsouzení k trestu smrti. Zabavené výtisky se likvidovaly, někdy velmi okázale při veřejném pálení.

I mezi starými tisky najdeme velmi významné památky. V evropském rozměru byl neobyčejně důležitý tisk Lutherova německého překladu Bible. Máme doloženo, že jeho překlad Nového zákona vydaný v r. 1522 v nákladu 5 tisíc výtisků byl rozprodán už za tři měsíce, ačkoliv koupě nebyla levná záležitost. Další mimořádně úspěšné tisky se vztahují k dílu Erasma Rotterdamského. Jsou zakládány tiskárny, které postupně získávají významné místo v evropské kultuře. Můžeme uvést např. tiskárnu, kterou založil Aldus Manutius v Benátkách, Johann Froben (uváděný také jako Frobenius) v Basileji, Christophe Plantin v Antverpách nebo Henri Estienne v Paříži. Z jejich dílny vyšly dnes velmi oceňované staré tisky.

V českém prostředí také můžeme sledovat postupný rozmach tisku, a to jak v Čechách, tak na Moravě. Největší tiskárnou disponoval Jiří Melantrich z Aventýna. Tiskařskému řemeslu se vyučil pravděpodobně ve Frobeniově dílně v Basileji a později v další tiskárně v Norimberku. V Praze pak založil tiskárnu mimořádného rozsahu. Měl k dispozici různé typy písma, především antikvu a švabach, tiskl ve čtyřech jazycích. Produkce tiskárny byla vysoká, známe více než 200 vydaných titulů.

S Moravou je spojena tajná tiskárna Českých bratří. Tato nekatolická církev požívala ochrany Karla staršího ze Žerotína a založila tiskárnu v Ivančicích, která byla později přesunuta do Kralic. Z kralické tiskárny vyšla celá řada tisků, nejznámější je vydání tzv. Kralické bible v šesti svazcích. První vydání vyšlo v letech 1579-1594, na ně navazovalo další vydání a v r. 1598 vyšla tzv. jednodílka, tedy vydání v jednom svazku, který obsahoval jen biblický text bez poznámek a odkazů.

Mohli bychom samozřejmě uvést jména dalších tiskařů a jejich významné počiny, ale pro ilustraci významnosti tisku a jeho přínosu pro českou společnost uvedeme souhrnnou statistiku. V 16. století bylo na českém území vydáno přibližně 4.400 titulů, z toho 2.800 v češtině, 1400 v latině a 200 v němčině. Představovalo to přibližně 2,1 % evropské knižní produkce.

V 17. století se uplatňuje nový výtvarný sloh – baroko. Mění se výtvarná složka knihy, přistupuje velká zdobnost jak obsahu, tak vnější podoby knihy. Kromě zdobného titulního listu se často používá frontispis, uplatňují se nové techniky tisku ilustrací. Zmenšuje se formát knihy, často se používá tzv. šestnácterka a dokonce ještě menší formáty. Náboženské spory a válečné konflikty v 1. pol. 17. stol. významně ovlivnily hospodářský i kulturní život Evropy, což vedlo k celkovému úpadku společnosti a projevilo se to i v nakladatelské praxi. Za vrchol knižní kultury a jako příklad nového přístupu k vydávání knih můžeme jmenovat rodinnou firmu Elzevierů působící v Leidenu v Nizozemí. Zakladatelem nakladatelství a knihkupectví byl v r. 1584 Louise Elzevier, v jeho činnosti pak pokračovalo jeho pět synů a také další generace. Nakladatelství působilo po celé 17. století a po úpadku skončilo v dražbě r. 1713. Na jméno této instituce navazuje současné nizozemské nakladatelství, které od konce 19. stol. působí v Amsterdamu a vydává odbornou literaturu především z oboru medicíny a práva.

Jak je důležité vydat dílo tiskem si můžeme připomenout na jiném příkladu. V r. 1623 se podařilo londýnskému nakladateli Williamu Jaggardovi vydat tiskem dílo Williama Shakespeara. Jedná se o 36 her, které do té doby existovaly pouze v rukopisech a které, nebýt tohoto tisku, by se nejspíš nedochovaly do současnosti. Velký rozsah textu si vyžádal velký formát knihy. Toto vydání se v odborných kruzích uvádí jako tzv. První folio, právě podle použitého formátu, výška ve hřbetu je přibližně 40 cm. Folio je velký formát knihy, užívá jednou přeložený list. To znamená, že složka má dva listy, tj. čtyři strany.

Knihtisk v českých zemích byl ochromen porážkou stavovského povstání a následnou třicetiletou válkou. Významným producentem knih se stala Akademická impresí u sv. Klimenta, tj. tiskárna v jezuitské koleji v Klementinu. Je to příklad nového vydavatele knih, který je spojen se školou a jeho vydavatelská politika je spojena právě se školským působením. Takové spojení najdeme i v dnešní době – vysoké školy a univerzity často zřizují nakladatelství pro publikování děl na podporu výuky.

V 18. století můžeme sledovat nové trendy ve vydávání literatury. Odklon od barokní okázalosti směřoval ke střídmějšímu vydání. Uplatňují se nové technické vynálezy a mění se struktura hospodářství. Jako příklad díla, které významně ovlivnilo další vývoj ve své zemi i v Evropě, můžeme uvést tzv. francouzskou encyklopedii – celým názvem Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, řemesel a umění. Celé dílo bylo vydáváno postupně v letech 1751-1766 v 28 svazcích. V 70. letech pak byly vydány ještě dodatky. Autoři, podle účasti na tomto významném počinu nazývaní jako encyklopedisté, chtěli shrnout veškeré lidské poznání, a to v osvícenském pojetí.

V českém prostředí nemůžeme opomenout vlastenecké snahy Václava Matěje Krameria, který v r. 1790 otevřel v Praze Českou expedici. Vedl ji až do své smrti v r. 1808 a potom v činnosti pokračovali dědicové, tj. manželka a nejstarší syn. Česká expedice sdružovala nakladatelství, knihkupectví i antikvariát. Součástí bylo také vydavatelství novin, kalendářů i beletristických a naučných knih. V Expedici byla vydána přibližně stovka titulů. Jednalo se o vydávání výhradně v českém jazyce. Krameriovou snahou bylo vzdělávat české obyvatelstvo, propagoval osvícenské ideje a josefínské reformy. Expedice se stala nejvýznamnějším pražským osvětovým centrem, její vliv díky zasílatelství dosahoval i na český a moravský venkov. Zároveň plnila funkci literárního salónu.

V 19. stol. dochází k velkým technickým vynálezům ve všech oblastech lidského konání. V oblasti tisku se také setkáváme s velkými změnami, a to na všech úsecích tiskařské práce. Zdokonaluje se odlévání písma, sazba i vlastní tisk, a také vazba knihy. Postupně byly patentovány různé vynálezy na licí stroj, sázecí stroj a rychlolis. Procesy se také standardizovaly – např. pro písmo byl zaveden tzv. typografický bod, od něhož se odvozuje velikost písmen. Průmyslově se vyráběl i papír. Vynález fotografie se promítl do nových technik tisku ilustrací. V tomto období dochází k odloučení práce tiskaře a nakladatele. Tiskárna má nadále na starosti jen technickou stránku výroby budoucích knih, v nakladatelství se rozhoduje vše o vydání, tj. co bude vydáno, jaký bude obsah a rozsah vydání a specifikuje se i formální stránka. Profilují se velká národní nakladatelství, např. v Německu nakladatelství Brockhaus, ve Francii Larousse. Některá nakladatelství navazují na dřívější tradici, např. ve Velké Británii jsou to univerzitní nakladatelství v Oxfordu a Cambridgi založená již v 16. stol. Technický pokrok a rozvoj vědeckého poznání s sebou přinesl rozvoj odborné literatury. Kromě vydávání knih se rozvíjí především tvorba periodických informačních zdrojů, ale také knižních edic. Vycházejí mnohasvazkové všeobecné i speciální encyklopedie a základní pramenná díla.

Zprůmyslnění výroby knihy s sebou přineslo její zlevnění a větší dostupnost. Stoupla také poptávka po knihách, protože po zavedení povinné školní docházky byla na rozdíl od dřívějších dob téměř celá populace gramotná. Zvýšení poptávky a na ni reagující nabídku vedlo postupně k degradaci vydání knihy v levném sešitovém formátu, tzv. lidové četby. Úpadek knih vyvolal touhu po původní kráse knihy. Tak se na konci 19. stol. můžeme setkat s celoevropským hnutím umělců podporujících návrat ke krásné knize. Ve Velké Británii byl propagátorem hnutí Arts and Crafts výtvarník a typograf William Morris, v českých zemí se v propagaci krásné knihy angažovali Vojtěch Preissig a Zdeňka Braunerová.

Ve 20. stol. dochází k dalšímu technickému pokroku, uplatňují se nové techniky tisku a zrychluje se výroba knihy. Byl zaveden ofsetový tisk, tj. nepřímý tisk z plochy, který zcela nahradil původní tisk z výšky. Pro sazbu textu se v polovině 20. stol. prosadila fotosazba, při níž se tisková předloha přenesla na fotografický film. Fotosazba usnadnila práci s obrázky, snadné bylo pracovat s různými typy písma a jejich velikostí. Od poloviny 80. let se používá počítačová sazba, tzv. desktop publishing (DTP), která umožnila vytvořit kompletní stránku a celou předlohu k tisku na osobním počítači.

Knižní kultura se stala samostatným výtvarným odvětvím, knižní grafika se objevila jako studijní obor na vysoké škole. Při přípravě ilustrací a obálek knih se uplatňovali přední výtvarníci dané země. U nás např. Josef Čapek, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, Josef Šíma, Cyril Bouda, Ondřej Sekora a mnoho dalších. Už na konci 19. stol. vzniká celá řada českých podniků zaměřených na vydávání literatury, jejich činnost pak ve 20. a 30. letech 20. stol. dosahuje světové úrovně. Jmenujme alespoň Ottovo nakladatelství, Topičovo nakladatelství, nakladatelství J. R. Vilímka, Aventinum Otokara Štorch-Mariena a další.

Druhá polovina 20. stol. už tak příznivé podmínky pro nakladatelskou činnost v naší zemi nepřinesla. V souvislosti s nastolením komunistického režimu byla soukromá nakladatelství zestátněna a uplatňovala se nemilosrdně cenzura. Hlavním kritériem pro povolení k tisku bylo, zda dané dílo a jeho autoři jsou v souladu s komunistickou ideologií. Přesto se některým nakladatelstvím podařilo vydat významná díla v odpovídajícím provedení. Řada vydání byla oceňována na celosvětovém trhu jako mimořádně kvalitní, např. dětské knihy vydávané nakladatelstvím Albatros získaly řadu ocenění i na mezinárodním poli, některé edice nakladatelství Odeon jsou dodnes vyhledávané. Přitom po celou dobu totality byl obrovský hlad po kvalitních knihách. Novinky byly uváděny na trh vždy ve čtvrtek, a to se před knihkupectvími tvořily dlouhé fronty – věc dnes nevídaná a nepochopitelná.