K zaznamenávání písma se používal materiál, který byl v dané civilizaci k dispozici. Obvykle to byly přírodní materiály, například kameny, mušle, vydělaná zvířecí kůže, dřevo, listy nebo plody. Záznam se do zvoleného materiálu vyrýval ostrými nástroji nebo nanášel například uhlem či přírodními šťávami. Když se ukázala potřeba většího počtu a rozsahu záznamů, vytvářely se speciální materiály, na které se psalo, i náčiní, kterým se psalo.

O skutečné knize můžeme hovořit až v okamžiku, kdy se standardizuje psací materiál, jeho tvar a způsob záznamu písma. Tak se v Mezopotámii užívaly speciálně připravené hliněné destičky, do nichž se vytlačovaly znaky klínového písma pisátkem z rákosu. Velikost destičky nebyla velká, přibližně 10x10 cm. Na záznam rozsáhlejšího díla bylo potřeba několik desítek destiček. Na druhou stranu to byl materiál neobyčejně trvanlivý. Jednotlivé destičky se daly snadno přenášet, pokud se však jednalo o větší počet, bylo to fyzicky náročné.

Ve starověkém Egyptě se jako psací materiál používal papyrus, vyráběný ze stébel rákosu hojně rostoucího v povodí Nilu. Uhlazený pruh papyru umožňoval záznam textu mnohem delšího než na hliněnou destičku. Navíc to byl materiál lehký, který bylo možné stočit do svitku, a tedy snadno přenášet. Svitek byl přibližně 15 až 25 cm široký a dlouhý 1 metr, později se užívalo i svitků dlouhých až 10 metrů. Záznam na papyrovém svitku se stal na dlouhou dobu užívaným produktem i v dalších civilizacích, např. v řecké a římské, a dostal se tak do evropské kultury. Traduje se, že knihovna v Alexandrii, která si dala za úkol shromáždit všechna tehdy známá díla, měla ve svém fondu 700.000 svitků. Papyrus byl ovšem poměrně křehký materiál, svitky se opotřebovávaly při používání, a tak se díla, na nich zapsaná, musela znovu opisovat na nový materiál.

Formu a obsah knihy velmi ovlivnil další vynález, ačkoliv se to na první pohled tak nejevilo. Ve 2. stol. před Kristem rozšířilo používání nového materiálu – pergamenu. Jednalo se o vydělanou zvířecí kůži, zbavenou srsti a uhlazenou tak, aby se na ni dalo psát. Nejprve se pergamen používal jako náhrada papyru, psalo se po jedné straně a po zápisu se svinoval do svitku stejně jako papyrus. Ale na sklonku starověku, přibližně ve 2. století po Kristu se začaly s úspěchem využívat vlastnosti pergamenu, které křehký papyrus postrádal. Na pergamen bylo možné psát po obou stranách, bylo možné ho stočit, ale výhodnější bylo přehnout ho v polovině a vytvořit tak složku, která měla dva rovné listy. A bylo možné položit na sebe několik stejně přehnutých listů, a tak byl k dispozici mnohem větší prostor pro záznam. Skládání jednotlivých popsaných částí se používalo už dříve, například dřevěné destičky určené pro denní záznamy se spojovaly po několika do celku a říkalo se tomu “špalek“, latinsky caudex, kodex. Stejný postup se uplatnil nyní s pergamenem, který byl mnohem tenčím materiálem, a do kodexu se vešlo mnohem více listů než dřevěných destiček. Tím se značně rozšířil rozsah tehdejší knihy. Vlastně už taková kniha vypadala téměř jako dnes – složka popsaných listů spojená ve hřbetu v jeden celek. Navíc se s kodexem pracovalo mnohem lépe než se svitkem. Svitek musel čtenář rozvinout a přidržovat rukama, aby mohl číst, a postupně odvinovat další část. Kodex mohl položit na desku stolu, snadno v něm listovat a dostat se tak k další části. Navíc takto zapsané dílo bylo přehledné. Čtenář se mohl snadno vrátit nazpět nebo naopak zjistit, co je v další části. A měl volné ruce, mohl si tedy psát poznámky, buď přímo do kodexu nebo na další pergamenovou složku. Postupně se do kodexů přidávaly další části, které umožňovaly lepší přehled o obsahu kodexu nebo možnost vyhledat konkrétní místo v textu. I dnes běžně užíváme obsah a rejstříky. Kodex přibližně ve 4. stol. po Kristu vytlačil papyrové svitky a ve středověku se používal k záznamu děl výhradně kodex.

Dalším materiálem, na který se psalo a který používáme dodnes, je papír. Jedná se podobně jako u papyru a pergamenu o samostatně vyráběný materiál určený právě pro záznam textu. Pro výrobu papíru se rovněž používal přírodní materiál, a to vlákna rostlin. Technologie výroby papíru byla vynalezena v Číně a od 2. stol. se papír používal k záznamu textů. Číňané si svůj vynález dobře chránili, do Evropy se dostal prostřednictvím arabských obchodníků až ve 12. stol. První papírna byla založena ve Španělsku v polovině 12. stol. Základem výroby papíru se ve středověku staly staré lněné nebo bavlněné hadry, které se namáčely a louhovaly tak dlouho, až vznikla kašovitá hmota. Ta se stejnoměrně rozprostřela na kovové síto v tenké vrstvě a nechala se sušit. Po usušení a uhlazení se list papíru dal přeložit stejně snadno, jako se to dělalo s pergamenem. Výroba papíru však byla daleko levnější a přitom možnosti jeho použití byly s pergamenem srovnatelné. Způsob přípravy knihy se oproti pergamenu nemusel měnit, kniha si zachovala svůj kodexový tvar. A papír používáme dodnes.

Podle toho, jaký materiál sloužil jako podklad, volil se nástroj pro záznam písma. U hliněných destiček to bylo nejčastěji dřevěné pisátko se seříznutým koncem, kterým bylo možné vtlačit příslušný znak.

V Egyptě se na papyrus psalo inkoustem, který se vyráběl ze sazí s příměsí gumy. Na ředění při roztírání se používala voda. Další tekutina, která se používala na psaní, byla tuš. V Číně se vyráběla ze směsi sazí získané neúplným spalováním pryskyřic a rostlinných olejů, která se vmíchala do roztoku arabské gumy s kafrem. Tuš se mohla barvit příměsí přírodních šťáv na různé barevné odstíny, např. červenou, modrou, zelenou apod.