Základním předpokladem pro vznik knih je užívání písma. Písmo je mimořádný plod lidského ducha. Bez písemného záznamu bychom byli stále odkázáni na individuální paměť a předávání znalostí ústní formou. Písmo prošlo složitým vývojem – od jednoduchých značek na podporu paměti přes komplexní obrázky k znakům zaznamenávajícím jednotlivé hlásky jazykového projevu. V různých civilizacích starověku můžeme sledovat vývoj od obrázkového písma přes pojmové ke slovnímu, slabičnému a konečně hláskovému.

Obrázkové písmo zaznamenávalo nějakou událost tak, aby si ji bylo možné vybavit a porozumět jí. Nebylo závislé na jazykovém projevu, zobrazovalo vizuální skutečnost. Tak obrázek slunce nebo stromu byl srozumitelný bez ohledu na slovo, kterým se označovala daná skutečnost v konkrétním jazyce.

Pojmové neboli ideografické písmo používalo symboly navázané na určitý význam. Symboly bylo možné číst až v kontextu s dalšímu symboly, bylo tedy obtížnější na srozumitelnost a vázané na danou kulturu.

Vlastní písmo můžeme charakterizovat jako vizuální zápis jazykového projevu pomocí dohodnutých znaků a symbolů. Nejprve se zaznamenávala celá slova, takové písmo nazýváme slovním písmem. Na zápis bylo poměrně složité, používalo se velké množství znaků, mohlo jich být několik desítek tisíc. Ovládnutí písma a porozumění napsanému textu bylo velmi obtížné. Dodnes je příkladem takového písma čínské písmo.

Další vývoj směřoval k výraznému zjednodušení. Zvuková podoba slova se rozdělila na menší části – slabiky, a pro ty se používal samostatný znak. Takové písmo označujeme jako slabičné. V tomto případě se počet znaků významně snížil, přesto se jednalo o stovky znaků a užívání písma bylo omezeno na velmi úzkou vrstvu vzdělanců.

Hláskové písmo, jak napovídá označení, používá znaky pro jednotlivé hlásky. Užívání hlásky jako nejmenšího zvukového projevu umožnilo zásadní redukci počtu používaných znaků. Znaky hláskového písma nejsou vázány na konkrétní jazyk, je možné je použít pro stejné hlásky užívané v různých jazycích. Tak můžeme sledovat podobnost znaků fénické, řecké a latinské abecedy. A díky tomu můžeme užívat latinku k záznamu češtiny stejně jako angličtiny či dalších evropských jazyků. Nejprve se používaly znaky, kterým dnes říkáme velká písmena (tzv. majuskule), a později se objevily znaky pro malou abecedu (tzv. minuskule). Ačkoli při užívání písma docházelo ve starověku k přejímání znaků hlásek do různých jazyků, neexistuje jen jedna abeceda, ale v různých kulturách najdeme různé systémy dohodnutých znaků. Takže někdy je třeba se s příslušným jazykem naučit také jiný systém písma.

Současná anglická abeceda obsahuje 26 písmen:

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z

Písmo umožnilo zaznamenat myšlenky vyjádřené jazykem. Znamenalo to významné prodloužení paměti člověka i lidské společnosti jako celku. Díky písemnému záznamu bylo možné sdílet myšlenky a dosažené poznání předcházejících generací a nebylo závislé na místě původního záznamu. Říkáme proto, že písmo umožňuje jazykovou komunikaci bez omezení v čase a v prostoru.

Písmo jako soustava znaků se objevuje na přelomu 3. a 4. tisíciletí před Kristem, což znamená, že ho lidstvo užívá přibližně pět tisíciletí. Hláskové písmo se používá přibližně od poloviny 2. tisíciletí před Kristem, tedy přibližně tři a půl tisíciletí.

Konstituování literární kultury znamená pro lidskou společnost přechod na vyšší vývojový stupeň. Můžeme zjednodušeně říci, že to znamená přechod od primitivních forem společnosti k civilizované.

Písmo se v prvních civilizacích používalo jak pro praktické účely, např. inventáře majetku, daňové soupisy, obchodní smlouvy nebo politická ujednání, tak pro záznam textů obecného charakteru, např. pro náboženské texty, ale také zákoníky.